­

1011 let po Období zlomu,

severní část starého kontinentu Altan.

Ano, pojďme se podívat, jaké myšlenky se valí z kopců a vyvýšenin vojákovy poničené mysli, v těch spirálách čirého zoufalství, kam ani mlha pochyb o sobě samém nedosáhne. Pojďme se podívat, nakouknout, lehce pohladit, vědomí toho muže, jež přežil všechny ty hrůzy. A milí návštěvníci, pozor! Nehladit příliš! Jinak se může stát, že vás jeho bolest pohltí. Tak tedy otevřeme oči a hle!

###

Asgrim šel po žulovém chodníku rozhlížel se po nízkých, mohutných domech Alehesarensfjordu a přemítal, proč se cítí tak prázdný. Všichni měli na tvářích prázdné masky lhostejnosti, procházeli jako duchové.

Ale těžkou hlavu si nedělal, ona tíha nebyla nijak nepříjemná. Díval se do nebe, viděl slunce a mraky. Po obloze letělo hejno divokých kachen – u fjordu měly hnízdiště.

Přiběhl k němu malý chlapec, oděný do hadrů – dítě ulice. Obličej plný  ďolíčků po neštovicích, na levé tváři mateřské znaménko veliké jak zlatý říšský ořízek. Chlapec si ho prohlížel vodovýma očima barvy ranugské bažiny – bažiny plné úcty.

„Vy ste voják?“

Hlas měl na někoho tak mladého strašně chraptivý, nakřáplý chraplák, tak často slyšitelný u závislých na opiu.

Asgrim se na něj podíval, snažíc se o milý úsměv. Ale nešlo to.

„Jo, to sem kluku.“

Úcta v těch malých korálcích vyrostla do nebeských výšin.

„Já taky chci být vojákem!“ A vypjal hrdě hruď. Tvářil se důležitě.

Asgrim byl překvapen. „Vojákem?“ Zamyslel se.

„Nechtěj bejt vojákem. Voják je zoufalec bez nadějí. Bez budoucnosti.“

„Ale já chci bojovat! Chci šířit císařovninu vůli! Chci šířit víru v Boha!“

Asgrim zavrtěl hlavou.

„Rači se nauč číst, psát a počítat.“

„Ne! Říše potřebuje meče a ne brky!“

Asgrim se odmlčel. V chlapcových očích viděl sebeklamný triumf.

I dítě mlže mít pravdu, jakoby říkaly.

Chlapec se rozplynul, jako mlha v jarní den…

…Asgrim se procházel Alhesarensfjordem, žulový chodník mu pod nohama utíkal. Vzduch čistý jak severní ledovec, jak srdce pany – dýchal se snadno, proudil skrz mohutný, skobovitý nos, přes hrtan do plic. A pak kyslík, ten zdroj všeho života, přímo do těla.

Šel lehce, jakoby jej nic netížilo. Necítil brnění, tíhu světa. Připadal si lehký. Rozběhl se.

Jeden dlouhý krok, odraz. Prolétl vzduchem. Dopadl na druhou nohu, přikrčení těla. Další odraz. Utíkal, jak nikdy v životě.

Prohnal se Oranžskou promenádou. Z počátku cítil každý náraz, každý kámen na cestě, ale postupně nohy znecitlivěly. Bylo to, jakoby skákal po obláčcích, přese vzduchové polštářky.

Žulový chodník se postupně ztrácel, jako sníh na slunci a nahrazovalo jej lepivé bláto, sem tam vymozaikované občasnými kameny. Přesto necítil potřebu nějak zpomalovat. Vždyť se mu nemohlo nic stát. Byl ve městě, který už skoro dekádu považoval za svůj domov. Znal každý jeho kout. Věděl, že cesta, jíž se ubírá, končí v krčmě U salamandra, nejvyhlášenějším hostinci celého severu. Srdci celé severské ekonomiky.

Běžel. Zrychloval. Svět se rozmazal do nevzhledné šmouhy, detaily se stavily do jednolitého celku, ničím nenarušovaného. Vlasu mu vlály kolem hlavy, pleskaly v poryvech rozvířeného divokého vzduchu. Jeden jediný zvuk, vysoký ječící hlas větru, zastiňoval vše ostatní; od pokřikování babek, přes jekot dětí až po kvílení žebráků ve škarpách. Ten jeden zvuk převyšoval všechno, jak císař plebejce.

Před očima měl jen jedno – krčmu U salamandra, velký kamenný dům s doškovanou střechou a břidlicovými okny  v těžkých bukových rámech. Velké dveře s vystouplými bronzovými pyramidkami, usazené vysoko nad úrovní ulice, spojené s okolním světem jen dvanácti hrubými schody, potroušenými holubími exkrementy jak nějaké zvláštní druh mramoru. Blížil se k nim.

A pak už byl u schodů. Stál před nimi. Lehce oddychoval, po dlouhém běhu skrze celý Alhesarensfjord jej nic nebolelo, neměl hlad a žízeň cítil jen pramalou, hruď se mu zvedala pravidelně, jakoby se jen procházel.

Ostýchal se na první schod stoupnout, jakoby to byly šaty pany a jeho noha špinavá prasečí hnáta. Něco, podivný pocit, mu bránilo vejít do krčmy. Temná předtucha. Neměl rád temné předtuchy.

S vypětím všech sil udělal jeden, první krok. Připadal si, jakoby snad šel medem. Žádný z procházejících si jeho počínání nevšímal, všichni k němu byli neteční. Napnul mohutnou muskulaturu, vypracovanou za ta léta u armády. Dýchal zhluboka. Na brunátné tváři mu perlil pot, jímž celá záda měl již promáčená. Bylo mu hrozné horko, jakoby nebylo pod bodem mrazu a nevydechoval obláčky páry, ale teplo jako na jihu Altanu, kde muži chodili v sukních.

Noha, obutá ve vysoké kožené botě pobité ocelovými pásky dosedla na rozdrolenou plochu druhého schodu. Na severu vzácný pískovec pod okovy jeho bot skřípal, drtil se. Asgrim se zastavil a předklonil, dlaně opřené o kolena.

Když se dostatečně vydýchal, narovnal shrbená záda a zahleděl se na dveře. Přidřepl, kolena a lehké kovově-kožené brnění zakřupala a zaskřípala, unavená zimou a léty. Prudce, jak jen mohl, se odrazil.

Letěl. Chvíli. Přímo vpřed, jak orel, jenž si letí pro sněžného zajíce. Ale během mžiku začal znovu padat. Zem jej přitahovala neskutečnou silou, jakoby nebyla schopna unést takovou urážku, jako byl let člověka.

Dopadl na levé koleno, překulil se, bokem narazil do hrany schodu nad sebou a nahrnul se na něj, veden pouze silou pohybu a vlastní váhy. Zvedl se na kolena – klečel na sedmém schodě a fuňel. Pot z něj tekl silou veletoku Ibu, nejdelší řeky světa. Pomalu otočil hlavu, ještě zamotanou z nepravděpodobného skoku. Nad sebou měl ještě pět schodů – ale už byl v koncích. Třásl se námahou, neschopen ani vstát.

Paži mu sevřela čísi ruka se silou havíře a bez námahy jej vytáhla na osmý schod. Asgrim znovu vzhlédl, zhroucený u vysokých měkkých bot cizince. Usmívala se na něj mladá snědá tvář orámovaná černobílými vlasy. Mladík mu podal ruku. Asgrim ji přijal rád.

Exotický muž nebyl vyšší než podsaditý Asgrim, ale byl mnohem útlejší; přesto vojáka v brnění zvedl aniž by se zatřásl. Asgrim se zamyslel, co tak cizokrajný muž pohledává na drsném severu. Tipoval ho na jižana; sandiho nebo alta. V duchu se modlil, ať není sandi, a obzvlášť ne čistokrevný – ti byli až moc pyšní na své rodné řemeslo: úkladné vraždění jiných lidí.

Asgrim muži kývl na povděk. Najednou mu připadaly schody úplně normální. Zase měl ten zvláštní pocit nesmírném lehkosti. Zkusmo vykročil vzhůru…

A šlo to!

