­

1011 let po Období zlomu,

kdesi v severní části starého kontinentu Altan.

Malá skupinka otrhaných postav se motala jednotvárně bílou krajinou ledových pustin, ztracená v prudkém sněžném blizardu. Žádný z devíti položivých nebyl nezraněn, a mnozí za sebou zanechávali rudé cestičky krve – mráz se dostal pod těch pár vrstev hadrů, co na sobě měli a znecitlivěl vážné rány a zranění měli tendence na ně zapomínat; ke své vlastní škodě.

Obrovský vůdce s šíleným pohledem v nemrkajících očích barvy nebe nad nimi, zabalený v tmavě hnědé kožešině jeskynního medvěda, pomalu postupoval vpřed, prodíraje se sněhovou čepicí, napadlou teprve před pár zvoněními.

Zakrslá borovice, najednou se vynořivší zpoza obzoru, přežívající i v těchto nehostinných a krutých krajích, ničila vidinu nekonečně bílého sněhu kterou si žalostné společenstvo před očima vymalovalo, a nabádala je nepolevovat v ostražitém pozorování okolí, toho smrtícího světa severu.

Prázdné vaky a batohy; poslední zvěřinu spořádali už před více jak pěti oběhy, ze zbylých kůží a kostí vyrobili primitivní sněžnice, aby se nepropadli do měkkého, mnohdy až tucty stop hlubokého, sněhu a nepřidali se k zástupům méně prozíravých poutníků před nimi. Nezastavovali, nikdo neměl námitky a cesta se stále jednotvárně odvíjela dál. Kdo upadl, musel vstát a pokračovat, nebo zůstat ležet a vydat se napospas smrtelným náladám panensky divoké přírody. Po prvních třech umrzlých už každý rád pokračoval dál.

Jak devět poutníků šlo a dralo se vpřed, přese závěje sněhu, vyšlapávali hluboký kaňon, lemovaný krví a přebytečnými artefakty z postrojů. V jejich stopách, cítíc krev a vyčerpání, se obezřetně plížila smečka sněžných vlků.

Jedna postava spadla, vyčerpaná pochodem až na kost a okradená o teplo a energii všudypřítomným mrazem. K jejímu štěstí nebyla na oji a měla malou naději, že ji nějaký blázen, obětující svou drahocennou sílu, zachrání. Silný vítr z ledovcového moře, jenž s sebou bral mračna sněhu, se stočil, odražený neviditelnou překážkou na východě, a hnal se skupině v ústrety.

Aniž by věnoval pozornost hrozícímu nebezpečí, přiskočil k padlému statný muž v kozince. „Vstávej, kluku!“ zasyčel na něj za mraku páry. Mladík nereagoval.

„Jarche, slituj se nad náma,“ pomodlil se k bohu mrazu a zimy, a přehodil si vláčné tělo přes rameno. Rozvážným krokem, anebo spíše rozvážným během, se vydal za skupinkou, která se snažila zahrabat do sněhové přikrývky. Z předchozích zkušeností, kdy málem umrzli, každý věděl, že je třeba být někde, kde se teplo bude hromadit. A když je široko daleko jen sníh, led, sníh, pár borovic a další spousty sněhu, co zbývalo jiného, než si do něj vyhrabat díru?

###

Prokřehlí a znecitlivělí se poutníci schoulili do chumlu, aby se trochu zahřáli. Slyšeli tlumené hučení, jen pár stop nad hlavami jim řádila nezkrotitelná sněhová bouře. Tiskli se k sobě, co nejvíc to šlo, aby získali i tu nejmenší špetku tepla, co byla k mání.

„Jak je to ještě daleko, do Fjogoru?“ zazněl tiše chraptivý hlas muže s mramorově bílou tváří, která na pozadí neosvětleného sněhu téměř nešla rozeznat, když se ostatním přestaly klepat zuby.

Ten obrovský muž, který je vedl, přejel albína nevraživým, až nenávistným, pohledem; odpověděla za něj ale jediná žena, která mezi devíti byla: „Asi sto mil, Šluku.“ Přestože její hlas naplňovala únava a bolest, až na dně šel ale rozeznat i tón něčeho jiného – snad něhy.

To prosté prohlášení, prodrané srze rozklepané čelisti a promodralé rty, jakoby všechny udeřilo s razancí býka sněžného mulla. Měli za sebou už více než sto dvacet mil, dva desetidny a většina z nich pochodovala už jen z čiré tvrdohlavosti.

###

„Jste si úplně jistý, pane?“ nakrčil husté obočí zavalitý muž s rozježeným krkavčím plnovousem na svého hubeného společníka v safírovém tabardu, zdobeným rubínovou šesticípou hvězdou, ve středu s okem ve stojícím čtverci – znak přísežníků Altanského pozdního impéria.

Vysoký muž s časem a bitvami zvrásněnou tváří desetiden leklé ryby a očima hlubšíma než bezměsíčná noc, se k mluvčímu pomalu otočil, na bledých rtech jemný škleb.

„Pochybujete o mne snad, nejvyšší meči?“ Když muž promluvil, nejvyšší muž si vzpomněl na mládí v kovárně, kdy slýchával jak rašple jezdí po kovu – přesně takový hlas měl přísežník vedle něj.

Nejvyšší meč Altanského pozdního impéria divoce zatřásl hlavou – ani on by si nechtěl znepřátelit jednoho z přísežníků, a obzvlášť, je-li ten přísežník Chytač.

„Tak vidíte, Grogothe.“

Při svém rodném jménu, tak dlouho nikým nevysloveným, se vrchní meč otřásl – fyzicky i duševně a hradby kolem jeho mysli se začali neodvratně hroutit. A to stačilo jediné jméno… pomyslel si znechuceně. Své jméno neslyšel už desítky let, a vlastně jej už ani slyšet nechtěl – pojilo se na něj přespříliš problémů.

Raději se rozhodl změnit téma – nijak netoužil, aby mu tady Chytač vyprávěl, co vedl za život.

„Víte co se tu stalo?“

Přísežník neodpovídal. Když se ticho natahovalo, chtěl nejvyšší meč položit otázku znovu. Zastavila jej vzpřímená ruka.

