­

Stephen Hunter: Černé světlo
Jednoho kde k tomu muselo dojít - tenhle autor nás zaujal v knize Přehlídka, kde Stephen Hunter mluví o své nejznámější literární postavě, bývalém odstřelovači Bobu Lee Swaggerovi. A protože se blížilo vydání knihy Sniper, což je v pořadí šestá kniha s touto postavou, usoudili jsme, že je nejvyšší čas zjistit, o co vlastně jde. Mimo jiné první kniha Point of Impact byla zfilmována a šla v kinech i nás pod názvem Odstřelovač - žádný akční zázrak, ale rozhodně nic, co by urazilo. Pojďme ale soudit knihu.
Upřímně, ono toho není nic moc co říct - snad jen, že jde o vynikající akční thriller v duchu románů Lee Childa a detektivek Jamese Lee Burkeho. Skvělá akční jízda šlape od prvních stránek a ani na chvilku vás nepřestane bavit. Jasně, je to klasická americká agitka, ale to my prostě vypouštíme. Kdyby Slováci uměli psát alespoň zpoloviny tak dobře jako Amíci, četli bychom slovenské agitky. Celkově příběhu, ve kterém Swagger znovu otevírá případ smrti vlastního otce, který byl třicet let pohřbený v archivu jako vyřešený, nelze vytknout nic, snad jen úplný závěr, který vyznívá v kontextu celé knihy lehce naivisticky a kýčovitě. Ale proč ne, k tomuto žánru prostě patří i jeho standardní nešvary. Trochu té chlapácké macho omáčky ještě nikdy nikomu neublížilo.
Čím si vás však kniha získá stoprocentně, jsou postavy - zde je to kromě neústupného a neoblomného Boba Lee Swaggera především postava Sama, který se pohybuje v první třetině knihy. Jedná se o postaršího pána, jenž už je v důchodu, přesto Bobovi pomáhá v jeho pátrání, takže některé části kapitol jsou vyprávěny z jeho úhlu pohledu, což vzhledem k tomu, že trpí roztroušenou sklerózou a lehkým Alzheimerem je dosti zábavné - připomíná to spojení Arthura Bryanta a Johna Maye do jedné osoby. Geniální.
Černé světlo si užijete především v případě, že máte rádi akční romány. Obzvláště ty dobré akční romány, ne ty samokvašky jdoucí ve stopách Kobry 11. Swagerrovi je sice něco přes padesát, ale pořád je nejlepší z nejlepších, přestože se své okolí neustále snaží ujistit o opaku. John Wayne v moderním thrilleru, který ještě dlouhou dobu zůstane v žánru jedničkou.
100 %


Alfred Bester: Hvězdy, můj osud
Trochu klasiky by člověk znát měl, obzvláště když ji odkládá bezmála deset let. Takže když kniha vyšla znova, usoudili jsme, že je nejvyšší čas číst hned a teď, než vyjde ve třetím vydání.
Klasika má ten problém, že s léty prostě stárne. Jasně, můžeme si furt nalhávat, že tohle a tamto nezestárne nikdy, ale pravdou je, že naše milované romány budou mladí čtenáři kupovat míň a míň. A ať si vykládáme komukoliv cokoliv, staré kusy s přibývajícími léty opravdu stárnou. Až na pár výjimek, samozřejmě - a ty výjimky jsou pro každého jiné.
Takže pravděpodobně přijdeme do pekla, když teď prohlásíme, že Hvězdy, můj osud nejsou zas takovou peckou, za jakou nám ji všichni za ta léta vnucovali. Ano, povídka by to byla jistě příjemná, ale jako román to trpí všemi nešvary staré dobré klasiky - dobrý nápad, roztáhlý děj, nezajímavé frekvence. Furt ale sílu má, o tom žádná - je to podobné jako u filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Téma je sice silné, ale natolik spjaté s dobou, se kterou souviselo, že moderní čtenáři nemají šanci vychutnat si všechny ty jemné nuance, které jsou pod povrchem. Alespoň tak nějak to cítíme - to jen na obhajobu, až nás milovníci této knihy budou stavět ke zdi.
Ale nechme těch keců - kniha samotná má skvělý začátek, kdy se Foyle dostává z vraku lodi. Nápad, atmoška, vesmír - co víc si přát. Následná parafráze na Hraběte Monte Christa, kdy se Foyle rozhodne pomstít všem, kdo měli co do činění s jeho „koncem“, je víc než příjemná.

