­

1011 let po Období zlomu,

kdesi v dalekém severu

 

Nejstarší vojáci celé Říše stáli v nedbalém pozoru a netečnýma očima pozorovali muže, jehož znali dlouhá léta v dobrém i špatném, válce i hledání války, jak jim vysvětluje, co se děje. Za roky strávené mezi mrtvolami, v hladu a bolesti, ztrátě i nenávisti přišli o většinu citů, ztratili svědomí, vůli. Vpřed už je hnala jen povinnost a oddanost k nejvyššímu meči.

Jedinou výjimkou byl shrbený voják, záda lesklá plíšky kovu, na hlavě kýblovou helmu. Tvář měl skrytou ve stínu, snad skrytou. Pozoroval nejvyšší meč se zájmem, možná i nadšením.

Ten mluvil, žádal je, aby mu pomohli. Krom hrbáče byli všichni lhostejní – záleželo jim jen na jejich oddílech, dalším přídělu jídla a troše klidného spaní bez přízraků minulosti – tváří všech, které zavraždili; tváří všech, které ztratili.

„Svět je zasraně hnusný místo – to víme všichni. Ale oni si to nezaslouží, chápete? Sou jak vy, sou to vojáci! A to ti nejlepší, jaký kdy Říše měla!“

Hrbáč se tiše zasmál, jen to v něm zachrčelo. Vnímal jemné nuance mužova hlasu, jak se snažil všechny přesvědčit – neboť sám si nebyl jistý. Zcela očividně lhal a s jistým záměrem. Jaký asi byl? prolétlo hrbáči hlavou, když jej pozoroval svýma oříškovýma očima zpoza stínu helmy.

Nejvyšší meč zaklonil hlavu: „Řekněte mi, vojáci, máte hlad? Máte se špatně? Ne! Tak je kurva najděte!“

Po tváři mu stékala osamělá slza, hned uniknuvší z ledového světa do říše vousů.

Hrbáč se usmál, když jeho záměr pochopil.

###

„Kdo je povede?“ zavrčel A´Kolist, když si nevraživě prohlížel skupinu pěti tuctů mrzutých veteránů bez výrazu.

Nejvyšší meč se suše usmál.

„Černomyško!“

A´Kolist se na něj zaraženě – vystrašeně – podíval, když uslyšel to odporné jméno. Dokonale vystihovalo povahu jeho vlastníka.

Z řady vystoupila shrbená postava, celá se v deštěm lámaném světle slunce leskla, jak se paprsky odrážely od pečlivě vyleštěných plátků zbroje a kulhavým krokem mrzáka se vydala přes krátký pás prázdného prostoru mezi vojáky a velitelem a mágem. Hrbáč se šklebil, v uhlově černé tváři zničené hlubokými jizvami a popáleninami se mísilo znechucení nad světem a lehká, ničím nezkalená úcta k nejvyššímu meče. Mága si nevšímal.

To, co by se dalo považovat za pokus o salutaci, vypadalo z dálky – i blízka – jen jako mírné sehnutí již tak křivých zad. Nejvyšší meč reagoval stejně, sklonil hlavu a poškrábal se na zátylku. Bylo to pokřivené, nedůstojné gesto ze strany obou zúčastněných.

Vojáci, přece jen se mezi nimi našlo pár nevolí stažených tváří, si něco zamumlali, ale ostré zaječení meče Rii je ihned umlčelo.

„On?!“

„Ano, Černomyška.“

Úpění mága se rozneslo mezi tichý dav vojáků a začalo se množit, jako termiti v prohnilé podlaze. Nezadrželo jej ani pronikavé řvaní meče, seč mu mohlo konkurovat a držet jej ve vztyčených mezích. Relativně.

Jen pár těch nejzkušenějších stálo stále rovně, jak latě, ale byli jako kameny v proudu divoké řeky – omílané, nadbytečné, přehlížené. Ostatní se vlnili, pokřikovali. Nijak hlasitě, přesto však s jedním jediným zájmem – zabránit nejvyššímu meči, aby předal vedení tomu šílenci!

Jakoby si jich ani nevšiml, zadíval se nejvyšší meč na svého starého přítele a učitele. Hleděli na sebe, jedny oči oříškové, druhé železné, oboje ale stejně tvrdé, unavené a světaznalé. Po hodné chvíli starý hrbáč kývl.

„TICHO!“

Šum hlasů, jenž připomínal stohlavou saň, najednou ztichl, jak mu hlavy sťal mocný meč ostrého hlasu, ostřejšího než břitva. Všichni upřeli tázavý pohled na nejvyšší meč, ale jeho nechápavý výraz jim domněnku, že právě on je tomu zodpovědný, dvakrát nepotvrzoval. Otáčel hlavu z jedné strany na druhou, hledaje zdroj toho ohlušujícího jekotu. Ale marně. Nikde nikoho neviděl.