„Ano. Vím, co se tu stalo.“

Chlad, který z těch pár slov čišel, málem zamrazil i zocelené srdce nejvyššího meče. Chytač mluvil hlasem někoho, kdo si už staletí se strýčkem Kuklou tyká a má mu blíž než k vlastní matce.

„Co?“ Na lysé lebce nejvyššího meče perlily kapičky potu, stékaly v čúrcích na krk a vykreslovaly koláče v jeho modré tunice. Hlas měl slabý, třepal se mu jako malému klukovy, načapaného při střílení ptáků prakem.

„Zrada,“ zaševelil Chytač a odkráčel dolů ze svahu vyvýšeniny, směrem k rozvalinám pevnosti Poslední a města Alhesarensfjord.

###

Mohutný muž se snažil násilím nacpat mladíkovo tělo mezi své a dvě další. Chtěl – potřeboval – ho zachránit, musel mít důkaz, že jeho syn nezemřel jeho vinou. Ostatní jej pozorovali jen s pramalým zájmem – buďto jim už na nikom nezáleželo, nebo byli tak zdrcení, že už nedokázali vzájemnou péči pochopit. Jen ta žena měla v očích i něco jiného než prázdnotu, pozorovala jeho snahu pohledem někoho, kdo sice chápe a rozumí, ale jen tiše a v duchu.

„Kaprále Senjom,“ zavrčel obr, „pomožte tomu muži v jeho ubohém snažení.“

Nic nenamítala – už byla zvyklá, seržanta poslouchala víc než patnáct let – a chytla mladíkovi divoké ruce, aby jej mohli pohodlně usadit mezi sebe a Dereia. Před očima měla stále strnulou ruku seržanta Bluneho.

Kovář jí věnoval děkovný pohled, zalitý slzami, a spící dítě přikryl svou vlastní houní, nasáklou zápachem koňského potu.

Jak jim pomalu pronikalo teplo do těl, rány znovu nabyli ztraceného a nepohřešovaného citu, a s ním přišla i bolest. Nechtěná společnice, věčná a neodbytná. Všichni si snažili namlouvat, že se jim to jen zdá – o tuhle chatrnou iluzi přišli v okamžiku, kdy se kovář zhroutil, ve tváři vyryté utrpení. Bolestí z roztříštěné lopatky, popálenin a mnohých dalších zranění omdlel do opojného bezvědomí.

„Sto mil.“

Každý, kdo byl tak náročného pohybu schopen se otočil po hlase – obr, kaprál, vyholený muž s tetováním na týle, albín v omláceném černém šupinatém tabardu a bezejmenný, němý mnich s léčitelskými schopnostmi.

„Sto mil,“ zopakoval znovu shrbený stařík, zabalený v kožešinou lemovaném purpurovém plášti, a v jeho zvrásněné tváři zajiskřili oči, díky níž vypadal jako oběh stará mrtvola říčního kapra sumu, a to jiskrou mládí a vitality, která tělu nepříslušela. Na pět párů očí se nevraživě upřelo jeho směrem, přesto se stále zubil. Ale po pár chvílích, jak mu přes tvář přelétl zvláštní stín, úsměv opadl jak podzimní listí a nahradilo jej vyčerpání.

„Zatím jsme ušli dvě stě dvacet,“ rozléhal se jeho nakřáplý hlas dírou, ve které se usadili. „Trvalo nám to několik desetidnů. A to jsme byli ještě zdraví a měli jsme sílu – teď už nemáme nic.“

Obr zavrčel, do slámového plnovousu mu stekla slina, krvavý hlen a bleskově se ohnal po staříkovi. Obrovská ruka obalená hadry se rozmazaně mihla vzduchem, ale stařec tam už nebyl. Než mohl obr znovu zaútočit, na rameno mu dopadla bledá ruka, posetá sítí ještě bledších jizev.

„Prosím,“ zašeptal albín Šluk, na tváři lhostejnou masku, „nechte ho mluvit.“

Ani pomatený obr, seržant, který už celé desetiny žil v nereálném světě šílenství, kde se ho každý snažil zabít, a kvasila v něm neukojitelná touha po pomstě, se nezkoušel protivit prosbě – rozkazu – smrtícího žoldáka.

„Umíráme,“ navázal, jakoby nic, na svůj předchozí monolog stařík, jen lehce roztřeseným hlasem. „A všichni to víme. Nedojdeme do Fjogoru včas, a i kdyby ano, stejně zemřeme na následky těžkých chorob a nemocí. Dereius a mnich nás nemohou léčit do nekonečna; po nějaké době začnou naše těla energii z Alest odmítat, a oni se jen zbytečně vyčerpají.“

Následující ticho naplnilo souhlasné zamručení. Šluk přikývl: „A ty tedy chceš- “

Stařík jej přerušil zvednutou dlaní, ale kýval hlavou.

„Alhesarensfjord sice byl malé rybářské město, zato však zastával taktickou polohu a v okolí několika set mil zastával pozici centra veškerého obchodu. Jeho zničení si tedy musel někdo všimnout, nejlépe kdyby sama císařovna. Ale spíš jen meč, náš starý přítel z první armády Foscos, který nedaleko domlouval hraběti Quiconque. Takže i někomu, jako jsi ty, Grommesgjurne, musí dojít, že nejlepší bude, když cestu do Fjogoru přerušíme a vydáme se do nejbližší možné civilizace, a to do Tjarji.“ Chrčivě si odkašlal. „Z toho vyplívá, že máme jen tři možnosti; zůstat tady a chcípnout, jít dál do Fjogoru a chcípnout, nebo sejít ze stezky, na Tjarji a tam chcípnout o pár dní později.“

Ticho. Řídkým ledovým vzduchem drnčelo napětí, jak ocelová struna, a hrozilo každou chvíli vypuknout v násilí.

„Dobřes kecal,“ zavrčel vyholený muž, stejně mohutný a jen o vlas menší než seržant Grom. Ukázal mnohokrát zlámanou rukou na staříka, jakoby jej z něčeho obviňoval. „Ale proč bychom ti měli věřit, mágu?!“ Poslední slovo málem vyplivl. Už se natahoval, že staříka popadne za krk.

