­

III.

Procházeli ulicemi doufaje, že na Tomorina narazí dřív než ozbrojenci, kteří ho hledali. Když vyšli ven z krčmy, spatřili, že před předním vchodem čeká dalších šest mužů, kteří jistojistě patřili k tomu uvnitř. Vyhnuli se jim velkým obloukem a začali pátrat po trpaslíkovi.

Nyní to už bylo několik hodin, co odešli z krčmy a stále ani náznak toho, kde by Tomorin se Šedivkou mohl být. Tairfolk je přece jenom velké město a oni se mohli ukrýt kdekoliv. V nějakém, z nespočetného množství hostinců, hospod, hampejzů, nebo třeba u nějakého Tomorinova přítele.

Když už prošli skoro celé město – kromě části, kde byli šlechtická sídla a domy nejbohatších měšťanů – vrátili se zpět do řemeslnické čtvrti. Najednou se z konce uličky ozval křik, nebo spíše pištění a na křižovatce se mihl obrys trpaslíka, který utíkal ulicí kolmé k té, ve které byli oni. Chvilku po trpaslíkovi uličkou proběhl houf ozbrojenců, kteří byli u krčmy, v těsném závěsu za nimi byla jakási polonahá ženština nehezkého zjevu a nakonec, jako poslední se objevila Šedivka, která pomalu cupitala v bezpečné vzdálenosti od trpaslíkových pronásledovatelů.

Flannagan na celý zjev civěl nechtěje uvěřit svým očím.

„Zavři tu pusu.“ Poškádlila ho Yemiri a on si uvědomil, jak musel vypadat, když na ně koukal s ústy dokořán.

„To promiň, ale vidět pištícího trpaslíka je pro mě zážitek na celý život.“ Obhajoval se s úsměvem na tváři. „Rychle, musíme mu pomoct.“

Zabočili do uličky, do které vběhl houf postav, a zahlédli Šedivku, jak mizí v jedné z postraních uliček. Když tam doběhli, Flannagan opatrně nakoukl za roh a zjistil, že si Tomorin vybral pro útěk slepou ulici. Nyní stál přitisknutý zády ke zdi, s oběma Flannaganovými meči v rukou. Svou sekyru měl za pasem. Pomalým krokem se k němu blížil houf ozbrojených mužů. Ale pouze šest, ten sedmý šel na druhou stranu s vysvětlením, že se o tu polonahou ženštinu postará. Ať tím myslel, co tím myslel, zřejmě by to pro ni nebylo nic příjemného. Šedivka proběhla mezi ozbrojenci, postavila se vedle trpaslíka a začala na útočníky vrčet a cenit zuby.

Flannagan se otočil na Yemiri, která si právě založila do luku šíp, a soucitně avšak naléhavě se jí zeptal: „Možná budeš muset zase někoho zabít. Zvládneš to?“

„Pokud nic jiného nezbude, tak ano – zvládnu. Doufám, že podruhé už to bude jednodušší.“ Odvětila smutně.

„Dobrá, tak jdeme na to. Buď opatrná.“

„Ty také.“ Kývla na něj a postavila se doprostřed ulice s nataženým lukem. Flannagan se vydal vstříc muži, který již zápolil s ženštinou, snažíce se z ní strhnout už tak příliš mnoho neskrývající šaty. Až teprve teď si ale Flann uvědomil, že nemá žádnou zbraň, vždyť oba jeho meče má u sebe trpaslík.

Přiskočil ze zadu k chlápkovi, který měl zrovna zabořený obličej do poprsí nehezké ženské, vytrhl mu z pochvy meč a vrazil mu ho do zad. Když žena ucítila, že násilník ztratil sílu, odstrčila ho od sebe a nakopla ho do citlivého místa takovou ránou, za kterou by se nestyděla ani kobyla. Ten padl na zem a očividně nevěděl, za kterou ránu se držet spíše. Ženština pohlédla na Flannagana, řekla: „Děkuji.“ A dala se na útěk.