Mraky, barvy železa a stejně tvrdé na pohled, se rozestoupily, jak se do nich opřel vítr, ostrý, silný a necitelný, rval je na kusy, trhal, páral, rozsápal je, až z nich nezbyly než malé ostrůvky morbidní šedi na jasně modré obloze. Ale přestože byly mraky rozehnány, přestože se nemohly vrátit, vichřice nepolevovala, ba naopak – stále sílila, nabírala do svého všepohlcujícího těla cokoli, co unesla a co nebylo pevně na zemi. Vzduchem poletovaly hroudy bláta, trsy trávy, rozedrané kusy stanů a neupoutaných konopných lan se špinavými hadry, smrští se mihla i nejedna slepice ze zničeného kurníku, jenž si kuchař sestavil za refektářem, spolu s jeho ohlodanými zbytky.

Vojáci, povětšinou stále stejně klidní, zalehli na zem, aby bouře neodnesla i je, a tak pozorujíc její řádění se divili, kde se tu tak najednou vzala. Ani nejvyšší meč a kapitán Černomyška se neubránili zvědavosti, a následujíc příkladu vojáků také pozorovali to šílené řádění z relativního bezpečí země.

Jak bouřkový vír sílil a sílil, začal nabývat podoby trychtýře, jenž se lnul od mračen až ke znásilňovanému podloží země, rvouc z ní stále větší a větší a větší kusy masa. Hučení, jež šílené řádění provázelo, dunělo krajem; hluboké jak soutěsky v Myších horách, silnější než boží vztek, bezcitnější než Tyran z Bezmoci – přehlušovalo všechen ostatní hlomoz, ječení zděšených vojáků, dunění stromů a skal, jež brečeli, když viděly, jak se oblačný trychtýř zahryzává do jejich matky, przní její čistotu, rve ji na kousky, a s tím nic nedokázaly dělat.

Nejvyššímu meči hučelo v hlavě, staré kosti protestovaly proti takovému napětí, ač marně. Nejvyšší meč se nemohl ani postavit, neskutečný tlak jej tiskl k zemi, až se mu zdálo, že do ní vytláčí důlek obrysu jeho těla. Nebo se mu to nezdálo?

Uši rval ten hrozný hluk, krutý, ničivý. Ale něco jím pronikalo… Tiché, šumivé cosi na pozadí té monumentální skladby božích šílenců, co jej rušilo, co se mu vtíralo do mozku, co důvěrně znal, ač mu to bylo nesmírně cizí. Snaha o soustředění byla předem marná, leč se nejvyšší meč snažil co mu síly stačily.

„HNED… PLÁNĚ… HNED!… CIZINCI… DOMOV… HNED!… PŘÁTELÉ… HNED! PLÁNĚ…POMOC!… HNED!…“

Vibrující hlas překryl i lomoz vichřice, ryl do duší, srdcí a myslí všech, co jen mělo to štěstí – či smůlu – vyslyšet jeho slova. Jeho duchovní hloubka zasahovala s přesností sandijského zabijáka přímo do srdce; tam, na to jediné malé místečko, kde se shromažďovaly nepotřebné city, ať už bylo skryté sebelíp a budilo je k životu, ač chtěli, či nikoli. Nejednomu veteránovi, vraždícímu jen kvůli misce sladké vody, jíž zvlažil hrdlo, se po prachem a tvrdým životem zašpiněné tváři kutálely slzy, vzácnější než perly, které připomínaly.

„P… e!“

Nejvyšší meč se pokusil rozhlédnout, hlavu vtlačovanou do bláta nesmírným tlakem nelidské přítomnosti entity větrné smrště, napínal svaly, vrčel, cenil zuby, až se mu do úst dostala hlína, kalná voda, tráva a spousty dalších pozůstatků aktivní činnosti matky přírody. Bez výsledku.

„Pa…e!“

Rozeznával hlas – byl nakřáplý, suchý, přeskakující.

„Pane!“

A´Kolist! Ale jak…?

Na samém okraji zorného pásma zaznamenal pohyb. Malý, hned ho připsal představivosti, následně působení zešílevšího živlu, ale nakonec v něm přece jen poznal starého mága, zamazaného od poletujícího bláta, až skoro nešel rozeznat od okolní zvrásněné krajiny. Ale proč se k němu tak hrnul? Co se…

Než myšlenka dokončila svůj krátký život, než proběhla pod mosty a zákruty, než se jí dostalo konečné podoby, zmizela, ztratila, rozpila se, potopena bleskovým prozřením, údivem, neskutečnou hrůzou a děsem.

Oči, připomínaje zlomky mraků, jež se rozzuřeně, bezmocně vlnily a kroutily nad nimi, se rozšířily, jak pozorovaly další větrný trychtýř, mnohokrát větší a hrozivější než tento. Starý duch učenosti se zapýřil a vyrval z pout vzpomínek, uvrhuje strachem, nikoli o sebe, ale o své vojáky, zmítanou mysl nejvyššího meče do říše mimo racionální uvažování, do skrytého světa sesbíraných životních vědomostí. Chtěných i nechtěných.

„Pane!“ Mágův hlas už se dal rozeznat na poli skučících živlů jen s obtížemi, ač artikulovaný byl srozumitelně a jasně, byť jej bouře přerušovaly. „Není… přírodní! … magie a … řádí… volně vypuštěná! Co… dělat?“ Souvislost se hledala jen s vypětím všech sil, ale nejvyšší meč dobře chápal, co má A´Kolist na mysli. Sám nad tím též uvažoval. A nic ho nenapadlo.