„Je zajímavé,“ promluvil kdosi, „jaké zábrany si člověk klade do cesty, že?“

Asgrim se otočil po hlase – a zase mu zrak spočinul na exotické tváři cizince. Ten se už neusmíval. Tvářil se zcela vážně. V trojúhelníkové tváři jasně vynikaly lehce zešikmené smaragdové oči. Asgrim si povzdechl – narazil na čistého sandiho. Noční můra většiny normálních lidí, životní sen každého říšského asasína. Ale Asgrim byl voják. Snad mu to pomůže…

„Vaši poznámku můj chabý vojenský mozek, naneštěstí, nepobral,“ navázal na své úvahy konverzačním tónem a pokusil se o slušnou mluvu – jak ho to v mládí naučili u otcova dvora.

Mladý sandi pokrčil rameny: „Tady venku je zima. Co kdybychom to probrali vevnitř, v dosahu tepla krbu a místní speciality, medoviny?“ Zase mu přes tvář přelétl úsměv,plachý jak jarní motýl relna.

Asgrim nic nenamítal – každý voják si rád nechá zaplatit pití, zvlášť u Salamandra, kam se v konečném důsledku přece jen vydal se napít… Tak proč nevyužít situace? Proč se nenapít za cizí říšský ořízek stříbrného lva?

„Proč ne, příteli?“ přeskočil, snadno, poslední tři schody a prudkým trhnutím, vycházejícím z dlouholeté praxe, otevřel těžké dveře do zakouřeného prostoru putyky U salamandra. Sandi se zase usmál a ladným skokem, jímž Asgrimovi připomněl lední kočku, přeskočil čtyři schody, jež jej od vojáka dělily. Dopadl lehce, tiše. Jako asasín. Jako sandi. Asgrimovi, ač byl na zimu a chlad zvyklí, se přes tělo převalila vlna husí kůže, jež jím otřásla.  Skok mu připomněl, s kým má tu čest.

Mladík vešel dovnitř, aniž by se na vojáka ohlédl. Tento projev bezmezné sebedůvěry Asgrimem otřásl. Muž musel poznat, z jakého oddílu pochází – Safírová garda byla známa i v Pětiměstí. Zvlášť v Pětiměstí – Safírová garda tento kontinent pro Altanské pozdní impérium dobyla během tří let… Stačilo jen rozdrtit odpor v jednom každém ze Svatých měst a kontinent se zhroutil v chaosu. Císařovna tak jasně ukázala, jak důležité bylo pro válečníky z Pětiměstí vedení jak vojenské, spravované naiem Shulem-alb-Sekqurou, ale také vedení duchovní. Poražení a zavraždění svatých mužů al-Sevtské víry, aleků, rozdrtilo celý kontinent. A právě Safírová garda tohoto úspěchu dosáhla.

Asgrim, zcela zahloubán v myšlenkách na písečné země Pětiměstí, vešel do krčmy.

###

Asasín prošel zakouřeným prostorem krčmy jako letitý štamgast. Prodral se mezi postavami, postávajícími v prostoru jak voda, nikdo si jej nevšiml, jen výčepní. Asgrim mladíka následoval, jen se mu nedařilo být tak nenápadný – davem se prodíral lokty a rameny. Neměl problém cizince sledovat; nějakým způsobem věděl, že si vybere jeho oblíbený stůl pod schodištěm do horního patra.

Jeden ze známých se k němu otočil, když mu omylem uštědřil ránu loktem mezi lopatky. Asgrim čekal od trudovitého rybáře hlasitý protest a následnou provokaci ke rvačce, jak skončila většina rybářových konfliktů. Ale nestalo se tak. Asgrim se na chvíli zastavil, rybáře si prohlédl, ale ten mu věnoval jen prázdný pohled, který procházel skrz něj a pak se zpátky otočil k pivu, co měl před sebou.

Překvapený a lehce otřesený voják se od seveřana otočil zpět na cestu, kterou si s cizincem vztyčili. Nebo ji vztyčil mladý vrah? Přistihl se, že mu na tom nezáleží.

Konec cesty skrze krčmu dumal nad povahou toho precedentu.

Došel k velkému dubovému stolu, pokrytém kolečky od přelitých pohárů a korbelů a usedl si na lavici pod schodištěm – na místo, kde sedával už sedm let. Asasín seděl naproti němu a zrovna si objednával u mladé číšnice Sevjergy. Mladá dívka z cizokrajného sandiho nemohla oči spustit, vpíjela pohled jeho smaragdových očí do svých, ořechově hnědých. Na lících jí vyskočil ruměnec, Sevjerga sklopila pohled do země.

„Děvče!“

Asgrim se na Sevjergu podíval, přejel ji pátravým pohledem. Dívka se zarděla – sice byla na chlípné pohledy, a někdy i něco navíc, zvyklá, ale voják se nedíval chtivě. Snad zaujatý, ale oplzlý pohled nebyl.

Asgrima dívka něčím přitáhla. Z počátku jej nenapadlo co, přece jen, Sevjergu vídal už spoustu let, ale nijak jej nepřitahovala. Až teď… Najednou věděl, co ho k dívce přitahovalo – jen ona a saldi se chovali jako normální lidé. Zbytek připomínal duchy, vzpomínky, bezduchá těla.

Sevjerga se na Asgrima otočila, v tváři vepsané překvapení. Ještě jí nikdy neoslovil takto… neosobně. Vždycky k ní byl milý, říkal Sevi, a ne děvče.

„Ano, strýčku?“ Vždycky mu říkala strýčku.

Zadíval se jí přímo do očí – ty jeho byly nějak podivně ustarané, hluboké a smutné. A překvapené, plné zděšení.

„Já- “ Najednou Asgrim nevěděl, co říct. Všechno, co mu plulo myslí mu najednou připadalo povrchní, povýšené, hloupé a prázdné.

Zavrtěl hlavou, cítil na sobě sandiho upřené oči. „Nic, promiň Sevi. Jsem jen unavený…“

Sevjerga se blaženě usmála, konečně spokojená s Asgrimovým chováním. Tohle byl její strýček. Otočila se a odcupitala k baru.

Asgrim ustal uprostřed vrtění hlavou a upřel pohled na sandiho. Ten jej lhostejně oplácel, opřený o desku lavice za zády. Ruce složené na hrudi sebou lehce cukly, jak se kolem nich prohnal silně páchnoucí štamgast. Ale minul je a narazil do zdi. Po chvíli jej vyvedl Fjengar, obtloustlý eunuch, zaměstnaný u Salamandra už od příjezdu Safírové gardy – a vyvedl jej nepříliš jemně.

Ten pohyb upoutal vojákovu pozornost. Vypadalo to, že sandi je schopný vraždit i mimovolně, zcela z instinktu. Asgrima to vyděsilo.

Přiběhla k nim usměvavá Sevjerga se džbánem medoviny a dvěma keramickými kalichy. Postavila jim na stůl a hojně nalila do každého poháru zlatavé tekutiny. Džbán položila na stůl – ani kapku nepromarnila. Otočila se na odchod. Ale než odešla, tak se otočila a zamávala jim. Asgrim jí odpověděl stejnou mincí, sandi se s úsměvem uklonil. Sevjerga zrudla a utekla k dalšímu zákazníkovi, který se jí domáhal.

Asgrim a sandi se na sebe dívali, ani jeden se medoviny, tak lákavě vystavená na stole, nedotkl. Asgrimovi se sbíhaly sliny, ale udržel se a díval se na mladíka. Vytrvale. Bez mrkání. A sandi se rozhodně nezahanbil. Ani on nemrkal, dokonce se mu ani panenky nepohnuly, nelidsky pevné, tvrdé.

„Jsem to ale nevychovanec…“ zamračil se mladík najednou a překlonil se, pohled však stále zavrtaný do Asgrima.

„Nepředstavil jsem se,“ dodal, když Asgrim nereagoval.

„Mé jméno je el-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál,“ a znovu se uklonil, ještě hloub, než Sevjergi. Uhnul pohledem. Asgrim sáhl po medovině. Pohár v ruce se zarazil na cestě k ústům – rty skryté jak bezedná propast v hustém lesním podrostu plnovousu.

Pokynul sandimu: „Já se jmenuju Asgrim Djorg, syn Frihliho Djorga.“ Nijak nedoufal, že jméno jeho šlechtického otčíma nějak zapůsobí. Ale chtěl to zkusit. Nijak mu to nemohlo ublížit.