„Nejsem žádný chudáček,“ odpověděl. „Brzo budu... bohatý.“
„Ano, bohatý a prázdný. Nic v sobě nemáš, můj milý Gully... Nic než nenávist a touhu po pomstě.“
„To stačí.“
„Stačí to teď. Ale potom?“
„Potom? To se uvidí.“
(str. 122)

Bohužel o tu pomstu přestane jít přibližně padesát stran před koncem, kdy už se řeší otázky takové kalibru jako život, vesmír a vůbec. Takže nějaké to poselství na sebe nenechá moc čekat. Pro Čechy musí být zajímavá i velmi zřetelná podobnost s Krakatitem Karla Čapka, kdy tajemné PyrE v podstatě hraje úlohu Čapkovy zkázonosné výbušniny. Asi nebudeme první, kdo si položil otázku ohledně případné inspirace.
Hvězdy, můj osud jsou bezesporu klasikou a to plný právem - kdybychom knihu četli před těmi devatenácti lety, kdy vyšla poprvé, určitě bychom byli nadšeni. Dnes jen můžeme suše konstatovat, že klasika nerovná se stoprocentní zábava. Ale což, nenechte se odradit mudrováním jedněch scifistických analfabetů.
80 %


Elizabeth Peters: Lev údolí
Od Elizabeth Petersové už u nás vyšlo něco ke dvacítce knih. Právě se k vydání chystala další (V hlubinách skalní říše) a my jsme usoudili, že je nejvyšší čas zjistit, v čem spočívá autorčin úspěch.
Ten je v důsledku prostý - představte si, že by scénáře k filmům Mumie a Mumie se vrací napsali Jane Austenová společně s Agathou Christie. Protože přesně takhle na nás tahle příjemná komická dobrodružná detektivka z přelomu století působila. Lehce archaické, jak ohledně prostředí a postav, tak ohledně jazyka i vtipu.

„Kolik osmiletých chlapců musí kapitán britské obchodní lodi tak ostře pokárat a vyhrožovat jim protažením pod kýlem?“
„Kapitán ho jen strašil,“ namítl Emerson netrpělivě. „Nic takového by si nedovolil. O Ramsese nemusíte mít strach, Peabodyová. Vždyť takové věci provádí neustále, už jste si na to mohla zvyknout.“
„Takovéhle, Emersone? Ramses už podnikl řadu neuvěřitelných kousků, ale pokud vím, tohle je poprvé, kdy podněcoval vzpouru.“
„Nesmysl! To jen několik ignorantských námořníků špatně pochopilo jeho výklad teorií toho chlapíka Marxe -„
(str. 14)

Bohužel trochu pokulhává kvalita zápletky, která jako by vypadla z ženských románů. On má rád ji, ona jeho a co teď s tím. Navíc po několika stranách získáte dojem, že sledujete záznam divadelního představení, protože kniha je vlastně určitým sledem obrazů, ve kterém se sejdou různé postavy a následně mluví a mluví. A tak jeden obraz je střídán druhým, až kniha dojde směle ke konci - takže jako dialogovku si knihu užijete se vším všudy, jako dobrodružný román asi moc ne, páč toho děje (jako že opravdu děje, to jest, že se děje) si moc neužije.
Takže naše setkání s Amelií Peabodyovou nedopadlo sice zcela podle našich představ, ovšem to nic nemění na tom, že čtenáři užívající si viktoriánský humor a prostředí si autorčiny knihy užijí bezezbytku. Protože, když už nic jiného, čtou se ty knihy prakticky samy.
60 %