Bez paniky, bez známek strachu, uchváceně všichni upřeli tvář, zvědavou až na samou mez, na dva vzdušné titány, jež se k sobě neúprosně blížili, v nastávající střet.

###

Hejna vyrušených racků poděšeně vzlétala do noci, odehnaná od pozdní krmě, stovek a stovek ryb, vybičovaných do zmatené poblázněnosti, jak se jejich houfy proháněl jeden kýl za druhým, víříc bouřlivé vody, zvedaje před sebe mohutné vlny, zpěněnou tříšť a těla pomalých ryb.

Nejen racci se ukájeli kolem plovoucí flotily – hladinu brázdily tucty tuctů ostrých, trojúhelníkových ploutví; žraločích i delfíních. Oba zatvrzelí nepřátelé se přehlíželi – hojnost potravy urovnávala i ty nehnisavější rány a nejbrutálnější nesváry v jednolitou touhu.

Hlad byl silnější meče.

Ostrý kýl vlajkové lodi prořezával moře s ladností tanečnice a silou draka, jehož tak připomínala. Drakkar plul na čele celé flotily, jak hrot zbraně Boží, jak olbřímí ostří, mohutný, těžký, silný, na černém panoráma nočního oceánu výrazný, jak bradavice na těle panny. Bílé dřevo z nejsevernějších krajů, na nichž se dalo najít aspoň zrnko, semínko, byť to nejnepatrnější, života, se skvělo na pozadí temnoty, hluboké a věčné, na moři, králi živlů, nicotné a hrubé, ač takové nebylo, to věru ne. Bytelné, pevné, těžké. Dokonalé.

Poryvy větru, bičující vše, co se jen odvážilo vydat se na cestu jim navzdory, jim v náruč se oddávaje, rvaly plachty na cáry, jejich hlas dul, mocný a bezcitný, jak už ryk mořských bouří bývá. Dravé prsty, kruté, ostré, štiplavé, strhávaly slupky tvrdosti, odhalující tak čisté maso, slabé, ubrečené – nikdo se v bouři dlouho neudržel na palubě, seč většinu posádky tvořili výhradně aliènè, zcela ovládnuté loutky cizí mysli, pouhé nádoby, těla.

Jen jeden hrubý hlas, drsný jak okolní jitření větrů a vodních mas, pronikal clonou monumentální síly, vyzařující z vln a tříštících se oblaků. Chraplavý, až hrdelní, baryton, řvouc rozkazy a povely, jak boháč drobné bronzové krony.

„Stáhnout levý lana! Zabrat na levobok! Hejbněte sebou, kurva, vy lemry posraný!

Kormidlo o tři stupně doprava! Hned!“

Vítr se opřel do velké, příčné ráhnové plachty, černé jak smola, bohatě zdobené zlatem, vyšívaným do mytologické podoby bájného Tyrana, a loď sebou trhla dopředu, poháněná jak neukojitelnou, nespoutanou silou severských větrů, tak pažemi nevnímajících bezduchých otroků, vyhazuje před příď oblaka ledové tříště.

Kulaté štíty, jimiž ozdobili boky lodi, se leskly, skropené. Pokreslené gryfy, prastarým písmem, jež se dalo najít v pískem zasypaných chrámech prvobohů starého Pětiměstí, stejně jako v nejstarší stavbě známého světa, Ruinách Donlinu, v nichž se na freskách a sgrafitech daly najít tisíce takových textů, celá staletí nerozluštěná, nepochopená.

Dalších padesát tuctů válečných kog a džunek se valilo po proudu, sleduje rozvířenou stopu valícího plavidla, po okraje naložené vojáky – většinou bezduchými aliènè, ale spousta v brnění oděných postav, skrytých v kastelách a nižších palubách před neustávající sprškou slané vody, byli odvedenci – prostý civil, jemuž bylo do rukou vloženo zbraně, štítu a na tělo nasazeno brnění, aby šel umírat za pravdu Tyranovu. Jíž sám ani nevěřil…

„Kurz sever-sever-východ!“

Kurz Altan.

###

Únava byla všudypřítomná, neutuchávající a deroucí se pod kůži, jak nějaký parazit. Vyčerpání si dvojici dobíralo, smálo se jim do očí, škodolibé a kruté. Potáciví krok je vedl přes spáleniště, přes oharky civilizace, v níž žili – teď po její kostře dupali, aniž by na ní brali zřetel.

Asgrim se motal, hladem neviděl, sotva se nesl – všechen tuk, sval a energii hlad spálil ve svém neúnavném vývoji. Vyčerpaný se klátil, šoural nohama. Ale šel.

Mladá dívka, v jejíž tváři a očích nebylo mladého zhola nic, se opírala o dlouhý kus zuhelnatělého dřeva, ruce zčernalé, vlasy slepené potem a popelem. Vzduch se kolem zubožené dvojice tetelil; trosky začaly chladnout, vítr zanášel zpět ledové spáry, vyhnané žárem plamenů, ačkoli si stále dával načas.