„Já s ním souhlasím,“ založil si propletené dlaně žoldák na podbřišku. „Ale všichni to nezvládneme.“

###

Jasně dívčí vzlyky se linuly ohořelými troskami, sem tam je přerušil ostrý mužský výkřik, hrubý, skoro zvířecí a zbavený vší lidskosti, zbarven nepříčetností a šílenstvím do nevídaných hloubek. Dokonce i teď, několik desítek desetidnů poté, co magický požár pohasl, byly mnohé sutiny ještě zalité žárem, žhnuly a nesourodná dvojice si musela dávat velký pozor, aby nešlápla do něčeho, co by se jim nelíbilo – ale při pozorném pozorování by si musel každý nahodilý poutník uvědomit, že pouze dívenka, oči zalité slzami dává pozor na cestu, zatímco zmrzačený voják, ploužící se za ní, o svůj osud nejeví zájem a jde jen tak, nazdařbůh. Jeden špatný krok, a velký mrak popela, jež se vznášel za jejich stezkami a systematicky je dusil, ještě víc zhoustl, na což voják reagoval nadávkami a dívka ještě usedavějším brekem.

Za tu dobu, co se městem duchů pohybovali, oba zhubli až na kost, cáry kůže z nich visely, zbytky brnění vojákovi špatně seděli a  dvojice se sotva potácela. Občas je potkalo štěstí a narazili na poživatelné ostatky něčeho kdysi snad i živého, a naplnili tak prázdné žaludky – ani se nesnažili přemítat, co jí. Ale to bylo dílem utkané Villien – Náhody – a ta příliš dobré pohledy na lidstvo nevrhala.

###

 

Osamělá postava se potácela proti ledovému větru, do odhalené bledé, až bílé tváře se jí zakusoval mráz a štípaly ostré vločky, snažíc se jí strhnout k zemi a zabít ji, jako mnohé před ní. Ale marně – postava udržovala rovnováhu bez jakýkoliv potíží a s lehkostí, která člověku nepříslušela.

Závěje měkkého sněhu se jí rozevíraly pod nohama a poutníka – pošetilého, až naivního za hranici zdravého rozumu – se snažily pohltit a zanechat jeho ztuhlé tělo na památku všem ostatním bláznům, kteří si kdy jen pomysleli, že dokáží smrtící pustinu zkrotit.

„Osm bratrů dračí krve,

ujalo se vlády prve.

Dvanáct však dříve bylo jich,

Kam se poděl jeden každý z nich?“ recitoval hlasem ledovým jak okolní svět bledý poutník v černém šupinovém a omláceném tabardu s rozevlátými koženými šosy.

Prudký a silný vítr mu rval tlumená slova od úst a nesl je pryč, bílou krajinou dál, stále stejně tiché, srozumitelné a jasné.

###

Stopy. Spousty stop. Ale žádné stopy.

„Nejspíš zmizely v důsledku nějaké mohutné energické exploze. A to všechny, opakuji všechny, chodbami viditelné stopy,“ uklonil se křehký mužík s vlasy jako chmýří vysoké postavě v předpisové uniformě přísežníka říše, Chytačovi. Mluvil jemným hláskem, který úžasně ladil s jeho zjevem, přesto však s jistou rázností a ostřím – ředěnými silným tónem úcty.

Nijak překvapený Chytač sklonil hlavu, dávaje tak mužíkovi najevo úctu, a to v mnohem větším množství, než bývá u toho prastarého prevíta, jak byl označován hlavním mágem – velemágem – nejvyššího meče, obvyklé.

Jak se křehký mág otočil k odchodu, na ramenu mu dopadla těžká dlaň.

„Příteli, ovládáte síně?“

Mág s vykulenýma očima přikývl – jen pár zasvěcených znalo předchůdce magických chodeb, síně. A ještě míň jich vědělo, že je Tinuviall ovládá – sám věděl o jednom. Nebýt Chytačovi dobré reputace a jeho známosti, vlastně patronátu, s mladým mágem Černoglavem, nebyl by býval přikývl.

„A mohl by jste-?“ zvedl neznatelně obočí přísežník a podíval se přímo do mágových bledě modrých očí – čaroděj se v těch šedých studnách věků málem utopil.

Znovu kývl a zavřel oči. Naučeným způsobem se uvedl do transu, z něhož jeho ka, jeho duše, vstoupila do chodby, s níž byl nejúžeji spjatý – s Niarkáu, chodbou života. Samozřejmě se mohl do chodby dostat celý, včetně svého hmotného těla, ale to bylo zbytečně vyčerpávající a on potřeboval veškerou svou energii, aby se vůbec mohl síněmi porozhlédnout.

Entita síly, nebo co stálo za oponou magického světa, pro kterou neměl lidský mozek dostatečně vyvinuté vnímání se proměnila v chodbu, kterou tak důvěrně znal. Ale tentokrát chtěl jít dál, ne jen sem. Ponořil se do ranka, meditačního dýchání, ještě hloub, snažíc se dostat se na předposlední úroveň – na úroveň, v níž dokáže jeho stín přeskočit jeho samého.

Zavřel i oči do duše, aby ho nerušilo vůbec nic. Cítil, jak se propadá předivem bytí, jak se do rosolovité hmoty noří části jeho těla, kus po kousku, přesto tyto detaily odsunul stranou a nevěnoval jim pozornost – stačilo polevit v pozornosti a mohl se zamotat do pavučin hmoty a zůstat uvězněn někde mezi světy až do konce času. Což bylo myšleno vážně, nikoli metaforicky.

Najednou ucítil… něco. Něco… velkého…

Na rameno mu znovu dopadla ruka. Otočil se, aby se podíval, kdo jej ruší, aniž by si uvědomil svou chybu. Ta mu došla až po chvilce – ale už bylo pozdě. Ještě se nevynořil v síních, takže se stále musel plně soustředit na cestu předivem multiversa – ale pochybil.

To je můj konec...

Dlaň mu kostnaté rameno stiskla s obrovskou silou. Nějaká nelidská síla jej začala vytahovat ven z tajících nitek jejich kobercového světa. Tak mu to aspoň popisoval jeho učitel, když vyprávěl, jak se jednou ztratil v chodbách – Tinuviall si připadal najednou úplně stejně.