El-Džhebru se usmál a kývl. Vztáhl ruku ke kalichu. Zvedl jej, jak bývá zvykem, a úsměv se mu na tváři ještě rozšířil. Medoviny upíjel pravidelnými doušky, až kalich vyprázdnil. Asgrim jej napodobil. Hodil do sebe medovinu, poválel ji na jazyku a spolkl. Cítil oheň, který mu proudil útrobami. A znova. A znova. Dokud nebyla keramická nádoba prázdná. Příjemně to hřálo.

Se znaleckým zamlaskáním číši položil na desku stolu. Dvě kapky tekutiny stékaly Asgrimovi do plnovousu, několik dalších se střetlo s ohlazeným dřevem stolu a vykroužily kolem sebe další mokrý kruh. Jizvy po spoustě jiných takových kruhů hyzdily těžká prkna stolu. Vlastně všech. Patřily k atmosféře. Patřily neodmyslitelně k Salamandrovi.

„Tak,“ začal Asgrim, uvolněný dobrou medovinou, „mohl bys mi teda vysvětlit, cos mi to řekl na tom schodišti.“ Předklonil se, opřel lokty o stůl a díval na el-Džhebru, který právě pokládal kalich. Položil jej pomalu, jemně, jakoby byl příliš křehký na obvyklé zacházení. Pak se na Asgrima podíval, prohrábl si mohutnou hřívu. Nahnul záda, aby byly jeho oči v úrovni Asgrimových, taky byl předkloněný.

„Toto místo je pouze ve vaší hlavě.“

Asgrim se mu chtěl vysmát, chtěl jeho slova popřít. Chtěl sandiho označit za lháře. Za podvodníka. Zavrčel vzteky – asasínova slova byla příliš výstižná, příliš mu ukazovala, že má muž pravdu. Když si jeho slova rozkousal, rozdrtil až na jejich samotné jádro, na podstatu jejich prvotního významu. Prozkoumal situaci z nového úhlu pohledu – z toho asasínova. Pravda byla hořká.

„Co se děje? Kdo vlastně seš?“ Asgrimovi se často nestávalo, aby měl z něčeho strach. Ale s Grommesgjurnem a Onyxem se stále ještě počítali mezi prvotní obyvatele severu, jejich předci tady žili už staletí, od vzniku Altanského pozdního impéria. Jen oni vzdávali hold tajemným a primitivním starým bohům severského panteonu, především Sjördu, Otci všech, Chodci mezi dušemi a Tulákovy na pláních s moudrostí věků. I k němu se teď Asgrim modlil, aby nebyl svět, v němž se nacházel nějakou jeho noční můrou. Z uchvácení duše jej zalil panický strach.

„Tohle není jen váš svět,“ pravil asasín, jakoby mu četl myšlenky. „Tohle je místo ztracených duší, místo, kam chodí duše, jež odvrhla těla, poničená. Ztrhaná. Opuštěná.“

Asgrim se otřásl.

„Vaše tělo muselo utrpět nějakou krutou újmu,“ pokračoval tiše el-Džhebru, „a vaše duše, vaše ka uprchla sem, na místo, kde se mažou rozdíly, do bezpečného úkrytu.“

Sandi se přitáhl ještě blíž, až se skoro dotýkali nosy.

„Všichni, které tady vidíš, jsou duše, jimž těla zemřela. Jsou prázdní. Duchové. Vzpomínky. Ale podívej se na mě, na sebe, nebo na tu překrásnou číšnici. Jsme živí. Máme emoce, reagujeme na podněty okolí. Vnímáme. Naše těla ještě žijí, chápete?“

Asgrim chápal, ač nechtěl. Hnusilo se mu, co se s ním stalo. Ale nemohl s tím nic dělat… Nebo ano?

„Co-“ Dál se nedostal. El-Džhebru mu usekl slova v hrdle, ruku zvednutou, o čích ostří.

„Vaše tělo žije, stále vnímá. Proto se pro vás chování materiálie tohoto světa  někdy mění, stává se nelogickým. Ale návrat pro vás není uzavřený… Můžete se vrátit.“

„A co Sev? Co ty?“ Zděšením se Asgrim skoro neovládl. Nechtěl malou Sev ztratit.

„Já už se o, Sev se jmenuje?, postarám, nemějte strach. Moje tělo leží hned vedle jejího.“

Asgrimovi se před očima odehrál nespočet scén, po nichž jejich těla skončila vedle sebe… Zavrtěl hlavou, aby si ji vyčistil. Musel se soustředit, co mu ta nebezpečná bestie říká.

Poslouchal, sem tam se zamračil, když se mu něco nelíbilo, občas se mu skrze hustý porost tváře prodral lesk zubů, jak se usmál, a jednou se hospodou nesl jeho hromový smích. Mladý sandijský asasín el-Džhebru er-Džhaku ibn ez-Džhebrál vyprávěl, popisoval a radil, až šla Asgrimovi hlava kolem. Ale snažil se soustředit, musel. Některé asasínovy rady, které mu kladl na srdce, mu připadaly příliš odporné, kruté nebo nesmyslné, přec neprotestoval. Všechno si pamatoval, ukládal do mysli…

Chytl kamenivový džbán a nalil – sobě i el-Džhebrovi. Ten s úsměvem uchopil kalich mezi dlouhé prsty a připil Asgrimovi na úspěch. Asgrim, jemuž začal být mladý asasín sympatický, se zplna hrdal zasmál a třískl svým kalichem do sandiho, na štěstí, kterého bude potřebovat víc než svou dávku.

Napili se, vychutnávali si zlatavý mok, hřející u srdce i na duši.

„V Alhesarensfjordu,“ zamumlal na pozdrav Asgrim a otočil se, odcházeje ze Salamandra pryč. Za zády zaslechl smích, tichý jak zurčení horského potůčku. Prodral se davem, mrtvým davem, ke dveřím, na vzduch. Stál na schodech, díval se na skotačící mraky, na zářící slunce, jedno velké, druhé malé, přesto obě stejně jasná. V pohledu se oddával přírodě, vzduchu,ledovému, čistému a ostrému, z úst a nosu mu odletovaly obláčky páry, jak z tlamy draka. Rozpažil ruce, prsty roztáhlé ve vějíři, tvář nastavenou větru a oči zavřené, v koutcích slzy. Šeptal si jména, místa, vzpomínky, události. Celý svůj život. Propouštěl si jej mezi prsty, jako pramínek vody, jako záplavu vlasů. Nezúčastněně si jej prohlížel, zcela lhostejný k zážitkům, které znovu opakoval, které mu znovu drásaly srdce, otevíraly staré rány, v nichž pak pálily jak sůl. Viděl války, umírající přátele, zrady, intriky. Viděl, jak často se stával loutkou, ovládanou mistrem loutkářem, nehledícím na své malé, bezvýznamné loutky. Viděl se, jak bojuje. Bil se jako rek, pobil zástupy a houfy nepřátel – své i Říše. Ale něco tomu chybělo, zapálení, zoufalství, ta touha, která vyvyšovala reky nad obyčejné vrahy. Plamen chtíče, hlad po krvi, se v něm probudil až v Alhesarensfjordu, v Poslední, kdy zachraňoval malou rekrutku před spáry otrockých bezduchých, kdy měl konečně důvod. Důvod vraždit.

Svět se začal vlnit, tetelit, rozpouštět. Ale Asgrim to neviděl, víčka halila oči jak pohřební rubáš. Dál pozoroval svůj život. Mnohdy se zhrozil nad svou krutostí, jindy se usmál nad naivitou, kterou světu ukazoval. Viděl okamžiky pěkné, po nichž se mu celý život stýskalo, okamžiky hrozivé, na něž se snažil zapomenout, okamžiky trapné, jimž se smál. Viděl celý svůj život. Od narození… až po teď.

Svět zmizel.