Křupání jemně zvrásněného dřeva se neslo tichem, narušeným jen občasným sténáním sedajících si trosek. Zvuky umírajícího města, nebo spíš už jen posledních škubání dávno mrtvého města, leptaly duše a srdce, usedavé a krutě realistické. Ukazovalo pravý život – krutý, temný a nešťastný, bez dobrého konce, který se lidem do hlav snažili vtlačit skaldi.

Už nebylo síly na slova, voják a rekrut si ale rozuměli, aniž by vůbec promluvili. Oba sužovalo to samé.

Vysoké zaječení, odrážející se fjordem, od ker a starých karů, rodištích a lůnech svých ledových dětí, zničilo křehkou rovnováhu, v níž Asgrim a jeho družka šli. Dívka, polekaná a vyděšená, padla, kde se zastavila, vzlykaje, až se jí po tvářích skutálela slza, osamocená, samotná, jak blázen ve společnosti. Zato Asgrim, navyklí na vše možné, jak se to naučil v krutém životě vojáka, pěšího mariňáka Altanského pozdního impéria, sebou sotva škubl, ačkoli i tak málem pozbyl rovnováhy, jíž tak těžce hledal a kterou jediný vysoký zvuk, v tiché samodestrukci ruin tak nepatřičný, dokázal roztříštit na stovky stovek kousků, jak kamenný mlat porcelánové zrcadlo.

Ztrhané rysy unaveného, špinavého obličeje se upřely někam ke slunci, zakrytém tmavými mraky, plnými zkrystalizovaných kapek vody, zkondenzované z ledů, jež zuřivý požár roztrhal. Oči, prázdné a pusté citů, mžouraly, jak přestávaly fungovat nervová zakončení, přetížená dlouhodobým vyčerpáním, seč nic neviděly.

„Neruším?“

Asgrim se neudržel, padaje naznak, do notné vrstvy nasypaného popela. Ten se rozvířil, tvoříc oblaka, kolem zhroucené postavy polomrtvého vojáka.

Šedým popelem pronikla ruka v zemitě hnědé látce, tenká jako ženská, ladně tvarovaná, a uchopila padlého vojáka za kožené šínky, pobité bronzovými cvoky, zvedaje tak celého vojáka.

Ten, vida, kdo jest jeho zachráncem, zvrátil oči, kašlaje v důsledku popela, jež se mu dostal, kam jen mohl.

El-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál se usmíval.

###

Tinuviall seděl v meditační poloze lotosového květu, oči doširoka otevřené, nevidoucí, upřené do dáli magických stezek už celá zvonění, nehnutý, až se na něm tvořila ledová krusta, vítr navátý od nohou až k hlavě.

Přísežník jej pozoroval z průrvy, jež se táhla desítky yardů po obzoru – jen v tomto místě ale nekončila bezednou, temnou šachtou, neboť výbuch magických chodeb jeho ledové stěny roztavil a přetvořil do bizarních tvarů. Znával, a stále znal, tucty mágů a čarodějů, mocné i slabé, několika z nich dokonce položil základní kameny kariéry, ať už úspěšné, či nikoli, jeden ze svých objevů dokonce občasně využíval jako svého zástupce, ale zatím nikdy neviděl, co se mu odehrávalo přímo před očima. Tinuviall zářil, zlatavě medová barva kolem něj pulsovala, jako samostatný organismus, lehce tlumený vrstvou ledu.

V jedné z mála dutin, jež vznikly působením volné magie, koncentrované vůlí mocného velemága, se choulili přeživší masakru, shluklí kolem velkého ohně, rozdělaného přísežníkem, aby zachránil tu ubohé, ztrápené životy. Všichni, krom podivuhodného mága, jehož vrásčitá tvář a seschlé tělo nijak nesedělo na popis, jehož se mu o Sygnädurovi dostalo. Měl najít mladíka, sotva tři dekády starého, spíš ještě mladšího, ale na zemi tu před ním leželo tělo starce, sukovité, bradavičnaté, pokryté skvrnami jak hyena. Ale nač se nad tím pozastavovat? Vždyť tato skupinka vojáků dokázala měnit svět, tak proč řešit, že jeden z nich najednou vypadá jako někdo úplně jiný, jako svůj vlastní děd? Všichni se rychle zotavovali, jak jim těly ještě proudila moc Alest, již ještě posilovalo životadárné teplo a Chytač se o ně už nezajímal.

Znovu mu padl zrak na nehybného mága, ač ten se nezdál být zmrzlý, ani hladový, přestože na místě, kde seděl vítr vál silou, s níž by si neporadili ani ti nejmocnější z mágů chodby Helados, a nesl na svém hřbetě svou věrnou a nerozlučitelnou společnici, paní zimu a od průchodu říší Chaosu nepozřel ani sousto.

Sám Chytač už cítil příznaky nedostatku spánku a přemíry vyčerpání, ačkoli nijak výrazné. Přese to, že sesbíral většinu bolesti z nuceného léčení, prodral se nepřátelskou síní a přivedl kartomancerku z bárky na Věčné řece, stále se cítil silný.