Otevřel křečovitě stisklá víčka. Držel jej Chytač a tvářil se navýsost vážně. Mág za sebou cítil silně rozvířené proudy, jak se sem přísežník brutálně prodral.

„Cítím…“ zajíkl se mág a vděčně se opřel o nabízenou paži Chytačovu. Ten kývl.

„Ano, je tam něco velmi mocného, velmi starého a nebezpečného.“ Chytač se zamyslel. „Ale co to je? A proč se to hýbe?“

###

Útlý kmínek odolné borovice se ohýbal ve větru, který tvaroval ledovou krajinu jak nikdo jiný a pohrával si s tunami sněhu jako dítě s kusem látky.

Albínský žoldák Šluk se zastavil, odhrnul si divoce vlající vlasy z očí a zadíval se do dáli.

„Ale, ale,“ zazpíval tichý hlas, který však dokázal nějakým způsobem proniknout sílícím blizardem. Šluk, ve tváři mírný zájem, zvedl oči k obzoru, hledaje mluvčího. Pak mu zrak padl na borovičku. Na patnáct stop vysoké dřevině seděl, seč se to zdálo být nemožné, vysoký muž s hřívou černých vlasů, protkanou zlatými prameny, které se leskly i v mraky tlumeném a zastíraném slunci. „Náš malý sai,“ zasmál se zvonivě, neupřímně, jak sliby kurvy.

Jeho postava jakoby popírala všemocnou vůli matky přírody; seděl na tenoučké větévce, oděný jen do uplé košile, kožené vestičky popásané bandalíry s noži, v úzkých kalhotách, jež končily ve vysokých jezdeckých botách s podpatkem. Vše bylo v serpentinově černé, včetně volně svěšeného pláště, který si asi neuvědomoval, že kolem něj zuří bouře o síle pěti galů, schopná vyrvat ze země celé stromy. Ani se nepohnul.

Šluk, ztuhlý, připomínal ledovou sochu, zrak neustále upřený na postavu na stromě. „Aen?“

Muž s havraními vlasy posetými zlatem se znovu zasmál a seskočil do hlubokého sněhu. Boty se lehce zanořily do sněhové přikrývky, ale jen na palec a pak se jejich sestup zastavil.

„A kdo jiný? Žahre se o své malého sai nezajímá!“ Muž dokázal do melodického, zpěvavého hlasu vložit břitké ostří. Pomalým krokem se vydal na pochůzku okolo žoldáka, který stále nehybně stál, zrak zavrtával do borovičky a šlachy na krku mu nabíhaly, jakoby právě doběhl nějakou dlouhou trať.

„Co tu chceš?!“

Žoldákův hlas nabyl na ostrosti a očima sjel z jehličnanu na tvář podivného poutníka. Kdyby oči mohli vraždit, poutník by se vešel do kostky drápků. Ale ten reagoval jen dalším smíchem. „Co tu chceš?!“ zavrčel žoldák už s neskrývaným vztekem.

„Pomoct?“ usmál se a odhalil tvář zpoza husté hřívy vlasů – připomínala voskovou masku, leskla se, ani stopy po vráskách. Zasmál se a čistý zvuk se nesl krajinou, zuřící bouři navzdory.

Na to žoldák neměl, nebo mít nechtěl, slov. Pak se rozesmál taky.

„Ty? Ty mi chceš pomoct? A jak? Zase budeš vraždit?!“ Šluk se zase navrátil ke klidné a neproniknutelné masce. „Ty… Jak nám teda pomůže veleslavný Aenszgúhelem, postrach všeho, co se císařovně znelíbí?“

„Copak jsi neslyšel? Copak jsi ohluchl, můj milý malý sai?“ Na Aenszgúhelemově  podivné tváři se rozlil podivný úsměv, jenž přesto nezvrásnil jeho voskovitou pleť. Aenszgúhelem vypadal mnohem nebezpečnější než jeho mnohem robustnější protějšek, ověšený zbraněmi.

„Jak?“ zopakoval. Černý plášť se konečně zavlnil, snad podlehl síle větru, a ukázal zvláštní postroj na poutníkových zádech, v němž bylo zavěšeno na osm tesáků o délce dvou a půl stopy. Šluk zbledl, až mu na tvářích vystouply bílé jizvy, jak krev na sněhu, v takovém byly kontrastu s pokožkou.

„Takhle přeci!“ zavil Aenszgúhelem.

Šluk se zhroutil do sněhu, černou rituální dýku zabodnutou v místě, kde obvykle mají lidé srdce.

###

Neuměle zacpanou dírou po Šlukově odchodu do nory táhlo, vnikal jí štiplavý vítr a pálil, obíral postavy o dropty tepla, které jim možná ještě zbyly a vlézal pod několik málo vrstev hadrů a kožešin, jimiž se zoufale obalily.

Kaprál Senjom, promodralé rty a necitlivou pokožku, se pokusila schoulit do klubíčka, ale sotva se pohnula, tělem jí projely vlny bolesti a poslední kus vědomí zaznamenal, že se jí podařilo skrze cvakající zuby a mrazem slepené rty prodrat tiché zasténání. Před očima viděla hvězdičky, kolečka a další skvrny všech barev, z necitlivého nosu se jí řinula řídká světlá krev v tenkém pramínku a oči již téměř nemohla otevřít, jak jí zmrzlé slzy slepily k sobě řasy – pálilo to a bolelo.

Snažila se pohnout, ale marně. Všechny nervy jí vypověděly službu, s námahou už i dýchala. Snažila se udržet chladnou hlavu a nepanikařit, ale projednou vyhrály pudy nad zdravým rozumem. Naplnilo ji zoufalství a beznaděj, jasně cítila, jak se jí pod kůži souká strach a pohlcuje celou její bytost. Poprvé si otevřeně připadala bezmocná. Byl to hrozný pocit.