Asgrim vycítil změnu polohy – vznášel se ve vzduchu, ve volném prostoru. Ale oči neotevřel. Snad strach ze sandiho vyprávění mu to nedovolil. Dál bezohledně pitval svou minulost, jako amatérský patolog kuchající oběť zaživa. Stejnou bolest si tím způsoboval. Před očima mu jeden vetij podřízl kamaráda. Krumpáč krvácel, chraptěl, dusil se vlastní krví, oči zeširoka vykulené, prolezlé strachem jak mrtvola červy. Křečovitě sebou cukal, ale vetij ho držel pevně. Asgrim nemohl nic udělat. Jen bezmocně přihlížet. Proud horké krve byl natolik silný, že pokropil i Asgrima. Bobtnal v něm vztek, chladná hrouda, která se zahřívala. Byla to nová emoce, která se v něm poprvé tak mocně vynořila. Od dětství ji nepamatoval, netrpěl jí. Až teď. Plivl do vetijova plochého obličeje, ztmavlého životem na kruté poušti. Vetij se zatvářil zaraženě, překvapení se mu rozlilo po tváři – od hlenu až do mozku. Ale to už bylo pozdě. Asgrim, vrčíc a řvouc, k němu přiskočil a silnou ranou mu zarazil tulwar do hrudi. Těžká zbraň prorazila hradbu kostí, pronikla skrz plíci, srdce, zastavila jej a zády pronikla ven, vrhaje kapky tmavé krve kolem sebe. Asgrim mu řval do očí, zatímco z nich unikal život. Zeskelnatěly, pozbyly lesku, přesto Asgrim s výlevy emocí nepřestával. Krumpáč, jeho starý přítel, už nechroptěl. Asgrim si to uvědomil příliš pozdě. Nemohl mu popřát šťastnou cestu po Věčné řece. Nestihl…

Grommesgjurne, jeho nový kapitán, se probíjel houfem ranugských divochů, lhostejný, tichý a smrtící. Jeho velký obouruční meč poletoval skrz těla, zbroj i štíty, nehledící na záplavy krve, jež za sebou zanechával. Dva kroky za ním se držel obří Tröne, kalekanský mnich-válečník, Zpovědnický bratr čisté vůle. Smrtelný, ale divoký zabiják. Dvě malé sekery vířily v pavučině ran, odrážely, zasahovaly, zabíjely. Bez slitování. Tröne byl ještě vražednější než Grommesgjurne – Zpovědníka brutální zabíjení pohanů bavilo, byl to jeho životní cíl. Tuhle rozrazil ranou hlavu i s bronzovou helmou, támhle zase rozerval jednomu staříkovi útroby hákem na rubu sekery – zachytily se na něm střeva. Táhl je silou ven, nevšímaje si staříkova zmučeného skučení. Mladá žena, snad jeho příbuzná, snad jen další ruka pohanské armády vlhká z toho hekání, po Zpovědníkovy skočila, v ruce krátký rezivý meč. Aniž by se k němu přiblížila, hlava jí slétla z ramen, meč z ruky a ruka od těla. Nakonec jí zády vyjela úzká čepel. Tělo se prohnulo. Pak jej nějaká síla odmrštila do zástupu natěšených chudáků. Na místě dívky se vynořila vysmátá Senjom, šupinový hauberk pokrytý krví, z níž byla jen troška její. V každé ruce jednu dlouhou čepel znovu odtančila mezi spodinu vyslanou na jatka. Nedaleko Asgrima bojoval Onyx, kladivo se jen míhalo, zanechávaje za sebou rubínový ohon. Domlácené a mnohokrát spravované brnění ze vzájemně se překrývajících plátků oceli a kůže právě zastavilo náhodnou ránu, která prošla pod Onyxovým krytem. Slabá ruka, která palci vedla, byla hned rozdrcena hlavou kladiva, posléze i hlava a trup. V zarostlé tváři se mu uhnízdil ponurý úsměv, který se s každým zabitím rozšiřoval, až se meč zubil od ucha k uchu. Vzduchem, vlhkým a těžkým, létaly šípy ranugských pohanů, ale povětšinou dopadaly na jejich vlastní, než aby trefily nepočetné safírogardce. Čtyři ruce Safírové gardy – osm set veteránů v poli, vedené čtyřmi kapitány, Grommesgjurnem, Luskem, Brafrem a Bílomyškou, na než dohlížel meč celého tažení, Onyx. Čtyři ruce Safírové gardy právě masakrovaly pětinásobnou přesilu divokých pohanů z Ranugy, jediného nekolonizovaného kontinentu v blízkosti Altasnkého pozdního impéria. Ranuga bylo úzamí bez jakékoli územní správy, kontinent rozdrobený mezi neustále se hašteřicí kmenové vůdce, neschopné se dohodnout ani na společném vůdci, natož na společné obraně. A tak je Altanské pozdní impérium drtilo pod tvrdým podpatkem své silné vůle. Asgrim sám drtil a sekal těla, bušil do pohanů velkou sekerou, odsekával údy, hlavy, rozsekával torza, vyvrhoval vnitřnosti. Vrážel do nich ocelí pobitým štítem, rozdíral jim kůži hroty, ničil tváře nabroušenou ranou. Odrazil krutou ránu vysokého mladíka, oděného do koženého brnění, hlavu zakrytou kroužkovou kapucí, ve tváři odhodlaný výraz. Asgrim mu prorazil kryt, ostří sekery mu zaryl mezi brnění na krku…

Svět se vlnil, vzdouval se, měnil. Nabyl na ostrosti. Místo pevných a usazených domů se všude válely trosky, prach, popel. Místo tváře měl jen masku, odlitou bolestí a krví, jeden oční důlek prázdný. Vše jej bolelo. Špatně dýchal…

###

Dívka pozorovala změnu v Asgrimově zničené tváři s výrazem nedůvěry. Považoval to jen za další záchvat, otřes jeho poničené duše, sotva vnímající své tělo. Ale s nadcházejícími nádechy a výdechy zjišťovala, že tohle není jen další zacukání. Tohle bylo… prozření.

Asgrim se k ní otočil, oko zavřené. Pak ho otevřel, doširoka otevřené, vystrašené. A pak promluvil.

„Kde sme? Co – ne. To ne. Promiň, malá.“

Hlas mu chraptěl, při každém slově se mu z tváře slupovaly strupy a vytékala z nově otevřených ran bledá a řídká krev. Vystouplé kosti, jak na něm řádil hlad, jasně vyčuhovaly a napínaly kůži k prsknutí. Pokud ne až za tu tenkou hranici. Bílé záblesky na levé líci mluvily za vše.

Rekrut, malá, nebo jak jí kdo zrovna říkal, se zalykala. Nevěděla, co říct. Slzy se jí draly do vysušených očí, krk, již tak stáhlý suchem, se stáhl ještě víc, rozpaky. Usmála se, tenké, popraskané rty se roztáhly, zuby se rozzářily. Aniž věděla, co dělá, vrhla se na Asgrima a zmáčkla jej v motýlím obětí. Zářila. A Asgrim taky. Seč to bolelo, mimika se mu zavlnila v pokusu o úsměv. V oku se mu leskla osamocená slza, stékala po ztvrdlé krustě, až zmizela v posledních přeživších vousech. Asgrim rychle zamrkal.

###

V té odporné mlze, kde život znamená míň než jedno zoufalé nadechnutí, stála nehybně jedna malá, lidská postava. Vlastně ne lidská, promiňte pozorovateli jeho mylný úsudek. Ona postava je totiž člověku sice podobná, ale krom té tělesné, bezcenné, skořápky nemá s pouhým člověkem společné zhola nic. Kůže černější než bezměsíčná noc se leskne, jakoby natřená olejem, vlasy stejné barvy protkané zlatými hady, jež odrážejí i to nejskromnější světlo a oči… Ach, ty oči! Bezedné díry, kde i čas ztrácí svou pravou hodnotu, kde je mu z tváře strhnuta pokrytecká maska všehomíra, absolutní nadvlády nad životem. V těch očích si jsou rovni všichni – bohové i kněží, králové i otroci. Nejsou to lidské oči. To ani ve snu (nebo snad noční můře? přemýšlí náhodný pozorovatel). V těch očích je tolik lidskosti, co ji v sobě má obyčejný říční valoun. Lidstvo vnímá jen jako jeden z mnoha faktorů, jeden z elementů okolního světa, přesto jen však jako něco, co před chvílí nebylo a za okamžik ani nebude.