‚Ale síla‘, jak se praví rčení tuulských stařen, ‚se pozná, až se ztratí.‘

Chytač doufal, že se neztratí.

###

Nejvyšší meč s údivem v mysli i tváři pozoroval, jak se první z mračných chapadel, jež se míhaly kolem obou vzdušných monster, setkala, rvouc se na kusy, trhaje se, drtíc a ničíc, jako divoké, nezkrocené šelmy, které ucítí krev.

To divadlo by bylo úchvatné, kdyby jen nebylo tak smrtonosné, tak zkázuslibující. Ať už pozře jeden cyklon druhý, či naopak, výsledek bude jednoznačný – jeho vojáci do jednoho zemřou.

Zvuk, jako když se trhá plátno, chrčivý a vysoký, se přehnal přes ležení. Okenní tabulky, co jich jen v okolí bylo, explodovaly do gejzírů lesknoucích se střepů, keramické nádoby jen o pár okamžiků posléze. Jekot vojáků, jejichž ušní bubínky byli citlivější, než jiných, a roztrhly se, zanikl, přehlušen vlnou kakofonie šílenství.

Zvuk jakoby sám tiskl těla ubohých vojáků k zemi silou obra – kdo se postavil, byl sražen zpět, až se kolem něj rozstříklo bláto, mnohdy i krev. Sám nejvyšší meč krvácel z desítek zranění, jak se snažil se neustále postavit, seč marně. Ani brň jej neochránilo; viselo na něm celé zprohýbané, špinavé a děravé.

Pak, po prvních pár ostýchavých dotecích mračných prstů, se konečně monstra střetla. Komu ještě bubínky nepraskly, nyní měli možnost, jíž se většina chopila. Hluboký zvuk, rozhoupávající zem, vyvrhuje těla do vzduchu, kde je uzmula hladová ústa zápasících titánů, lačnící po nové síle, již by proti sokovi mohli vrhnout.

Nejvyšší meč, ohlušen a neschopen sebemenšího pohybu, bezmocně sledoval, jak bouřící živly ruinovaly stavy jeho armády, jak mu kradly muže a ženy, kteří mu byli bližší než rodina. Po líci mu stékala slza… Vítr se jí chopil a odnesl pryč, jakoby nikdy nebyla.

A´Kolist ležel na zemi vedle nejvyššího meče, hlavu skrytou pod pažemi, ve strachu, vlastním jen bojovým mágům. Již nejvyššímu meči naznačil, že hlas a cyklony spolu nějak souvisí a že za jejich zrodem stojí magie, a to velmi mocná. Nejvyšší meč se až do posledních okamžiků, kdy se ukázala pravda mágova tvrzení, jeho slova popírat, snažil se věřit, že šílené bouření nemá s magií co do činění… Snaha jej zklamala, víra odpadla.

Ostrý náraz, jak se jen pár loktů od hlavy nejvyššího meče do země zarylo zlomené rašiště, znělo jak tiché zasyčení, i pro nejvyšší meč sotva slyšitelné. Neměl ani čas zareagovat, ani čas zvednout ruce, když se hukot, už tak ohlušující, najednou dosáhl takové hloubky, že se vše roztřáslo, kameny pukaly, kosti se tříštily, maso se rvalo na plátky, jak na ně útočily vlny zvukových útoků, bezcitných a lhostejných k utrpení.

Dunění a hřmot otřásaly zemí, rozpoltily nebe, vězníc mezi sebou šest legií, stmelených do jediné, obrovské, avšak proti zkáze zcela bezbranné armády lidské pošetilosti.

Co se to rozpoutalo… Bože! Pomož nám! Kaleku, Jeho synu! Spas nás!

Modlení, jímž nejvyšší meč už roky netrpěl, se jej zmocnilo, jak vzdušné trychtýře vojáků kolem, stejně tak nesmiřitelné. Smrt tolika vojáků, o které se staral, jej ranilo; když zemřeli v bitvě, za věc říše, tak to bral jako jejich povinnost, a věděl, že oni tomu rozumí stejně, že to chápou, ale když umírali takhle, zbytečně, bez důvodu, aniž by věděli proč, to bylo… odporné, proti všem kodexům a předsevzetím, která si na začátků kariéry, když jej povýšili z obyčejného vojáka, dal na duši.

Musí to jít nějak zastavit! Musí!

Svět se třásl, kopce vybuchovaly v gejzírech hlíny, trávy a sněhu, vojáci umírali a ječeli, to vše překryté neutuchávajícím duněním a hromobitím, jak se vzdušné víry střetávaly v božském souboji.

Trosky, odhozené monumentální silou titánů, dopadaly na zem, ohrožujíc všechny, kdož ještě žili, všechny, kdož leželi na blátě a kryli se ve snaze přežít.