Flannagan si přehodil meč do pravé ruky a vyrazil ke zbylým šesti nepřátelům. Když ho zpozoroval trpaslík, na nic nečekal, zabodl meče do země, vytáhl svou jednobřitou sekeru a rozběhl se na útočníky se strašným (teďka už nepištěl) řevem. Ozbrojenci, vylekaní a překvapení, o krok ucouvli a dali mu prostor, aby se mohl pořádně rozmáchnout. Sekera zasvištěla vzduchem a zasekla se do boku jednoho z nich, během čehož ještě stihla úplně useknout i ruku náležící stejnému vlastníku. Druhému z nich se zapíchl do hlavy Yemiriin šíp a třetí padl k zemi mrtev se přeraženým vazem od Flannaganova dočasně vypůjčeného meče. Šedivka se mezitím vrhla na toho největšího z nich a pevně se mu zakousla do ruky. Muž se jí snažil setřást a mával rukou a točil se kolem dokola, ale Šedivka nepouštěla. Létala vzduchem a kroutila se a škubala, aby jí zuby pronikly ještě hlouběji do masa. Jeho spolubojovník se rozhodl, že mu pomůže a vezme vlka mečem přes záda. Ve chvíli kdy však sekl, Šedivka škubla ještě o něco silněji a donutila svoji oběť, aby o krok postoupila. Tím se nechtěně vyhnula ráně, která místo toho uťala ruku, do které byla vlčice zakousnutá. Když zjistila, že ruka již na ničem nedrží, odnesla si ji pyšně kousek pryč a začala hrabat díru, kam by si ji schovala na horší na časy. Teď už jednoruký muž padl na kolena objímaje pahýl. Byl v šoku.

Zbylí dva ozbrojenci již nedělali problémy a ochotně odhodili meče, doufajíce, že se tak vyhnou osudu, jenž potkal jejich společníky.

IV.

„Říkám ti, Flannagane, nechtělo se mi věřit tomu, že by v tom pitomým hampejzu neměli ani jednu trpaslici.“ Udivoval se na celou „Přořízlou hubu“ Tomorin. „Elfky tam měli, lidský ženský, dokonce prej i nějakou lesní nymfu, kterej přišlo špatný lákat na svůj nezpochybnitelnej půvab pocestný a pak je během smilnění zabíjet – jak to lesní i jiný nymfy dělaj, a tak radši odešla prodávat svoje tělo do bordelu. Že si tím prej i víc vydělá. Ono dneska najít nějakýho bohatšího člověka, kterej by šel sám přes les, to je dost těžký. S tím jak se tady ty potvory nebezpečný rozlejzaj se ani není čemu divit. Chtělo by to někoho, kdo by je trošku usměrňoval.“ Zamyslel se na okamžik.

„A co to bylo za ženskou, jak za vámi běžela?“ zeptala se Yemiri.

„Jo, k tomu jsem se chtěl dostat, než jsem se zamyslel. Takže jak jsem říkal, trpaslice tam žádná nebyla, tak jsem si vybral takovou pěknou, macatou člověčici s pěknýma…“

„To byla ona? Ta co za vámi běžela?“ divil se Flannagan. „Neříkals pěknou?“ vyprskl.

„Ticho, nepřerušuj mě. Jo, mimochodem, všem holkám se tam strašně líbila Šedivka, říkaly, že by si jí tam nejradši nechaly. Tak jsem jim jí tam nechal alespoň na chvíli a šel si užít s tou člověčicí. Bylo to fajn. Ale jen do chvíle, než jsem jí řekl, že má prdelku jak trpaslice Honimíra z Borogostu. Musím říct, že jsem jí tím radost asi neudělal. Byl jsem rád, že jsem si stihl natáhnout kalhoty a vzít naše zbraně. Taky jsem během toho schytal pár kopanců a facek.“ Promasíroval si stehno. „Pak, aby toho nebylo málo, tam ještě přišli ty zatracený Logarovo vojáci a jak to dopadlo, jste viděli sami.“

„To si piš. Kdo by si nevšiml trpaslíka vřískajícího jak stará ženská tak nahlas, že by to slyšeli i v tom tvým Borogostu.“ Dělal si z něj Flannagan dál srandu.

