­

I.

Polorozpadlou branou prošla dívka. Drobná, štíhlá, s dlouhými vlasy barvy platanové kůry a oblečená pouze do lučního kvítí a kaštanových listů. Její hnědé oči prošmátraly celé prostranství hrádku Aedh Gwyndael, až se zastavily na trpaslíkovi, který si právě - s očima upřenýma na ni a ústy dokořán – pustil sekeru na nohu, což s ním kupodivu ani nehlo. Dívka se mile usmála a hlasem znějícím jako vánek potulující se po rozkvetlých loukách téměř zazpívala: „Nechť nikdy nepřestaneš růst a kvést všemi barvami, pane trpaslíku.“ A následně se uklonila.

„Nechť jsou tvé dny stejně zelené, jako ty předchozí. Prosím, jméno mé Tomorin jest.“ Uklonil se i trpaslík a dal tak najevo, že mu zvyklosti lesního lidu nejsou neznámé.

„Duen,“ představila se dívka a pokračovala: „Potřebovala bych mluvit s Ciaranem. Mám zprávu od Paní lesa.“

Trpaslík sklonil hlavu a smutným hlasem vysvětlil: „Nerad ti to říkám, zřejmě k tomu nejsem ten pravej, když jsem ho ani neznal… ale Ciaran už nežije.“

„Nežije? Co se stalo? A Flannagan ? A Yemiri?“ hlas měla roztřesený a vyděšený.

„Vezmu tě za nima. Poď. Jsou v jídelně.“

Jídelna byla menší místnost s větším těžkým stolem uprostřed, okolo kterého bylo rozestavěno několik židlí. Stůl zel naprostou prázdnotou, snad až na dva jednoduché nezdobené poháry, ze kterých upíjeli Flannagan s Yemiri. Když jim Tomorin přivedl Duen, vykvetl jim na tvářích slabý úsměv, ale hned zase zmizel, když uviděli výraz a slzy v dívčině tváři.

„Takže už ti to Tomorin řekl.“ Oslovil ji Flannagan.

„Ano, špatnou zprávu jsem se dozvěděla a další špatnou zprávu vám nesu.“

„Špatná doba přináší špatné zprávy,“ Přikývl Flannagan. „Posaď se, naliju ti vodu.“ Víno, či snad ji medovinu se jí ani nepokoušel nabízet, neboť věděl, že by jí to mohlo urazit.

„Děkuiji,“ Napila se pomalu z pohárku. „Povězte mi prosím, co se stalo Ciaranovi?“

„To nikdo z nás neví. Byli jsme pryč, a když jsme se vrátili…“ Těžce polkl a pak se také se napil ze svého poháru, ale ne vody. Tomorina už zřejmě nebavilo stát mezi dveřmi a tak si ke stolu potichu přisunul jednu ze židlí, posadil se na ni a naplnil si jeden z pohárů zlatavou medovinou.

„Ciarana je mi líto,“ Pokračovala dryáda smutně. „A stejně tak tato zpráva nepotěší ani Paní lesa. Byl to dobrý člověk a ctil přání lesa – stejně jako vy. Všechny květiny v tomto lese na důkaz smutku a úcty dnes neotevřou své květy. Už jste jeho tělo odevzdali lesu?“

„Neměli jsme příležitost. Les si jej zřejmě vzal sám.“

„Vy jste nenašli tělo? A že je… mrtvý, víte díky tobě, Yemiri, že ano?“ Pochopila Duen.

Yemiri pouze přikývla a dále zachovávala mlčení.

„Ty víš o té schopnosti?“ podivil se Flannagan.

„Ovšem.“

„A jak dlouho?“

„Od té doby, co jsem Yemiri poprvé spatřila. My dryády to dokážeme vycítit.“

„Ach tak.“ Přikývl Flannagan.

„Ale les si jeho tělo nevzal. Neříká se mi to snadno, odpusťte, ale kdyby jeho tělo odtáhla nějaká zvěř, Paní lesa by to věděla a neposílala by mě, abych mu přinesla varování.“

„A co se s ním tedy asi stalo? A o jakém varování to mluvíš?“

„Co se s ním stalo, to nevím. A i když by si to zasloužil, tak nemáte ani čas to zjišťovat. Ale vím, že odtud musíte odejít. A to co nejdřív. Tak zní zpráva od Paní lesa.“

„Odejít? Proč?“ vyskočil Flannagan a po chvíli, když si uvědomil, jak to muselo asi vypadat, se zase posadil.

„To mi Paní neřekla. Ale byli byste hloupí, kdybyste neposlechli. Můžete si být jistí, že ať jsou důvody jakékoliv, nebude to nic malého.“

„Ale odejít? Když jsme přišli s Yemiri o naše domovy, tohle místo se stalo jejich náhradou. Naším novým domovem. A teď ho máme také opustit?“

„Paní by vás odsud nevyháněla, kdyby k tomu neměla důvod. Má vás ráda a ctí vás jako přátele. Tím spíše byste měli poslechnout.“

Flannagan se s tím ale stále nechtěl smířit. Ani Yemiri z toho nevypadala vůbec nadšeně: „Ale proč? Co se může stát? Les nás neochrání?“ ptala se.