Styděla se, styděla se, až se samou hanbou rozplakal. Bolesti očí se ještě zhoršily, když se na řasy přilepily nové kapky vody. Ty slzy, které se prodraly skrze ledovou krustu na víčkách se skutálely přes tváře, pálily a ničily povýšenou masku arogantní ženy, která se chtěla vyrovnat tvrdým mužům – vojákům. Zhluboka vydechla, vše co v plicích měla, a čekala na smrt, kterou jí krutá matka příroda nadělí.

###

„Zvláštní,“ podivil se Chytač a hleděl do dáli, skrze předivo reálie, na purpurovou skvrnu šířící se po krajině, jak morová rána před patnácti dekádami kontinentem Ranugou. „Jakoby zaujímal nějaký vzorec…“ ztratil se přísežníkův hlas. Popadl velemága Tinuvialla za hábit a táhl jej ještě hloub do tkaniny bytí, pod síně i chodby magického světa. Táhl Tinuvialla do lidmi neprozkoumané říše zázraků.

Tinuviall, unášen nelidskou Chytačovou silou, se prodíral skrze hustou slupku síně. Chytač s tím evidentně neměl problémy, ale velemág, seč mocnější než valná většina jeho vrstevníků, se sotva hýbal – jen Chytač ho táhl dál. Bez něj by se sem ani nedostal.

Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, síň zmizela a nesourodná dvojice se ocitla ve špinavě žlutém prostranství, protkaném množstvím kamenných říms, mostů a pilířů, na nichž se válela odporná hnědá mlha. Ta stékala z omšelého kamene dolů, do volného prostoru. Sem tam se mlhou probleskla postava, někdy velká, jindy malá, lidem podobná i nepodobná, ale vždy dost daleko, aby se nemuseli obávat konfliktu. Párkrát jim nad hlavami prolétla obří okřídlená monstra, vedle nichž vypadala i velryba jako malé nemluvně.

Přímo před jejich zraky, jen pár yardů vzdálený, stál vysoký tvor s černo-zlatou hřívou a jantarovýma očima. Nonšalantně se opíral o jednu z kamenných větví mostu, na němž všichni stáli, ruce poklidně založená na hrudi.

Chytač se zastavil a to tak prudce, že do něj velemág, překvapený tím pohybem, narazil. Přísežníka z rovnováhy však nevyvedl – na hladkém serpentinu stál pevně.

Postava se prohnula v zádech a odlepila od výběžku. Pomalým, až nepřirozeně kočičím krokem plným ladnosti se vydal dvojici v ústrety. Tinuviall jej poznal až na poslední chvíli. Na hrudi, těsně pod srdcem měl vyšitou okřídlenou stvůru – která v čelistech svírala svůj ocas – krvavě rudé barvy, obtočenou okolo osmicípé hvězdy se zlatým okem ve svém středu. Znak Sukkub, nejnebezpečnější bezpečnostní složky Říše. A ten muž před ním nemohl být nikdo jiný, než sám Mistr Sukkub, nejsmrtonosnější muž – a možná i osoba – v celém Altanském pozdním impériu.

Asasín se uklonil: „Světlo nad vašimi hlavami, mistři.“ Chvíli ticha vyplnil Tinuviall úklonou – Chytač se ani nepohnul.

„Potěšení zcela na mé straně, co se tohoto setkání týče,“ usmál se na přísežníka – Tinuviall si povšiml, že jeho podivná pleť se nevrásní, ani když mluví, nebo se usmívá. „A vás také rád poznávám, říšský velemágu Elvire Tinuvialle.“ Znovu úklona. „Abych nebyl nezdvořilý,“ zněl dál jeho sytý, melodický hlas, „musím se taktéž představit… Mé jméno jest Aenszgúhelem.“

Chytač se napřímil, v očích divoký oheň.

Mistr Sukkub se od nich otočil, trochu popošel a zase se zastavil. Stál čelem k purpurové skvrně. „Víte co to je?“ Ani nemusel ukazovat, nebyl tu nikdo slabomyslný.

Aniž počkal na jakoukoli odpověď, která by beztak nepřišla, pokračoval.

„Je to duše, ka, a to ne ladjaká. Ne, nepřerušujtě mě, pane!“ zarazil Chytačova slova zvednutoi paží - ani ne neotočil. „Je to duše jistého bal-salskama, který v sobě však má příliš mnoho čisté krve. K jeho vlastní škodě - nebo štěstí.“

Tinuviall nechápal. Proč to tak roztahoval?

„Ten bal-salskam se jmenuje Šluk a je to významný meč Safírové gardy. Velel záboru Ranugy před šedesáti lety, osobně zabil Nalského chána a se angažoval do vyšetřování Alhesarensfjordského masakru.“

Tinuviall začínal chápat Mistrovu taktiku – kdyby se nedali zlákat tím, kdo je, chtěl je ještě zlákat do sítě hrdinství pohřešovaného. A na starého přísežníka nejspíš pletl ještě nějakou síť způsobů, jak ho zmanipulovat. Velemág takové troufalosti skoro nechtěl věřit.

„A navíc, bylo potvrzeno, že Šluk se vydal směrem k Alhesarensfjordu z jednoho důvodu – přivést pomoc pro své společníky.“

Teď zbystřil i Tinuviall. Šlukovými společníky nemohli být jiní, než přeživší masakru.

„Společníky,“ naklonil Chytač hlavu na stranu.

Asasín s andělsky krásnou tváří prostou výrazu přistoupil ještě blíž, dýchal přísežníkovi vzduch od jeho úst. Naklonil se k němu, oči upřené kdovíkam a něco Chytačovi zašeptal. Zapůsobilo to jako mocné mágovo zaklínadlo – přísežníkovi mimické svaly sebou zacukaly a ustálily se mezi překvapením a nevírou. Na chvíli.

„Jsme tvými dlužníky, mistře,“ uklonil se Aenszgúhelemovi a otočil na velemága, němého svědka precedentu dvou z nejmocnějších mužů Říše. Přísežník si mága pečlivě prohlížel, jakoby hledal něco, co za to století společné práce ustavičně přehlížel.

„To neříkejte dvakrát, držiteli duší!“ zasmál se hlas zvonivý jak křišťálové zvonky z Ikku, svatého Města zvonů. Po muži ani památky, snad se vypařil.