„Bych byl zvědavej na tebe, jak bys nevřískal, kdyby tě pronásledovala skupina vrahounů a k tomu šílená polonahá hampejznice. A díky, že jste mě v tom nenechali.“ Dodal jen tak mimochodem.

„Dlužil jsem ti to a navíc vypadáš jako společník, se kterým může být spousta zábavy. Nechat tě umlátit šílenou, i když nahatou, ženštinou by byla škoda.“

„A to počkej, až budu nalitej jak duha. Ale z tohohle se neopiju, ani kdybych vypil celej sud.“ Podíval se s odporem do korbelu s „Vlkodlakovým flusancem“ a zavolal na krčmáře, ať mu donese nejlepší pálenku co má.

„A máš to vůbec čím zaplatit, trpaslíku?“ chtěl se ujistit krčmář. Na to se Tomorin ohnul a zul levou botu, ze které vysypal několik mincí.

„Už mě tam pořádně tlačily. Ale alespoň mi zůstaly, když mi v žaláři sebrali můj váček se zbytkem peněz, co jsem měl.“ Usmál se na Flannagana a napil se pálenky, kterou mu hostinský přinesl.

„Ale víš, jaký jsme o vás měli strach, když jste nepřišli na smluvené místo? Mě tam sžírala vinna za to, že jsme vás v táboře nechali a ty si mezi tím užíváš v nevěstinci! Ale jsem rád, že jste oba v pořádku.“ Připustil nakonec Flannagan, přičemž mu Yemiri přikývla na souhlas s tím, co říkal.

Trpaslík se ihned dal do vysvětlování, že původně chtěl přijít, ale nedovolili mu to okolnosti: „Z tábora jsme se nedostali nepozorovaně a jediná možnost byla ztratit se jim ve městě. Nechtěl jsem je dovést k vám.“

„Ale pokusit se je setřást v bordelu, to chce kuráž.“ Začala se smát Yemiri.

„To ano,“ přidal se Flannagan. „Představ si, že by tam vtrhli a ty bys měl ještě kalhoty dole. Můžeš být rád, že tě ta hampejznice vyhnala včas.“

„Možná jí někdy poděkuju. Pokud mi zase nebude chtít dát přes držku.“ Uzavřel to trpaslík.

V.

„To kvůli mojí ženě, Mardelíně,“ vysvětloval trpaslík za chůze, proč byl zavřený v žalářích Bílého hradu. „Jednou jsem ji nachytal v posteli s jiným trpaslíkem. Pojmenoval jsem po ní i svojí sekeru – „Mardelínina zhouba“.“

„To jako, žes ji za to zabil?“ zhrozila se Yemiri.

„Né, neblázni holka,“ uchechtl se Tomorin. „Hlavu jsem usekl jenom tomu jejímu milenci. Ani ho nebyla škoda, takovou hlavu by si nevystavil ani horskej obr.“

„Tak proč jsi tak pojmenoval tu sekeru?“ opáčil Flannagan.

„Poněvadž jsem Mardelíně slíbil, že ještě jednou dá někomu jinýmu než mě a tahle sekera bude i zhoubou její a ne jen jejího milence. Leč neměl jsem šanci to dodržet, poněvadž na mě zavolala hradní stráž. A tak jsem skončil v šatlavě – za vraždu nějakýho děvkaře.“

Kráčeli lesní cestou, vedouce koně za uzdy. Šedivka vesele pobíhala po okolí a úspěšně plašila veškerou zvěř, na kterou by jinak mohli narazit. Večerní slunce se již schovávalo za korunami stromů, mezi kterými občas pronikl tenký oranžový paprsek světla a příjemně pohladil některého z nich na kůži. Protože pomalu ale jistě nastávalo jaro, tráva se obarvila jasně zelenou barvou a podél cesty kvetly nesčetné druhy lesních květin, mezi nimiž byl i kokořík a pstroček, které Tomorin okomentoval slovy: „Z těch dělala moje bába pěkně hnusný lektvary. Prej léčivý, ale mě z nich bylo dycky na blití.“

Flannagan rozhodl, že půjdou do setmění a pak se na noc utáboří kousek od cesty a odpočinou si. Tak také učinili. Našli si pěkný, travnatý palouček asi deset kroků široký. Koně uvázali k nejbližšímu stromu a přesně uprostřed rozdělali malý ohýnek.