„Na něco nestačí ani síla lesa. Musíte jít. Věřte mi. Věřte Paní. Věřte Lesu.“

„Dej nám chvilku. Ještě si o tom musíme v soukromí promluvit.“ Ustoupil nakonec Flannagan.

„Tak dobrá.“ Vstoupil Flannagan do místnosti, kde čekala dryáda na rozhodnutí. „Zítra ráno odejdeme.“

„Výborně, Věřte mi. Je to pro vaše dobro. Kdyby byla nějaká možnost, abyste tu zůstali, Paní by mi jí určitě sdělila. Vyřídila jsem, co jsem měla, tak nyní půjdu.“ To už do místnosti vstoupila i Yemiri s Tomorinem. „Nechť tedy tvou mysl nikdy neprotne temnota, Flannagane. Tvé vlasy ať jsou ještě krásnější Yemiri.“ Pak se podívala na trpaslíka a pravila: „A doufám, že ty mě vyprovodíš ven.“

„Bude mi ctí,“ zrudnul Tomorin a uculil se.

„Vyřiď naše pozdravy a poděkování Paní a ty sama se opatruj.“ Flannagan přiložil dryádě na rameno na znak úcty ruku a ta mu oplatila stejně. Poté rituál s dryádou zopakovala i Yemiri.

Trpaslík Duen mlčky vyprovodil až do míst, kde byly nyní pouze zbytky hradní brány. Dryáda na Tomorina pohlédla dlouhým a hlubokým pohledem a pak řekla: „Ještě nikdy jsem nepotkala trpaslíka, který by znal naše zvyklosti. A i v takto nesympatický den ti za to musím darovat svůj úsměv. Pokud o něj ovšem stojíš.“

„Právě že v takto nesympatickej den o něj stojím ještě více než kdy jindy. Možná už potom nebude tak nesympatickej.“

Dryáda vykouzlila na tváří sladký úsměv. „Doufám, že se nevidíme naposledy, pane trpaslíku.“

„I já v to doufám.“

II.

Flannagan té noci nespal dobře. Zdálo se mu o Livonovi. Nejprve jak vraždí jeho sourozence a matku a následně jak skopává jeho otce s ránou na břiše na zem. Poté se přesunul do Aedh Gwyndael, aby spatřil, jak ten samý člověk vraždí Ciarana. Přistoupil k mrtvému muži a vzal jeho hlavu do rukou. Ciaran měl v ústech krev a zavřené oči. A pak je otevřel. Krev vyplivl na zem a vstal. Flannagana si vůbec nevšímal. Prošel rozbořenou bránou a ztratil se v lese.

Nikomu o svém snu neřekl ani slovo. Za to Tomorin se dal u snídaně do vyprávění o jeho vlastním snu: „Stála tam ona. Ta dryáda. Skoro nahá, oblečená pouze v těch svých listech a květech. A já jsem měl na sobě to samý. Říkám vám, byl to divnej pocit. Ale taky krásnej, šli jsme lesem a drželi se za ruce. Nebo spíš já jsem šel a ona poskakovala a zpívala. A když už jsme se zatavili, že ze sebe ztrháme ty listy, tak sem se probudil.“ Zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jseš ty to ale zvláštní případ trpaslíka.“ Nepřestával se divit Flannagan. „Piští a zároveň seká hlavy milencům své ženy. A nakonec se zamiluje do dryády. Přitom je všeobecně známé, že Lesní a Horský lid se příliš v lásce nemají.“

„Ne každej je stejnej.“ Prohlásil Tomorin. „Někdo nemá rád elfy, někdo lidi, někdo dryády a někdo taky třeba nemá rád nikoho, včetně sám sebe. No a já? Já žádný předsudky nemám. Někdo je takovej, někdo makovej a někdo je kus šutru, jak se říká u nás.“

„Ale koboldy rád nemáš.“

„Ne koboldy ne. Akorát nám kradou zboží, vraždí a smrděj jak hnůj. Osobně neznám nikoho kdo by je měl rád.“

„Já jo. Ten filosof z Univerzity v Pridenu hlásá, že jsou to inteligentní tvorové a že potřebují pouze prostor a porozumění.“

„Já ho do jednoho takovýho prostoru se třema koboldama zavřu a to budeš koukat, jak změní názor, filosof jeden chytráckej.“ Tomorin se zatvářil, jako by si chtěl odplivnout, ale pak si uvědomil, že je v místnosti a svůj úmysl zavrhl. „A nechtěj je přede mnou obhajovat.“

„Filosofy nebo koboldy?“

„Oba. Nebo tě tam zavřu s nima.“

„Tak jo.“

„Co tak jo?“

„Tak jo.“

„Bohové…“ uchechtl se trpaslík a zakousl se do jablka.

Když si sbalili nejdůležitější věci, připnuli brašny a batohy k sedlům svých koní (Tomorin si vzal hnědáka, který patříval Ciaranovi) a projeli zbytky brány ven z Aedh Gwyndael. Nezastavovali, neohlíželi se a nemluvili. Opět opustili místo, kterému říkali domov. Místo, o kterém neví, jestli ještě někdy uvidí. A také místo, kde zemřel jejich přítel a opatrovník. Byl to konec jejich starého života. Dokonce i na Tomorina, který zde pobyl jen pár dní, se přenesla ona tíživá nálada, která ho přinutila myslet na ni. Na Duen.