Jeden z cyklonů, ten menší, ale mnohem rychlejší, začal poblikávat, z jeho oka, bezvětrného místa, se začalo šířit zlatavé světlo, medově husté, jantarově čisté, a dralo se skrze rotující hradby těla titána ven. Jak ranní mlha v bažině, do níž se zakusuje vánek ve snaze jí rozehnat, podobně plula i zlatavá záře, plachá, opatrná. Vlnila se do rytmu bouřících živlů, tančila se splašenými větry, hladila znásilňovanou zem, jemně se po ní plazila, snad se jí snažila hladit, snad z ní jen ždímala poslední zbytky života. Jak ladná stužka, obletující smyslné tělo tanečnice, povlávala kolem proplétajících se těl větrných kuželů.

Utvářeje obrazce, pro každého jiné, tvarované představivostí přihlížejících, jejich můrami i sny, představami i prokletími, se záře osvobozovala od pouta, od pupeční šňůry, jež ji pojila s lůnem své větrné matky, hledaje tak svou vlastní svobodu, cestu, jež vedla k cíli, pro něhož byla stvořena. Krásná, lhostejná a ladná, taková se jevila všem, kdo viděli, kdo zvedli zrak, aby se pokochali tím zázrakem, tou hrůzou.

Tříštící se zbytky, jež zbyly z vojenského ležení, se snášely do tisíců zvednutých tváří, do bledých, ustrašených, lhostejných i znuděných, jak sněhové vločky. Stáda dobytka při armádě se plašila, většina koní se vzpouzela, jak je mučily nepřirozené zvuky, hluboké a vysoké, ostré a tupé, se zařezávalo zvířatům do uší, jak rozžhavené karabáče. Šílela. Řičela. Ale marně – smysly a nervy jim zkolabovaly, začala padat v záchvatech, od mord jim odletovala pěna.

A zvuk neustále nabýval na intenzitě. Síla zuřících cyklonů uváděla v úžas mágy, kteří jako jediní vnímali monumentální existence, gargantuovské entity, stojící za tím šílenstvím. Žádný z nich, ba ani spojeni v celek, by nesvedli bouři byť jen polovičních rozměrů, a pokud ano, tak by je zabila, rozervala, a svobodná by se vyrvala z jejich vůlí, schopná zničit půlku světa, stala by se volnou magií, nejhorším svinstvem, jaké mágové znali. Ale ony mocnosti nejen že zvládly toliko mocné řádění, ale dokonce je řídili dle vlastní vůle. Takovou mocí by neopovrhli ani bůžci, lačnící po stále další a další síle.

Rotující torza větrných králů se letmo dotkla.

Pak nastalo peklo.

###

Chytač vyskočil na nohy. Cítil rezonanci v ledu, slyšel, jak hlasitě protestuje, jak se láme. Viděl, jak do vzduchu vylétávají oblaka ledových střepů, jak se míle tlustý led láme, drtí, štěpí a exploduje. Z nebe se snášel poprašek – pozůstatky po tříšti – a usedal všude, kde bylo místečko. Jen Tinuviall zůstal víceméně nedotknutý, ač i tak se zlatavá záře ztlumila, lapená ve stříbřité krustě.

Z dálky stovek mil viděl pilíře Chaosu, hrubé, odporné, slizké a nemocné, jak se vtkávají do základního materiálního přediva, přestože to je vyvrhovalo, neboť nebylo stvořeno, aby pojalo něco tak nepravidelného, něco tak… cizího.

Jeden z pilířů, ten menší, protkaný zlatým plamenem, jak pramen kadeří stuhou. Plameny měli stejnou barvu jako pableskující záře kolem velemága Tinuvialla…

Země se třásla, rozechvělá neodolatelným tahem pilířů, čistou mocí Chaosu, samotného prvoboha Ssarre´kai´Irna, neschopná ji pojmout, ani vyvrhnout. Nechutné znásilňování matky země přísežníkem silně otřáslo, zvlášť, když si uvědomil, že právě on je viníkem té strašlivé události. Jeho vinu mu připomínal dřepící mág, záře okolo něj, hřmot nebes, otřesy země, řev ukrytých veteránů a vazký pach oleje, jenž vždy doprovázel Chaos.

Pevně semkl víčka, zamumlal si ve staroaltštině dětskou říkanku a usedl zpátky na své původní místo.

Síla ho opustila.

###

V místě, kde se střetly dva větrné cyklony, nezůstalo nic na svém místě – kameny rozpukaly a odletěly do světa, unášeny neuvěřitelnou silou zuřící magie, sníh roztál, zasažen pohybem rozpálenými částicemi, o kterých alchymisté tvrdili, že se z nich skládá všechna hmota, zem hyzdil kráter, a tam, kde do ní nevryl prsty kráter, tam se podivně vlnila, rozpolcená, znásilněná.

Jak bradavice na pleti kráska, tak se vyjímal na povrchu zemském onen zčernalý kráter, půl míle hluboký a desítky mil široký, pln popela, prachu a lesklého, roztaveného kamení. Až teď si vojáci, kteří přežili, uvědomili, jak daleko od nich bouře řádila, jak daleko od nich se odehrávalo divadlo, jež by je všechny usmrtilo. A jen pár z nich si uvědomilo, jaké měli štěstí, že monumentální rozměry a horizont běsnění cyklonů zkreslili tak, že vypadaly mnohem blíž.