„Stejně to byla dneska zábava,“ pokračoval trpaslík ve svém vyprávění, když se posadili kolem ohně. Trpaslík pokračoval: „To dřív, když jsem byl ještě členem Šedý stráže v Borogostu, byla takovádle sranda každičkej den. Jakožto elitní jednotky nás vysílali do důlních šachet, kde byly hlášený problémy s gnómama a koboldama a kdo ví s čim eště. A umlátit takovej houf koboldů, to je sice pracný, ale jeden na to pak rád vzpomíná. No a pak mě za moje chrabrý činy povýšili a poslali do Bílýho hradu ve funkci vyslance Šedý stráže. A nakonec jsem skončil ve vězení. Sice by mě asi za pár dní z politických důvodů pustili, no… Ale co, teď jsem tu a jsem rád. Ale měl bych jednu prosbu, nemohl bych prozatím cestovat s váma? Kdybych se vrátil domu, tak bych musel Mardelíně useknout hlavu, jinak by si vymyslela zase něco, za co by mě zavřeli.“

„Doufám, že se mnou budeš, Yemiri, souhlasit, když řeknu, že Tomorina mezi sebou rádi uvítáme.“

„Bude mi ctí mít za přítele mistra trpaslíka.“ Usmála se a pak dodala: „Nebude vám vadit, když půjdu spát?“

„To se ví, že ne.“

„Tak mě potom vzbuďte, abychom se vystřídali.“

„To se ví… že ne.“

„Tak tím líp pro mne.“ Zasmála se Yemiri. Z brašny vyndala dvě pokrývky. Na jednu si lehla a druhou se přikryla na druhé straně ohniště.

„Jsem si jist, že i Ciaran bude rád za nového návštěvníka v pevnosti.“ Pokračoval po chvíli Flannagan.

„Tovle méno svyším už poněkolikátý. Kdo je to? A co je to vfastně za pevnost, kdfe bydfíte?“ vyzvídal trpaslík a během žvýkání kusu chleba.

„On je… dalo by se říci náš otec. Poskytl nám nový domov a postaral se o nás, když jsme to potřebovali. Nejhodnější člověk, jakého kdy zřejmě poznáš.“

„Aha, chápu. A tím domovem je…?“

„Aedh Gwyndael.“

„To je lesním jazykem, mám pravdu?“

„To tedy máš. Ciaran nám kdysi vyprávěl historii toho místa. Prý tam stával dryádí háj, odtud ten název. Pak, někdy před šesti sty lety, se zdejší vládce rozhodl, že přes les povede obchodní cesta a místo, kde stál háj, bylo vybráno pro stavbu strážní pevnůstky. Dryády byly vyhnány, staleté stromy pokáceny a místo nich tam vyrostla pevnost. Les si to však nenechal líbit a zanedlouho byla posádka hrádku nucena místo opustit a z bohaté obchodní cesty se stala malá lesní stezka.“

„A vás tam les nechává na pokoji?“ otázal se Tomorin se zájmem.