Tinuviall si připadal jako pěšec na poli té nejúžasnější drápkové hry – pomáhal jednomu z Otců zakladatelů přísežníků, radil nejvyššímu meči Říše v otázkách boje a střetl se s vůbec prvním Občanem Altanského pozdního impéria, asasínem Aenszgúhelem, o němž kolovalo tolik legend, že se stával pomalu spíše mytickou postavou starých časů, kdy se děly zázraky, než nynějším postrachem.

Co bude dál? Setká se se samotnou císařovnou? A co ta zvláštní narážka na Chytačovy duše? Co to mělo znamenat?

„Mistře Tinuvialle,“ začal pomalu Chytač, „jste jeden z mála lidí, kterým jsem se naučil věřit. Důvěřuji vám s takovou jistotou, že bych vám svěřil i své duše.“

Mág byl zmaten, zase zaznělo duše… A zároveň byl potěšen, ač se snažil stále se tvářit netečně, jakoby se bavili o počasí, jednotlivých sekvencích nahodilých zvratů přírody.

„Ale události se proti nám spikly v nevídaném intervalu – neznámý útočník zničí Alhesarensfjord, posledních pár živých uteče do největší bouře za posledních několik dekád a krajinou se zase volně linou vůně Okraelu, sám nejlíp víte, co je Okreal zač.“

Tinuvialla zamrazilo – věděli o jeho tajemství!

„A navíc se vyskytl další problém; nedaleko odtud umírá jeden z nejvíce vyznamenávaných Občanů Říše, známý pod jménem Šluk. Jediný bal-salskam ve službách Altanu.“ Chytač mluvil rychle, spěchal. „My ho musíme najít! A víte proč?“

Mág, zmaten jeho slovy, jež nezapadaly do kontextu jejich obvyklých dialogů a frází, zavrtěl hlavou. „Nevím..“

„Šluk ví, kde jsou ostatní přeživší!“

Chytač se tvářil nadmíru potěšeně.

###

Tma. Jen černočerná tma, ničím nenarušovaná, celistvá a hustá. Plná. Matematicky dokonalá. Dusila. Dávila se jí. Byla úplně všude.

Už nevěděla kdo, co je a jak se co stalo. Vlastně jediná, nač si stále její mysl byla schopná se rozpomenout, byla ruka. Ruka trčící z hromady bledých, promrzlých mrtvol, které jí nic neříkaly. Neměla ani ponětí, kde tu scenérii viděla, ani kdy to bylo. Držela se té vzpomínky jako topící se klády plovoucí řeky, jako jediné možné záchrany. Byla neplavec v moři tmy, na lodi z té jediné vzpomínky.

Ta temnota jí naplňovala, halila její prázdnou duši a vhazovala jí do tváře falešné démony a fantomy, kteří se neustále rodili a zmírali na troskách duchovní obrany kolem její zhroucené mysli. Do nosu se jí dral kyselý pach zvratků a nasládlá vůně hniloby, uší jí rvalo démonické, disharmonické kvílení, doplněné andělským chórem, opěvující její hrůzami ovinutý život, jež vedla. Prsty si, z čirého zoufalství, přejela přes tvář – a mít oči a ústa, oboje by otevřela překvapením. Z hrdla by se jí bývalo bylo vydralo srdceryvné zakvílení, prosycené panikou a strachem. Z očí by se jí valily potoky slz – ale nic z toho se nestalo, hlavu měla, krom uší a nosu, úplně hladkou, bez vrásek a důkazech bývalé existence očí a úst.

Ale viděla – vždyť kolem sebe zřela temnotu! Musela vidět! Strach!

Tak kde mám oči?

Strach! Hrůza!

„Íííí!!!“ zaječelo cosi tmou.

Otevřela oči…

Neotevřela!

… zamrkala…

Nezamrkala!

… a viděla tvář… tváře…

Masky!

… bledá tvář posetá mapou jizev…

Boží tvář!

… kulatá tvář s velkýma očima, rudolící…

Ďábelská tvář!

… slova.

„Íííí!!!“ zakvílelo to něco znovu a zaniklo to, se stejnou razancí, s jakou se to zrodilo. Temnota zmizela a nahradil ji rozpitý obraz s příliš rozostřenými detaily, světlo… příliš světla. Moc ostré.

„Akchále! Akchále en-nom!“ trhal jí uši nový hlas – byl hrubý, přicházel z dálky. Připadal jí tlumený, jakoby se prodíral skrz vodní hladinu.

Kaprál Senjom, zcela mimo sebe a omámená, se šťastně usmála – nebo si to myslela. Pak jí temnota znovu pohltila.

###

„Žije,“ zavrčel šťastně Chytač a pohladil kaprála po tváři – promodralé chladem.

„Ale je na tom špatně… A támhleten,“ ukázal na kováře, „už to bude mít za chvíli za sebou…“

Tinuviall ho neposlouchal – od seržanta Grommesgjurna  přeběhl k Trönemu, aby i jej vyrval ze spárů smrti. Sníh mu pod nohama křupal. Do všech vpouštěl veškerou svou moc, kterou dokázal z Alest vyrvat, doufaje, že se mu podaří zachránit aspoň pár odvážných hrdinů. Pro kováře už nemohl nic dělat – strýček Kukla si jej už přebral, uvítal ho ve své říši a už jen čekal, až jeho tělo vychládne, aby se zmocnil celé jeho duše, ka.

Jeho orientace byla spíš na bojová a spletitá kouzla, propojení ničivé síly Enres s brutalitou a hrubostí Striká, někdy i plíživostí Venual a ohnivých hadů Nilisaler, než primitivního užívání Alest, která nevyžadovala ani náležitou sílu, ani vlohy – jen trochu koncentrace a sílu vůle; čehož měl obojeho dost. Anebo to potřebovalo jak sílu, tak vlohy, jen on nebyl léčitel a používal stezku jinak, než měl… Ihned něco takového pustil z hlavy – hlavně že léčil.