Postava (snad muž?) se opírá o jeden pilíř vyrůstající ze špinavě břidlicového mostu. Kolem nohou jí víří řídká blátivá mlha, ale kvůli takovým okrajovým nedůležitostem se muži nechce nechat zraku klesat. Raději své nelidské, prázdné a bezedné oči upírá někam do neznáma, někam, kde ani onen čas není, kde ztrácí svou moc. On ale v divoké říši Chaosu není čas dvakrát vítaným hostem, a tak se tady ani moc nezdržuje. Vlastně sem zavítá jen se smrtelníky… Třeba jako před několika přesypy. Ale i tehdy byl slabý, oslabený nesmrtelností těch smrtelníků… Lehký úsměv, vydolovaný až z hlubin mysli toho muže mu přeletí rychlostí snášejícího se sokola přes andělsky krásnou tvář, mizíc po chvíli někam do neznáma, ztracený, nehledaný. Jak kurvino panenství, jak srdce vraha.

Ruce zkřížené na hrudi se pohnou, svěsí se kolem těla, na dosah dvěma tesákům s překrásně zdobenými jílci. Nonšalantnost a odznak na hrudi poukazují, že obvykle by dál stál opřený o pilíř, oči i zavřené. Ale tady byl v samém srdci Chaosu, Ssarre´kai´Irna, jeho nechutného strýce, na místě, kde i ti nejslabší byli smrtelně nebezpeční a ti nejsilnější za svých dob pokořovali bohy, nutili je klekat na kolena, dřít, otročit. Což vlastně dělala i postava s erbem Sukkub na hrudi. Jen ne tak přímo. Jen bohy jednoduše vraždila.

Z husté mlhy něco zavřeštělo. Mužem to moc nehnulo – tady něco vřeštělo neustále. Strachy, hrůzou, bolestí nebo jen tak, protože jiný způsob verbální komunikace mu, tu, známý nebyl. Tohle byl předsmrtný výkřik, plný agonie. Marnosti. To sice taky nebylo nijak zvláštní. Tady, na místě Chaosu, čiré absence Řádu, a to jakéhokoli, se neustále válčilo, vraždilo a ničilo, kradlo duše, jen aby byly zase navráceny zpět, do Chaosu, do jeho říše. Ale proti zvyku bylo, aby se duše… ztratila. Aby byla pozřena úplně. Aenszgúhelem, mistr Sukkub, D´inniste Ultor, žnec bohů se otřásl. Nebál se, ten pocit už pro něj byl tak ztracený, že nedokázal proniknout pevnou slupkou, kterou kolem sebe za ta milénia vytvořil. Ale byl nervózní, cítil nesmírnou moc nového návštěvníka Propasti (ano, to je ta říše Chaosu). Tiše přemítal, který z prvobohů zavítal do svého rodného lůna.

Mlha se rozvířila a před asasínem vyšel muž. Postava vysoká skoro sedm stop, sněhobílé vlasy rozprostřené za zády jako vějíř, na tváři ebenová smaltovaná maska pokrytá přelévajícími se runami… Aenszgúhelem, ten postrach bohů, poklekl na bahnitý most, mlha jej zahalila po ramena. Hlavu sklonil, oči pokorně vpálené do země, do vrásčitého povrchu mostu, pozorně si prohlížeje každou puklinku, skulinku, každou rýhu i výstupek. Hlavně se nedívat příchozímu do průzorů!

Vstaň, zasyčelo cosi v asasínově hlavě. Nelidská postava se setkala s postavou, vedle níž vypadali živě i mrtví. Přec mluvil telepaticky, znělo to suše, bezvýrazně, mrtvě. A ledově.

„Děkuji otče.“

Aenszgúhelem se poklonil.

Jeho otec (Ano, zní to divně, pravda? Ale i starý – ba přímo prastarý! – Ultor jako byl Aenszgúhelem musel mít rodiče. Avšak jak musel být starý otec muže, jež pamatoval stovky stovek stovek let? Brr… otřásám se, já, náhodný pozorovatel.) mu jen pokynul, nenápadně, jak zatřepetání motýlích křídel.

Jsi tu uvězněný, můj poslední synu. Stalo se to, co stalo se? Muž stál deset stop od asasína – jeho posledního syna – a nijak se nehrnul se přiblížit. Co to vypovídalo o jeho lásce, o jeho citech? Nic. Byl v něm jen prach…

„Ano, otče… Znáš můj záměr. Nepřekvapilo tě to.“

Ne.

Aenszgúhelem se nehýbal. Trochu ho zarazila otcova nemluvnost. Už milénia jej neviděl. Zapomněl, jak se typický Ultor vyjadřuje, chová, přemýšlí. Během staletí mezi lidmi změkl. Právě dostal možnost se napravit. Chytne příležitost za ocas?

„Otče, mého záměru jsi znalý. Co bys mě, svému poslednímu synovi na tomto světě, poradil?“

Pravda, byl to odvážný, snad až pošetile nebezpečný, tah, žádat tak otevřeně, tak neultorsky, někoho o pomoc. Zvlášť svého otce.

Podívej se mi do očí.

Prastarý asasín se domníval, že si nepamatuje co to strach je. Domníval se mylně. Zvedl zrak, snažíc se potlačit třas těla.

Ty oči byly hluboké, hlubší než vesmírná temnota a ještě temnější. Pak se jejich barva přelila do hutné fialové… Naplnil je smutek tak mrazivý, že asasína zabolely kosti… A pak se barva znovu změnila, náhle jak se otáčí vítr na moři – teď zářili jedovatou zelení. Ta barva se vžírala do asasínova mozku, plnila ho bezdůvodnou agresivitou… Ty oči zářili čirým šílenstvím.

Aenszgúhelem najednou pochopil, jakou pomoc mu otec poskytl.

Padl před ním na kolena a děkoval. Ale znovu se mu do tváře nepodíval.

Klečel tam, v prachu, bahně a špíně, jak nejobyčejnější otrok. Nepatrně vzhlédl…

… a jeho otec nikde. Zprvu se asasína zmáhal vztek.

Ale co by měl on, pouhý D´inniste Ultor, vytýkat samotnému Aenrillarisovi, druhému Synu noci?

Vstal, oprášil se a zrakem, jež prohlédl předivem světa stejně lehce jako okenní tabulí, se rozhlížel po vhodné loutce.

###

Ranním vzduchem plným štiplavé soli z pobřeží se neslo vzdálené dunění válečného rohu – pán mobilizoval lid. Nikdo se neodvážel nepřijít, takový měli z pána strach. Davy se linuly z měst, vsí i jeskyň, chudí i bohatí, zdraví i mrzáci. Všichni přišli poslechnout vůli svého pána.

Na Bezmoci panoval ve vší, ostrovu tak časté, tichosti čilý ruch. Chystala se válka.

###

Přísežník klečel vedle své svěřenkyně, již zabalil do vlastního pláště – její ledové tělo stále hrozilo nepřijmout ozdravnou magii Abest. Kaprál se zavrtěla a vytrhla tak Chytače z hlubokého hloubání nad malichernými maličkostmi. Byl to její první pohyb, co upadla do bezvědomí. Od promodralých rtů jí unikaly obláčky páry, víčka se chvěla v horečce, která ženu zachvátila.

Chytač to považoval za ironii hodnou Propasti – vyléčili ji z podchlazení, jen aby jim zemřela na horečku. A co hůř, horečkou zmítané tělo vyvrhovalo léčivý dotyk Abest jako by to byl jed. Tinuviall si nevěděl rady a přísežník, prvně po několika dekádách, taky. Snad je Senjom dost silná.

„Pane!“

Chytač se otočil. Velemág poskakoval vedle seržanta, mával rukama a tvářil se u vytržení, tvář zkřivenou v úžasu.

Přísežník se zvedl, přičemž z něj opadala tenká, navátá sněhová vrstva. Chlad jej netrápil, byl ho plný. Jeden, dva, tři kroky po křupajícím bělostném povrchu a byl u velemága. Shlédl na seržanta, v Říši tak legendárního. Překvapením taktéž málem vykřikl – muž měl otevřené oči, nemrkal, neslzel. Pohled sjížděl okolím, na velemága Tinuvialla, přes přísežníka Chytače až k zavátým vrchům – k tělům zbytku jeho oddílu. Oči planuly zoufalou touhou po pomstě, přetékaly nenávistí. Fanatický lesk, až chorobně jasný, vystrašil i přísežníka, jež přežil celá tisíciletí ve službě Říše a viděl mnohé divy a hrůzy.