Na roztřesených nohou se nejvyšší meč postavil, sleduje tu zkázu z výšky. Vyrazila mu dech; celý obzor se vlnil a propadal do údolí a vrchů, které tam před pár zvoněními vůbec nebyly, tmavé rozrytou hlínou a kamením, místo oslnivé běli sněhu a ledu, nebe zakryla oblaka prachu, dusivá, temná, utlačující. Se stále zrychlujícím dechem se rozhlížel po jednotkách – a znovu málem vykřikl. Z šesti legií, které měl k dispozici – což bylo hrubým odhadem osmdesát tisíc mužů – napočítal legií pět. Ne, šest! Modrá byla skrytá za pahorkem!

Ale jak? Vždyť jsem je viděl umírat… Desítky, stovky, tisíce… Jak?!

Cele zmaten se obrátil na ležícího A´Kolista, hlavu mezi rameny, záda proklátá žerdí jedné z vlajek. Stále ještě žil, tvář obrácenou k nejvyššímu meči. Pohyboval rty, tiše, nesrozumitelně.

Nejvyšší meč se naklonil nad zhrouceného mága, uši napnuté, nastražené, doufaje, že něco zachytí.

A´Kolist chrčel, v koutcích se mu hromadila zarudlá pěna, po strništěm zarostlé bradě stékal pramínek řídké krve.

„Pomož! Přát-přát-přátel-ůům! Musíš!“

Prudký nával kašle mu uzmul tělo, roztřásl jím, zkroutil svaly v šílené křeči. Přese rty, rozšklebené a popraskané, se vzedmula vlna krve, hlenu a pěny, dopadaje na nejvyšší meč. Mág zemřel, ochabl, protočil oči.

Aniž vzhlédl, někoho za sebou vycítil, něčí přítomnost, stejně drtivou, jako byla bouře. Věděl, kdo to je, bál se, že sem zavítá, přestože pro něj poslal. Vlastně poslal… požádal jej, zda-li by mu pomohl. Neboť jen samotná císařovna mohla poručit říšskému arcimágovi, mal-Shaeru abdul ner-Vastuquarovi.

„Nejvyšší meči,“ probudil ho ze snění tichý hlas, příliš jemný, než aby vycházel z lidského hrdla, příliš zpěvavý, než aby jej někdo artikuloval. Nejvyšší meč, zdrcený, osamělý, svěsil ramena a otočil se. Nijak ho ten zjev nepolekal, už s ním spolupracoval nespočetněkrát, ať už tím či oním způsobem. Vlastně byl jeden z mála, kteří o sobě mohli říct, že k němu mají nějaký citový závazek. Věřil mu. A zásadně vyzkouší pouta jejich přátelství ještě jednou. Dnes v noci. Potřeboval se někomu vyzpovídat…

„Musíme jim pomoct!“

V hlase měl sílu a odhodlanost, již v sobě nenacházel, postoj pevný, záda rovná. Nemohl vojákům ukázat slabost, prasklinu v brnění. Nemohl si dovolit byt lidský, být člověkem.

Arcimág kývl. A zem se znovu zachvěla.

###

Vzedmula se hladina, vlny jak hory padaly do údolí, rozprostírající se mezi jejich vrcholky, vyhazuje do vzduchu myriády kapek a ledu, nehledě na pár stovek lodí, skrytých mezi nimi. Ohlušující lkání větrů vibrovalo vodní masou, džunkami a kogami, strašilo svobodomyslné odvedence-vojáky svou silou. Jen aliènè jakoby netušili, jaké peklo se jim nad běsní, a dál beze spěchu veslovali, co jim jen bezduchá těla dovolila.

Osamělá postava, zapřená u kormidla na pravé zádi proti větru, se držela vodou lesklého dřeva, rozkřikuje rozkazy. Bouři nebrala na vědomí o nic víc než ubozí aliènè, stejně klidná a lhostejná, stála na prkenné palubě jen v ošoupaném koženém tabardu a suknici, snýtované a pobité kovovými cvoky, svalnaté paže odhalené řádícím mocnostem. Uhlové vlasy a vous zamrzly v pohybu, odrážeje skromné světelné paprsky do všech stran, zpoza hustého obočí zářila dvojice nepříčetných očí, upřená v obzor, neberoucí zřetel na plovoucí kry, kypící hladinu, ani temná, deštěm smáčející oblaka. Dokonalý choromyslný, ač ničí loutka.

V záplavě jiskřících oblak páry se skrze hladinu prodral ledový hrot, ostrý, rozviklaný, temný.

Muž se celým tělem opřel do držadla kormidla, kluzkého slanou vodou. Loď zaskřípěla, dřevo, soužené krytými poryvy ledových větrů a gargantuovským tlakem bouřícího moře, protestovalo proti takovému obratu, ale marně. Kormidelník zkroutil rty, odhalené zpoza vousů náhlým poryvem větru, vycenil blyštivé zuby, a na krku, pažích a zádech mu vystoupily svaly, jak provazy, když bojoval s nezkrotitelnou silou mořské bouře.