Chapadla Alest pronikala kůží a brněním, hadry a kožešinami jakoby tam vůbec nebyly, zavrtávala se skrze póry kůže do těl, nehledě na cestu, přímo ke zranění. Tkala kolem sebe novou kůži, splétala svaly, přetvářela kosti a sešívala šlachy, zahřívala těla tam, kde bylo potřeba. Byla ve své primitivnosti až morbidní, způsobovala agónie nesnesitelné bolesti, vyrývala hluboké brázdy do srdcí léčených, nebrala ohledy na jejich citlivé duše. Léčila jen těla.

Zápornou stranu krutého a neuváženého ždímání moci Alest si Tinuviall neuvědomoval – považoval chodbu spíš za pozůstatek síní, než novodobou stezku, kde každá kapka moci znamená zásadní vychýlení křehké rovnováhy. Bral a nedával. Ale byl příliš mocný, než aby mu to mohla stezka vrátit přímo.

###

Tinuviall na sebe byl pyšný. Z osmi na smrtelném loži jich zachránil sedm – jen kovář byl nakloněn strýčkovi natolik, že už ani Alest nedokázala jeho rozhodnutí zvrátit. Vyhrál život – ale pro chlapce.

Teď pozoroval Chytače, jak sedí u Senjom a něco nad ní zaříká. Slovům nerozuměl, ale ani nemusel; kouzlo byla myšlenka, vnucená silou vůle magické chodbě – či chodbám. Slova mohla pomáhat při koncentraci, dodávat odvahu, nebo reinkarnovat paměť, jinak nic.

Kaprál dýchala s to zhluboka a pravidelně, ale nic nenasvědčovalo, že by chtěla probrat ze čtyř zvonění dlouhého spánku, v němž přetrvávala.

Snad si jen potřebuje odpočinout.

Pak otevřela oči. Usmála se na Chytače a zase se propadla do sladkého obětí bezvědomí. Velemág z toho byl trochu v šoku. Zavrtěl zmateně hlavou a šel zpátky k seržantovi.

###

Chytač cítil jejich utrpení, ale nemohl jim nijak pomoct. Museli si to vytrpět, aby mohli být vyléčeni. Vytušil Tinuviallovu neschopnost vůči Alest a pokusil se zkrotit bolest, která se do mučených těl vracela, jako zpětný úder znásilňované stezky. Všechnu bolest se pokusil absorbovat do sebe, stát se katalyzátorem vzteku oné magické entity, ale ani on nedokázal všechno pojmout – seč byl proti bolesti za ta milénia imunní.

Jasná slunce jasně blyštila na zledovatělém sněhu a oslepovala. Bylo jim jedno, zda oči přísežníka, které viděly už tolik zázraků, že si to ani nepamatoval, nebo oči mága, který na vlastní oči viděl Okreal, nebo desítky párů očí několik set yardů daleko – hladových očí vlčích.

Chytačovi se hlavou honily myšlenky, vrtala mu v ní asasínova slova, jeho postoj a tajné zprávy, které mu, ať skryté v pouhém vyprávění, přímo v konverzaci, či mezi slovy předal. Aenszgúhelem byl nějakým způsobem vypovězen z materiální roviny. Šluk věděl jak, možná u toho i byl přítomen. To mohlo být zcela zásadní pro chod celé Říše – bez svého osobního asasína byla císařovna zcela bezmocná.

Šluka našli, jak leží uprostřed pustých plání, bezvládného, by byl mrtvý. Chytač měl za to, že moc daleko od Věčné řeky nebyl. Tinuviall jej naplnil mocí Alest – kdyby tolik léčivé síly vlil do kohokoli jiného, bával by jej spálil na škvarek. Ale Šluk byl stále na pokraji smrti.

Chytač si s tím marně lámal hlavu.

###

Temnou jeskyní na ostrově Bezmoc se neslo drnčivé napětí. Vzduchem se linul zápach hniloby. Ale žádné zvuky, jen naprosté ticho. Náhodný přihlížející  - kdyby se objevil takový blázen, jež by dobrovolně vkročil na půdu Bezmoci – by si v kamenném dómu připadal osamocený. Cítil by pouze puch mrtvol, neviděl by nic, než černočernou tmu, jak za noci bez měsíců. Ale osamocený by nebyl.

Cosi v jeskyni bylo. To cosi se pohybovalo, přesunovalo.

Ticho narušil skřípavý zvuk železa třeného o další plech a kámen. Někdo sestupoval do temné sluje. Tmu prořízl jeden jediný paprsek matného světla a zakusoval se do ní jak hladem vysílený drak. Zastavil se, až dosáhl protější stěny jeskynního dómu. Světlo temnotu však nijak neředilo, nenaznačovalo, co, nebo kde, to cosi je.

Z místa, odkud světlo vycházelo se vynořila malá shrbená postava. Neměla na sobě nic železného, nebo se na ní aspoň nic kovově nelesklo. Ve vysoce zvednuté ruce roztřeseně držela mohutný kahan.

„Pane?“ zaskřehotala tiše a naklonila se do jeskyně.

Ticho.

Hrbáč hlasitě sípal, snad měl poruchu dýchání.

Ticho se protahovalo, i sípot pomalu utichal, jakoby by předtím jen lapal po dechu.

„Ano, otroku?“ ozvalo se po nekonečně po nekonečně dlouhé chvíli. Atmosféra zhoustla a hrbáč začal zase sípat.

Lapavě vydechl: „Mal-Shaera ner-Vastuquare. Přišel“

Zavrčení, napůl sykot, napůl jekot, čehosi se zařízlo do hrbáčova mozku jak zubatý nůž a otrok se v tichosti zhroutil v bolestech k chladné a netečné zemi. Kroutil se po kamení v křečích, otevíral ústa, jakoby chtěl řvát v agónii, ale nic než sípot z něj nevycházelo. Onomu bláznovi, který by se na Bezmoc dostal, by se naskytl pohled, z něhož by slabším povahám bylo slabo u kolen.

Bolesti hrbáče spalovaly, trhaly jej na kousky, sžíraly jej. Přesto si nemohl ulevit jekotem. Pán mu to zakázal.

Zničehonic, tak jak přišly, bolesti i odešly, utekly ze zkrouceného hrbáčova těla jak zloděj vyrušený při činu.

„Přiveď ho, otroku!“ zavelelo cosi.