„Co mu je, pane?“

„Nevím. Snad je jen poblouzněný…“ Oba věděli, že si Chytač lže do kapsy. Oba věděli, že se v Alhesarensfjordu něco stalo.

„Doufejme,“ přistoupil na hru velemág. „Neměli bychom s ním nějak… ehm… komunikovat? Nezdá se mi- “

Přestal. Nemělo cenu přísežníka o něčem přemlouvat. Ale měl ještě jeden trumf.

„Ten kalekanský mnich je taky vzhůru.“

###

Kalekanský mnich řádu Zpovědnických bratří čisté vůle Tröne Osvold zíral do nebe. Bylo nádherné – celé bledě modré, jak ty z nejsvětlejších pomněnek, sem tam narušené bělostí krásně tvarovaných mraků, tak elegantních a ladných. Jak labutě, jež migrují za teplem…

Myslí se mu loudaly myšlenky, všechny příliš pomalé, než aby je vnímal. Musel se dívat na nebe, aby mu neuteklo. Bylo tak krásné…

Malý baculatý mužík s chmýřím (nebo že by snad vlasy?) na hlavě mu vlepil políček. Viděl ho dobře – zacláněl mu před oblohou.

Proč zavazí? Vždyť nevidím na oblohu! Uhni! Vypadni! Vlez do Kuklovy mastný prdele! Já chci svoje nebe!

Druhý políček. Ten bolel víc. Zamrkal. Po tváři mu stekla slza – na citlivé pokožce, rozdrážděné políčky, to pálilo.

Zavrčel.

Mužík se usmíval ještě víc, snad se i smál… Ano, on se smál! Ten drzý, malý muž se směšným chocholem na hlavě se mu smál! Zato zemře! Zemře pomalou, bolestivou smrtí…

Mnicha pohltila tma. Zavřel oči.

###

Grogoth, nejvyšší meč altanské divize Safírové gardy se mračil. Jeden ze štábních mágů mu donesl vzkaz ze severní části tulské pláně, území zcela mimo civilizaci. Vzkaz jej mátl. Byl od Tinuvialla, velemága, který mu byl přidělen před třiceti lety, když začínal jako meč při ranugském záboru. Ale ten pitomec neměl dvě stě mil od trosek města co dělat. Měl být tady a hledat stopy, podle nichž se měl nejvyšší meč vydat na cestu pomsty.

A teď ho ten blázen čarodějnická žádá o pomoc.

Nejvyšší meč seděl na kavalci ve stanu prosyceném pachem potu a piva, jediný stolek zaskládaný mapami a rozbory, statistikami o stavu zásob, výši polní pokladny, stavech bojeschopných a raněných. V rohu se, na dřevěném sluhovy, leskl bronzový hauberk, vedle něj položený meč ve staré, oprýskané a mnohokrát spravované dřevěné pochvě. Nejvyšší meč byl skromný muž, zakládal si na dobré pověsti a ne nablýskaném brnění. Záleželo mu na svých vojácích, staral se o ně pečlivě, jak milující matka o děti. Každé úmrtí – od nejmladšího rekruta až po staré veterány – ho bolelo. Jeho silná vojenská povinnost jej usměrňovala. Bránila mu ve spoustě rozhodnutí. Ale vojáci ho milovali. Bojovali jako žádní jiní.

Armáda mu byla rodinou, kterou dávno ztratil…

Seržanta Grommesgjurna, kaprála Senjom, léčitele Dereia, mnicha-válečníka Tröneho a těžkooděnce Asgrima a další z toho oddílu si pamatoval ještě zamlada, začínali spolu. Zrekrutovali je ve stejném městě, stejný náborčí je vzal. A teď mu ten velemág oznámí, že umírají…

###

„Seržante Filo, zvolejte 7., 8., 9. a 12. pěší oddíl sedmé legie a běžte za kapitánem Křupem, aby z nich vybral vhodnou pátrací skupinu, který vás bude doprovázet na okružním průzkumu pánve. Přesné údaje vám dá Kartograf.“

„Ano, pane!“ zasalutoval seržant – jen věk a neurčitý původ mu zabraňovaly skákat po příčkách vojenské hierarchie. Jeho výkonnost se měřila dle staroříšských standardů – jež i v téhle úžasně účinné a pevné armádě dostál málokdo – do kategorie nadprůměrná. To znamenalo, že se na něj mohl nejvyšší meč v čemkoli spolehnout.

Mladík odešel do větrem zmítané krajiny, až za ním vlál plášť, jak nějaká podivná křídla. Zem bičoval prudký déšť, v tomhle období tak nezvyklý – spíš mělo sněžit. Ale vlahý vánek z jihu určoval jiné záměry, než sněhové blizardy.

Nejradši by s pátrací skupinou jel taky, ale povinnosti jej vázaly v příliš těsné kazajce. Měl na starosti šest legií vojáků, o něž se musel starat dnem i nocí. Seč mu bylo po ruce šest mečů (jeden každý přímý velitel jednotlivé z legie), potřebovali i oni rozkazy, dle nichž by měli své svěřence řídit.

Dosedl na kavalec, před vstupem se ozval rachot. Nemusel zvedat hlavu vloženou do dlaní, aby poznal, že se před chlopní mění stráž. Jeho osobní garda byli veteráni, profesionálové. O žádnou se neprosil, ale po prvním tuctu atentátu na jeho osobu se zčistajasna objevila skupina kupy zabijáků, kteří o sobě prohlašovali, že jej budou chránit. Bylo to už několik let.

„Pane?“ zařval před stanem kdosi. Už to, že jej stráž pustila, nejvyšší meč přesvědčilo o jeho postavení. Projít mohli jen meče.

„Vstupte.“

Vešla mladá žena v destičkovém tabardu, v podpažních pochvách dva krátké meče. Tmavá tvář se jí leskla v matném svitu olejového kahanu, ještě potemnělejší stínem vrhaným těžkou přílbou s čelním chráničem.

Sotva vstoupila, hned se uklonila, sklonila záda, rukou máchla těsně nad zemí, až se zavířil prach na ní usazený. Nejvyšší meč využil jen jedné výsady svého postavení – nechal si mágy chodby Nelypan vytáhnout vodu ze země, aby měl ve stanu sucho. I staré, domlácené brnění – mezi starými destičkami se leskly nové, jak se v zápalu boje ty staré drtily, lámaly a ztrácely – sotva zakrylo plnou postavu ženy.

Pak se meč narovnala, do celé své výšky šesti stop, a vypjala hruď, čímž ale jen zvýraznila již tak dost viditelné obliny. Meč si toho ale nevšímala – zasvětila život soužití s těmi nejtvrdšími a nejbezohlednějšími muži, kde slabost neměla místo. Ani jemná ženskost.

„Pohov.“

Meč se usmála a stáhla si přílbu z hlavy. Na záda se jí hned snesla záplava smolně černých vlasů, lapaje světlo jak drahé kameny. Valná většina armády bojovala za nejvyšší meč a císařovnu; zbytek bojoval pro ženu před nejvyšším mečem.

Dodržujíc veškeré etické a vojenské kodexy, co jich znala, stála, helmu v podpaží, vzpřímená, záda rovná. Dívala se nejvyššímu meči do očí – krásné, mandlově tvarované jantarové oči se vpíjely do starých, skoro unavených železité barvy nebe při bouři.

„Tak už si sedni, holka.“

Ticho přerušil jako první nejvyšší meč. Už to byl skoro rituál. Ani jeden ho nehodlal porušit.

Mladá žena si s tenkým úsměvem sedla, helmu si položila na kolena, opřela se o silnou podpěru a znovu se na nejvyšší meč zadívala – s obdivem.

„Co se stalo, že za mnou tak letíš?“ usmál se nejvyšší meč a úsměv mu zbrázdil už tak vráskami hluboce zvrásněný obličej. Jen lehce zředěnou tmou se zableskly zuby v úsměvu. V komunikaci s mečem si muž nebral skrupule – vlastně ji vychoval, dostal ji do oddílu před dvanácti lety a staral se o ní jako o vlastní. Byla to jediná žena, v jejíž přítomnosti se necítil spoutaný stovkami a stovkami etických nakázání.