„Vskutku. Ciaran nás naučil, jak se k němu chovat tak, abychom zůstali v jeho přízni. Bereme pouze to, co nám sám dá a pokud potřebujeme něco víc, požádáme ho o to. Však sám uvidíš, příteli.“

„Už se nemůžu dočkat.“ Nacpal si do úst poslední sousto, zapil to pořádným douškem vody a vše zakončil zdatným říhnutím. „Přijměte mou omluvu přátelé. Ale že se poved.“ Uchechtl se a pak pokřačoval: „To my se naštěstí nikoho ptát nemusíme, jestli můžem vydloubnout ten safír, nebo utrhnout muchurulu, aby sme si jí dali do polívky. Pravda, na nás taky nikdo nepošle armádu dryád a elfů a divoženek a jen Velkej kámen ví, čeho ještě. My tam máme jen ty zatracený koboldy a podobnou havěť a ty na nás utočí pokaždé, když jim rupne v palici.“

„Vždyť vy, trpaslíci, jste také přirozenými obyvateli podzemí.“ Flannagan vstal a přiložil do ohně pár větví, které předtím Tomorin nasekal. „Kdežto lidé už přirozenými obyvateli lesa být přestali. Teď jsou to nepřátelé lesa. Žijí si ve svých městech a lesy kácí, co to jde. A lesy se brání, jak jen můžou. Copak jsi neslyšel o těch lidech, co se z nich nikdy nevrátili? Kníže Rozomir, který byl tak pyšný, že si na lov nepřizval svého čaroděje, který by ho před lesem bránil. Skupiny dřevorubců, které se vydali kácet les, bez ochrany vědem či zaříkávačů. Proto je třeba ukázat mu, že my nepřátelé nejsme. Že zde chceme pouze žít. Žít v míru s ním i s jeho obyvateli.“ Flannagan koukal do plamenů a sledoval je, jak pomalým tancem kloužou po povrchu dřeva, aby jej nakonec celé objaly a strávily. Poté mu pohled sklouzl na Yemiri, která již pravidelně oddechovala s náznakem úsměvu na plných, výrazných rtech.

„Měl bys jí to říct.“ Řekl najednou potichu Tomorin.

„Co?“

„Ty víš, co. Možná jsem jen úchylnej trpaslík, kterej má svoji sekeru radši než svoji manželku, ale blbej nejsem. Vidím, jak se na tebe kouká a jak ty na ni. Ne! Nech mě domluvit. Říkám ti neotálej, než bude pozdě. Využijte času, co máte. Sám si dneska viděl, že ho nikdy nemusí bejt dost. Ne, špatně. Nikdy ho není dost. A pro vás lidi už vůbec ne. Proto využij čas, kterej máš a doufej, že je ho spíš víc, než míň.“

„Ale…“

„Ale hovno. Počkej na správnou chvíli a pak to řekni, od srdce.“

Flannagan nevěděl, co mu má říct a tak vstal, vzal deku a plácnul sebou vedle ohně. Ale věděl, že má trpaslík pravdu. Možná, že nebylo správné přísahat lásku, ve stínu přísahy pomsty. Ale možná, že si to jen namlouval, protože měl strach. Strach z toho, co mu Yemiri odpoví. Strach z toho, že by ji mohl ztratit. Strach z toho, že by tím mohl všechno pokazit.

Ale trpaslík měl pravdu. Zvedl se na loktech, kývnul na něj a rty naznačil slovo „Děkuji“. Trpaslík se pouze usmál a mávl rukou ve smyslu „To nic“.

Yemiri v duchu děkovala Tomorinovi, za to, co řekl, a doufala, že to Flannaganovi otevřelo mysl. Se zavřenýma očima se převalila na druhý bok a konečně usnula. Ale ne na dlouho.

Probudil ho Yemiriin pláč. Seděla na svém místě u ohně, kolena přitažená pod bradu a obepnutá rukama. Šedivka seděla vedle ní se sklopenýma ušima a strkala do ní čumákem. Flannagan vstal a posadil se na bobek vedle ní. Neřekl nic. Pouze ji chytil za ruce, semtam ji utřel z tváře slzavou perličku a čekal.

„Ciaran… on…“ vzlykla po chvíli, „on je… jeho Svíce, je pryč, zhasla.“

„Co se děje?“ Přistoupil k nim Tomorin, který zřejmě usnul tam, co předtím seděl.

„Ciaran je… mrtvý.“