###

Vysoký muž v půlnočně černém hábitu vešel do jeskyně, záda rovná dle dvorské etikety. Dlouhé, sněhově bílé vlasy, volně rozpuštěné přes záda, lehce povlávaly, když šel po nerovné zemi. Kalně mléčné oči bez zorniček, nevypočitatelné, oči, v nichž se nedalo číst, slepě civěly přímo před sebe, nevidomé, přesto vidoucí víc než jiné.

Mal-Shaera ner-Vastuquare vešel do jeskyně. Nezastavoval. Prošel skrze paprsek světla, jako by to bylo záchytné lano, díky němuž mohl pokračovat v chůzi. Přímo ve středu dómu se zastavil. Stál zpříma, ani se nepohnul, ani hruď se mu nezvedala v dech.

Tak stál, nehybný jak stalaktit, jak další kamenný útvar jeskynního dómu, na tváři masku čiré lhostejnosti.

Uběhlo půl zvonění…

Pak druhé…

Ozval se suchý smích: „Tlaskám vaší trpělivosti, mistře Shaero!“

A věru, ozval se zvuk podobný pleskání dlaní.

Mal-Shaera ner-Vastuquare neznatelně naklonil hlavu. Šeptavým a jemným, skoro neslyšitelným hlasem odpověděl: „Pane Bezmoci, znáte důvod mé návštěvy.“

Mal-Shaera ner-Vastuquare, seč mluvil, držel na tvářích stále ten prázdný výraz, k němuž se ten hlas, prostý jakékoli emoce, zcela hodil, jak muž k ženě.

„Důvod možná, podnět nikoli.“

„Vskutku? Takže jste již byl spraven, co se stalo.“

„Jinak tomu ani být nemůže. Přijměte mou upřímnou soustrast.“

Rozhovor byl až komicky snový – nehybný mal-Shaera pohyboval pouze mimickými svaly okolo úst a odpovídala mu stejně netečná… tma.

„Ale proč jste navštívil náš pohostinný ostrov? Je to zcela proti logice rozboru celé situace.“

„Nu, v to lehká odpověď – jste jeden z mála podezřelých, které Říše pojala, že jste agresorem, jež zničil Alhesarensfjord. A to včetně obyvatel tohoto malebného ostrova.“

Odpovědí mu byl smích.

„Já jsem podezřelý? Cožpak má sestra oslepla? Cožpak se jí zkalil zrak jak tobě, mágu?“ zavylo cosi ze tmy – ale spíš to znělo pobaveně, než rozzuřeně. Mág měl nad čím přemýšlet.

„Popíráš tedy svou vinu?“ Mágův hlas, ač byl uražen, nenabyl jiné intonace. Ale zakolísal. Nebyl si úplně jistý. Ale ten záblesk trval jen okamžik.

„Pak tedy věz, že ani já, ani tvá sestra Sandrila jsme zrak neztratili… Nejsme bezmocní, ani netrpíme beznadějí a nejsme v mocí bázně!“

S těmi slovy se mág rozplynul. Pán Bezmoci, ostrova sousedícího s Beznadějí a Bázní, dostal něco k přemýšlení. Mág mu toho poskytl dost.

###

Hlad se stravoval. Čas ubíhal, neměli však možnost jej nějak měřit. Stále nenašli nikoho, kdo by jevil alespoň základní známky života – všude jen spálené a roztrhané skořápky dřívějších životů.

Kdysi mohutný muž, teď jen kost a kůže; brnění na míru mu sklouzávalo po vystouplých kostech, nesedělo mu a zbraně, zrezivělé a neopečovávané strádaly v pochvách. Na tváři zničené brutální ranou se mu vytvořila strupovitá mapa, mezery mezi špinavou krví zaplněné prachem a popelem, vytvářeje tak chmurnou masku, důkaz hrůz, které se staly. Prázdný oční důlek upíral k temným oblakům, jediné oko přikryté víčkem, jak štítem. Po tváři se mu koulela osamocená slza. Tenké bledé rty se sevřely, levá část sebou cukala, jak se servané mimické svaly snažili o symetrickou funkci dle protilehlých svalů – bez úspěchu.

Oblaka se utvářela do nereálných tvarů, dávaje tak průchod lidské představivosti – nebo lidským nočním můrám. Déšť ještě nepřišel, jakoby se i matka příroda štítila té černé rány na své kůži, Alhesarensfjordu.

Po boku té lidské trosky se krčila malá dívka, snad šestnáct let jí mohl být. Kdysi krásné rysy, tak oblé a plné, nahradil strach a neutuchající únava a hlad.

Prudký vítr rozvířil usazené haldy popela a mraky jej vyhazoval do vzduchu, až nebylo vidět na krok. Jediná upomínka na dřívější slávu byla korouhvička, vytepaná do hlavy  řvoucího ještěra. Skvrny rzi na kovovém povrchu dávno překryly původní barvu i zelenkavou měděnku. Korouhvička se otočila, rezavá osa pištěla, jak jí vítr vnucoval svou všemocnou vůli, nutil jí pohyb, ať už chtěla či nikoli.

Vysoký zvuk vibroval, drnčel vzduchem. V dálce se zvedal kouř. Zvuk bortící ho se zdiva a další oblaka popela.

Muž se rozkašlal, zachytil jej divoký záchvat kašle, zlomil se v pase a dávil se – po bradě mu tekla stužka rubínové krve z popraskané strupovité rány. Držel se za břicho a vyvrhoval slepence krve a hlenů.

Dívka jej pozorovala s odevzdáním vypovídajícím o dlouhé zkušenosti. Stále plakala. Jídlo nenašli už několik dní, jen se zoufale motali.

„Asgrime?“

Únavou sotva promluvila, její hlas zanikl ve skučícím větru.

Voják ji přes dávení a vítr neslyšel, ale i kdyby bylo ticho a oni stáli proti sobě, stejně by jí nezaregistroval – už několik desetidnů žil ve vlastním světě, jež překypoval zradou. Vše viděl pokřiveně, v úplně jiném světle – město bylo stále celé, všude dav lidí. Byl šťastný, přestože už dlouho umíral.

Viděl svět jinak…

Konec první kapitoly...