„Další zpráva, tentokrát od A´Koliste… Přece víš, ne? Ten mág od devítky z Modrý, specialista na Venual.“ Zamyšleně se odmlčela, jakoby nevěděla co dál. Nejvyšší meč jí položil ruku na rameno, aby jí poskytl oporu. „Dostal nějakej signál, stejně těm jejich plkům nerozumim, kterej nějak chytil z těch ruin… Prej je tam pár přežívajících, ale skoro všichni stojí jednou nohou v Převozníkově bárce…“ Hlas se jí zlomil. Její armáda, 15. pravidelná armáda Altasnkého pozdního impéria, jež si jinak říkala Rudá, působila už před jejím pozvednutím do pozice meče na severu kontinentu a Alhesarensfjord se stal centrem veškerého ruchu, obchodního i ekonomického, který s sebou vždy armáda přinášela, snad na trvalo. Právě nejvyšší meč jí seznámil se seržantem Grommesgjurnem a jeho legendárním oddílem. Ten starý nevrlý voják hrubých způsobů jí zastával strýce, pokud považovala-li nejvyšší meč za otce. Jejich ztráty by ji bolela možná ještě víc než otce.

Vidina možné záchrany ještě posledních pár živých dostala nejvyšší meč na nohy. Během mžiku se soukal do brnění a tlumeným hlasem na svou holku vykřikoval rozkazy – nebo aspoň tak to slyšela meč, neboť popravdě jí nejvyšší meč o vše slušně žádal.

„Zmobilizuj celou 1. severní ruku Zelené – všech sedm oddílů – ať jsou připravení vyjít do Alhesarensfjordu! Připoj k nim i A´Kolisteho oddíl. Hlavně ať se Zelení a Modří neporvou! Musí je víst někdo rozumnej… Nasaď jim náhubek; dej jim za styčného kapitána toho z té tvé sedmé ruky… Černomyšku! Je to starej mazák, poradí si.“

Nejvyšší meč se musel nad nepodařeným krytím svého někdejšího kapitána pousmát – Černomyška byl ve skutečnosti roky pohřešovaný kapitán Bílomyška z legendární Železné brigády. Ale to malé tajemství si nechávali mezi sebou… Většinou totiž minulost probírali u ohně nad několika flaškama trojčatího rýžového vína nebo bečkou černého, těžkého suulského piva a po takových debatách si sotva pamatovali, kdo je jejich matka, natož jaké historky si navzájem podávali.

Konečně se hauberk podvolil nejvyššímu meči a sklouzl po těle – kov o sebe výmluvně cinkal. Rychle jej přepásal opaskem s mečem a usmál se na mladou ženu.

„Zvládneš to do zvonění, Rio?“

Kývla.

„Samozřejmě. Během deseti přesypů je tady budeš mít,“ usmála se oslnivě a nevyšší meč se horoucí lásce jejich obdivovatelů nedivil. Otočila se na podpatku a vyběhla ven do deště. V suchu navoskovaného stanu si ještě stihla nasadit helmu, aby jí nezmokly vlasy.

Nejvyšší meč se za ní ještě chvíli díval. Povzdech a sám vykročil do deště. V prošívanici mu bylo teple i ve studeném počasí a překrývající se bronzové šupinky hauberku nedovolily vodě dostat se mu na kůži. Jediné, s čím si dělal hlavu byla blátivá, nebo namrzlá, zem, na níž každé uklouznutí znamenalo velmi bolestivý pád. Aniž by vydal jakýkoli povel, shromáždila se kolem něj garda v semknutém, diamantovém útvaru. Někdo mu přes ramena přehodil těžký plášť. Zamumlal tichá slova díků a zahalil se do něj.

Vydali se na centrální shromáždiště – prostor mezi provizorním špitálem, bordelem a latrínami. Vlastně to ani centrální shromáždiště nebylo, ale jen tady dokázaly jednotlivé armády zapomenout na své spory a užít si všemusvolných kurev, bratrů špitálníků kalekanské církve, nebo polních léčitelů, či uvolnění křečovitého sevření svěračů, aniž by vyvolali všelijaký rozruch – především co se latrín týkalo. Altanské armády byly pečlivě pověřovány dodržováním hygienických pravidel – bylo všeobecně známo, že ve válce zemře víc vojáků na úplavici než na nepřátelská zranění.

###

Nejvyšší meč zašel na chvíli, jež plnilo čekání na vyplnění rozkazů, do bordelu. Nechtěl si zašpásovat, vlastně se armádou šířila fáma, že v boji přišel o svou chloubu a tak už nic nezmůže, ale hledal bordelmamá. Ta byla vždy důležitým zdrojem informací.

Našel ji hned v přízemí, za přepážkou pod schodištěm. Ve většině bordelů v Altanu byly bordelmamá vždy starší a zkušenější kurvy, o které už zájem nebyl. Ale ve zdejším bordelu nebylo nic, jak mělo být – hrubí vojáci se k damám chovali slušně, ke chlapcům taky a nad útlým věkem ženy, která celý podnik vedla už se nikdo nepozastavoval – bordelmamá Il´Ursa viděla za svůj život jen sedmnáct zimních období.

Oblečení z jemného saténu zašustilo, když se protáhla kolem přepážky a vydala se jim v ústrety pečlivým krokem zkušené tanečnice. Zářivě se usmívala, aniž by si na tváři narušila jemnou masku líčidel. Pečlivě vybělené zuby se jí leskly ve svitu lamp.

„Zdravím, nejvyšší meči!“ Vysmekla mu pukrle a gardy se ujalo uskupení mladých dívek v pečlivě upravených róbách tak, aby mladá těla zakrývala co možná nejméně, ale taky co nejsmyslněji – tak se divákům naskýtal pohled na mladá, krásou pučící těla jen náznakem.

„Co vás k nám přivádí?“

„Práce, má milá. Práce.“ Taky se usmál a dle etických pravidel, nebo spíš vlastního uvážení, jí pukrle oplatil hlubokou úklonou, smekání paží důmyslně promyšlené – uklonil se po staroříšsku.

„Práce?“ Na tváři falešný údiv. Byla velmi dobrou herečkou, přizpůsobivou a chápavou. „Tak to tedy musíme jít do soukromí, nemám pravdu?“

„Zcela jistě.“

Nabídl dívce rámě. Zavěsila se do něj a společně prošli salónkem až k potapetované stěně – vzor byl jednoduchý, prostý a o to krásnější. Zdejší bordel připomínal spíš luxusní klub než místo veřejného – nebo spíš veřejně-soukromého – smilstva.

Pečlivě upravené nehty na krásných dlouhých prstech cvakly o stěnu. Zvuk zněl dutě. Prsty Il´Ursy bez zaváhání našly jeden z mnoha ozdobných vyřezávaných ornamentů a zmáčkly jej. Všichni se dívaly stranou, jak jim to vnitřní hlas nakazoval – děvky z úcty ke své paní, vojáci kvůli soukromí nejvyššího meče. Ani jedna skupina nechtěla porušit soukromí svých nadřízených.

Zatímco se začali věnovat jedni druhým, nejvyšší meč a v něm zavěšená bordelmamá Il´Ursa vešli skrytými dveřmi do její soukromé pracovny.

###

Umně zařízený pokoj s vkusným nábytkem už nejvyšší meč navštívil mnohokrát. Ale pokaždé jej něco překvapilo – někdy nový obraz (pokaždé se jednalo o skvosty), někdy socha, jindy jen pouhá váza s květinami. Tak tomu bylo i tentokrát; z blankytně glazurované elegantní vázy se do vzduchu nesla vůně fialek. Odkud je Il´Ursa vzala bylo nejvyššímu meči záhadou.

„Posaď se,“ nabídla mu místo u stolku. Nikdy s ním nevyjednávala z pozice síly zpoza stolu, neboť jí připadal příliš důležitý. Nebo k němu jen cítila příliš silné pouto úcty a vděku.

Osobně mu nalila vína (kvalitní červené ze severního z Trojčat se silnou sladkou chutí) a posadila se do křesla naproti, číši v dokonale tvarované ruce.

Jako jedna z nejbohatších a nejinformovanějších osob v dalekém okolí mu mohla říct cokoli za jakoukoli cenu a dostat to. Ale jen nejvyššímu meči vděčila za svou existenci. A za mnohé další.

Donesla na stolek, povrch dokonale vyleštěný a hladký, malou misku garnátů.