Kýl se začal otáčet, chtě nechtě, veden mužem u kormidla. Zešikma najel v rodící se vlnu, unášen silou jejího zrodu vzhůru, ke hvězdám. Celá flotila jej následovala, jedouc po těle druhé, následující vlny, jak odpoutaný ocas pětiměstské tinofu. Náhodný pozorovatel, jímž jsem potažmo také byl, moji mílí posluchači, by zřel něco neskutečného, pozoroval-li by flotilu ze shůry, pohledem ptačího dravce, ostrým a vědoucím, spatřil by pod těly lodí, malých i velkých, dlouhých a krátkých, mohutných či křehkých, fosforující záři, jak odraz Božího plamene, vířící pod zčeřenou hladinou, jasný v jejích černých hlubinách, jak vilejš na ledem potažené přídi.

Srážky vln, větších než města, houpajících se v nepravidelném rytmu, z něhož však rytmus čišel jak z otevřené rány krev, unášela plovoucí armádu, drakkar v čele, jak koruna na hlavě Tyrana a stejně tak bezcitná, vůči svým následníkům.

Jak se loď srovnala s proudem, protínajícím monumentální vlnu, jak šíp hruď, jak dýka srdce, a sjížděla po něm, rychlá, krásná, ozvalo se z ní ryku. Malá skvrna, mávající úponky končetin, sletěla ze strážního koše, přímo do zuřivých vln. Nikdo se po ní neohlédl, nikdo ji nepostrádal, všichni ji nechali napospas bezcitné přírodě.

Rozložitá džunka, široká, pevná, zmizela z obzoru, propadaje se do hlubin, jak kámen. Trup, ne nepodobný půlce sudu, se rozerval, roztříštěn nesmiřitelnou silou útočících vln. Stovky tupých třísek se rozlétly do stran, odhozené, vyvrhnuté. Lačná ústa nenasytných hlubin je pozřela, jen co se dostala na dosah.

Džunka nebyla však jediné plavidlo, jež v sobě moře pohřbilo – každá loď, neschopná následovat bílý drakkar dopadla stejně, zapomenutá v mokrém hrobě, neoplakávaná. A s ní i desítky, stovky odvedenců, prostých lidí, které Tyranovo jediné slovo vytáhlo z domovů do války, o níž nic nevěděli, do války, která je nezajímala, nijak neovlivňovala jejich obyčejné životy, plné bídy, práce a strachu právě z toho okamžiku, jenž nastal. Nikdo neměl šanci přežít. Nikdo nedoufal  přežití.

 

Jako uzlíček vlhké látky se krčilo mezi lavkami malé dítě, na kost promočené, zmrzlé, jak chabou vrstvou hader pronikal chlad, zima, ledové prsty, ostré jak střepy, jej štípaly na kůži, vnikaly póry až ke kostem. Dítě se třáslo, promodralé rty roztrhané na cáry masa, jak se do nich zarývaly drkotající zuby, hladká kůže bledá, snad až černá, jak jí stravoval chlad, lhostejný k utrpení a životu.

Prsty, zkroucených do spárů, se křečovitě drželo železné příčle, vyčnívající na páteři dračí lodi, jako tonoucí posledního prkna, plovoucího po hladině. Jak sebou loď smýkala, v sevření divokých vln, celá paluba sebou házela; co nebylo přichycené, letělo, kam se moři zamanulo. Dítě nechtělo utonout v ledové vodě, bezmocné. Už tak bylo bezmocné, nechtělo se mu navíc ještě umřít.

Posádku té lodi tvořili jen aliènè, necitliví k prosbám, slibům, lkání či slzám. Netrvalo dlouho, a dítě si začalo šetřit energii na časy pozdější, v tušení, že jich bude potřeba. Zásoba energie byla pryč, stejně jako naděje ve vysvobození. Už jen spalo, leželo v hluboké temnotě bezvědomí, uvržené v ni vyčerpáním a podmínkami, v nichž padli mnozí vyspělí, odolní muži.

Další vlna, vhazuje spršku vody a ledu na palubu džunky, udeřila na trup, až se plavidlo rozhoupalo. Přesto dál pevně sedělo v brázdě, utkané jinými loďmi, lemovaná troskami těch, které nebyli s to přežít brutální běsnění vodní masy. Vlny útočily stále častěji, silnější a silnější, jak se flotila blížila do oka bouře. Vítr, odervávající plachty z ráhnoví, nabýval na intenzitě, škubal cáry voskem napuštěné látky, jež kdysi byla plachtami na lodích, teď už mrtvých plavidlech nebo trosek, drtící se pod lhostejnými kýly jejích společníků, kteří měli větší štěstí, kousal svými ostrými zuby, jak hladová šelma, smyslů zbavený, řádící, neurvalý a šílený.

Moře a vítr, dva vládci severských zemí, král a královna na ledovém trůně. Krutí, nemilosrdní, krásní.

Lodě pluly dál, za cílem, po cestě, jíž věštec, ten malý muž v dalekém Kalekanu, městě víry Té čisté církve, církve kalekanské, označil za rudou, bílou a šedou, vedeny mužem, který nevěděl co je to strach, láska, duše, svědomí.

Celá flotila poddaných, ozbrojených a po smrti lačnících šílenců.