„Nabídni si a vyklop to,“ usmála se na něj. Dobře znala jeho chutě.

Nejvyšší meč se vzal jedno malé tělíčko do ruky a začal si jej detailně prohlížet, jakoby hledal nějaký poklad. „Tohle není… veřejné. De o mě.“ Zachmuřil se, když tělíčko mezi prsty zlomil. Vložil si jej do úst a začal žvýkat.

Il´Ursa jej nechala mluvit, dobře věděla, že se jí musí otevřít, aby mu mohla pomoci. Upila vína, poválela jej na jazyku a vychutnávala si jeho sladkou chuť, takovou jemnou, jako kůže dítěte. Taky si vzala jednoho garnáta, jen mezi špičky prstů, aby se od něj neušpinila, a uchopila jej do zubů, doufaje, že si nerozmaže rtěnku. Tento rituál, běžný u všech jídel, absolvovala úspěšně.

„Pamatuješ si Groma? Toho velkýho zarostlýho hnusáka… A tu jeho bandu?“ Chvíli se odmlčel, aby se mohl pořádně nadechnout. Vína si ani nevšiml, díval se někam do stolu. Když bylo stále ticho, pokračoval. „Znal jsem je… Dlouho. Vlastně ani nevím jak dlouho, ale znali jsme se jako malý děcka. Víš, to oni způsobili todlencto všude kolem…“ Uchechtl se. „Celej jejich oddíl se teď ztratil někde v té ledové prdeli za fjordem… Nevím co mám dělat! Musím jim pomoct! Vlastně už sem vydal rozkazy… Ale co když je nenajdou?!“

Hlava se mu zhroutila do dlaní, pevné rysy se rozpily v unavenou tvář starého, poraženého muže. Il´Ursa se napila vína a zvedla se. Po tlustém koberci došla až za nejvyšší meč, tiše a ladně. Protáhla si prsty a naklonila nad mužova záda, satén jí obemkl tělo a jasně narýsoval jeho proporce. Začala vytíženému muži masírovat ztuhlé svaly, za ozvěny jeho přidušených stenů – mimo jiné byla Il´Ursa vyhlášená masérka.

On seděl, ona stála a masírovala a povídali si o všech možných zbytečnostech. Dalším z dívčiných nadání byla schopnost poslouchat; povídali si o počasí, o vojácích a strastech života, byť i z toho všeho dokázala vyčíst vše, co muže tížilo a ulevit mu pár slovy.

###

„Už je čas,“ usmála se Il´Ursa, pozoruje černé přesýpací hodiny se safírově modrým pískem.

Nejvyšší meč udiveně zvedl hlavu, najednou zase lehkou, prostou všech negativních vlivů soukromého života, a podíval se stejným směrem jako neobvyklá bordelmamá.

Taky se usmál, zvedaje se z pohodlného semišového křesílka.

„Ani nevím, jak bych ti měl poděkovat.“

Sklopil oči, pokořené a šťastné, ke koberci se sedmiměstským vzorem. Orientální obrazce tvořili bludiště pro lidskou fantasii, jež vytvářela v těch chaotických zákrutech obrazy, jež tvůrce ani nezamýšlel. Nejvyšší meč zrovna pozoroval rodící ženu v šatech a dvojici sokolů. Zamrkal a najednou z toho byl povoz plný sudů.

Z pozorování koberce jej vyrušil zvonivý smích, čirý jak nejsevernější ledovec, jak dokonalý diamant. Il´Ursa se smála a na dokonalé tváři se konečně objevily náznaky vrásek.

„Příteli,“ přerušila ten nádherný zvuk, jenž by záviděl leckterý ptáček zpěváček, „ty mi nemusíš nikdy děkovat! To já ti stále dlužím.“

Po krátké výměně názorů, po níž skončil nejvyšší meč na lopatkách a Il´Ursa s novým úsměvem na rtech, se muž zamračil a přes ruku si přehodil kabát; musel jít. Ještě než odešel se otočil a na bordelmamá se zeširoka zazubil.

###

Il´Ursa stála u stolku, halila se do teplého kabátku a zasněně pozorovala záda odcházejícího nejvyššího meče. Zima tady nebyla, sama se založila na tom, aby byl bordel vyhřívaný, ale přesto se jí přes kůži valil ledový pocit úzkosti. Její skromné nadání Inndeleas jí pomohlo nahlédnout do otevřené mysli toho ztrápeného muže, a to, co viděla, jí zděsilo. Netrápil se jen o životy starých přátel. Duši mu tížila tajemství, proroctví šílenců, které se snažil zachránit, vyřknuté sudby, šeptané důvěrnosti. Bál se i o jejich duše a duše všech, kteří se k nim dostanou.

Když muž odcházel, Il´Ursa za ním vrhla hodnotící pohled – záplava úcty a bázně.

Dveře, jen naivním hlupákem považované za tajné, se zavřely a pracovnou se rozlinulo jemné smaragdové světlo. Na stolku se štěpilo o dvě prázdné číše od vína.

###

O trochu sebejistější nejvyšší meč, jenž se nikdy nenechával oslovovat jménem, k němuž se vázalo až příliš moc historek, vzpomínek a zkušeností, vykročil z bordelu, za nějž by se nemuseli stydět ani na císařském dvoře na nerozlehlý plac ústředního shromáždiště; povrch pokrytý blátem a rozteklým sněhem. Začalo se oteplovat.

U špitálu se shromáždil menší dav rudé, modré a zelené barvy. Různorodá skupinka se přetlačovala, jakoby jim mezi nohama unikalo štěstí a oni jej chtěli chytit. V davu zanikla dokonce i ojedinělá postava meče Rii, její hlas však nikoli.

„Tak už se kurva postavte do řady, pitomci! Modrá sedmička se zařadí za Zelenou Dvojku! Hned, kurva!“

Nejvyšší meč se pousmál nad svérázností Riiných rozkazů – ale byl jediný. Dokonce i nevraživý vojáci se zalekli a hnali se splnit rozkazy toho krásného a nemilosrdného meče.

Stačilo pár přesypů a prostor se zahalil do rubáše vojenské strohosti – ticho, nikdo ani nedutal. Všichni se dívali vzorně na meč Riu, očekávaje další rozkazy. Ta s úsměvem na rtech přejížděla shromážděné oddíly, jež, přes obvyklou nevraživost, dokázaly zůstat pohromadě aspoň s náznakem nějakého řádu. Když spatřila nejvyšší meč, celá ztuhla. Krátké zasalutování a každý voják hned věděl, kdo za nimi stojí. Komu jinému by se tady tak asi měla ta krásná hrdá žena klanět?

Nikdo se neotočil – všichni do jednoho byli veteráni. Zvlášť proto je nejvyšší meč vybral, ačkoli si snažil namlouvat, že namátkou, měl tento krok jisté odůvodnění – těm mužům věřil celým srdcem.

Přešel malý plácek, jenž jej dělil od mužů, jež se hodlal vydat do spárů strýčka Kukly, jen aby se pokusili najít jeho ztracené přátele a pátral po jedné známé tváři, která nemohla zapadnout ani sem, mezi tváře zničené válkami, stářím i nemocemi, city a nebo prostě jen únavou. Stačil mu okamžik a muže našel.

V duchu se nad nadcházejícím divadlem usmál – prostě ho znal moc dobře, aby věděl, že příjme.

Ještě než udělal první krok, ucítil za sebou své všudypřítomné stíny. Zachvěl se – aspoň polovina z nich byla z Kalekanu a nejméně jednoho typoval na otce Zpovědníka z řádu Zpovědnických bratří čisté vůle. To znamenalo, že se může bát snad jen útoku Božího – lancknechti z Kalekanu se řadili k nejvýkonnějším profesionálním zabijákům Altanského pozdního impéria. A tohle byla elita i mezi těmi sochami bez duší.

Sem tam se ozval pozdrav – nejvyšší meč si připadal těmto mužům roven a jejich úcty a přátelství si vážil, takže s úsměvem na pozdravy odpovídal stejnou mincí – a snažil se vypadat trochu živě. Aspoň naději jim dlužil – ačkoli věděl, že leckterý z přítomných nemá nic než svou vlastní tvrdohlavou víru v lepší zítřek.

Zhluboka se nadechl, v duchu se připravuje na proslov.