Chris Evans: Temnota kovaná v ohni
„Mám znovu zabít mrtvého elfa a najít mytický magický artefakt. Ještě něco?“
(str. 74)

Tak tu máme zase jednu z těch „ne“tradičních fantasy sérií, které nejedou podle pravidel „my jsme ti hodní, a támhle jsou šmejdi, co je třeba vyhladit“. Jenže - jak se jednou setkáte s prací Stevena Eriksona či Joe Abercrombieho, je laťka nasazená hodně vysoko.
Neradi to říkáme, ale Chrisu Evansovi se tu laťku nepodařilo překonat. Vše tu sice funguje - vlastní svět, vlastní postavy, vlastní zápletka, ale po chvíli zjistíte, že vás kniha vlastně nemá čím překvapit. A to i přesto, že hlavní hrdina je tak trochu černá ovce, se kterou nikdo nechce nic mít, ale přitom na něm visí osud lidstva - což většinou hrálo/hraje pro to, aby se kniha stala naším hostem v knihovně. Jenže když už máte regál plný knih ze světa Warhammeru a definitivně jste se zařekli, že žádný podobný cyklus už se do knihovny nevejde, vzalo rozhodování ohledně série Železní elfové za své. Protože ve finále se jedná jen o lepší Warhammer, nic víc, nic míň - Warhammer se zábavnými postavami (obzvláště trpaslík veterán a člověk nováček), příjemným dějem a nenáročným světem. Takže v důsledku nápaditá dobrodružná fantasy, ale přesto všechno nás nedokázala chytit za srdce. Ani přinutit otevřít další díl.
70 %


Óba Cugumi, Takeši Obata: Death Note / Zápisník smrti 1
Znáte ty plány, které si člověk dělá, aby konečně splnit to či ono. Je to jednoduché - když si budeme každý týden dávat do kasičky padesátikorunu, budeme mít za rok něco přes dva a půl tisíce, když každý týden koukneme na dva díly nějakého seriálu, mohli bychom v roce 2044 mít konečně dosledováno vše, co bychom si momentálně přáli mít zkouknuto a když budeme číst každý týden dva komiksy, mohli bychom zůstat celkem v obraze ohledně současné komiksové scény.
Cha cha!
Jak jste si už sami jistě všimli, poslední komiks, který jsme otevřeli, byl Crying Freeman: Plačící drak 1, což už je přes dva měsíce. Aneb, takovýhle plány si člověk může nastrkat někam, chjo.
Na to, jakými jsme fanoušky angloamerického komiksu, poslední věci, které jsme četli, byly samé mangy. Což jistě něco vypovídá o naší mentalitě. Naštěstí zklamání opět nepřišlo a začíná to vypadat, že ti malí ukřičení človíčkové si u nás nakonec vydobudou respekt.
Death Note / Zápisník smrti přináší velmi nápaditou a neobvyklou zápletku, která se navíc neustále vyvíjí a komplikuje. Nudící se student získá takzvaný Zápisník smrti, který mu umožňuje ukončit jakýkoliv život osoby, jejíž tvář a jméno pozná. A protože jde o studenta špičkového, nenapadne ho nic jiného, než zabít všechny zločince a spasit svět. Což je na jednu stranu celkem fajn, až na to slovíčko „zabít“...
V tomhle podle nás tkví primitivní genialita série - jako čtenáři se neustále rozhodujete, zda fandit postavě, která vědomě vraždí (i když je doprovázena fajn démonem), nebo tajemnému vyšetřovateli, který je jí na stopě. Oba jsou sympatičtí, oba mají své mouchy, a hlavně - oba mají pravdu. Těžké, opravdu těžké. Jsme jen zvědavi, kam se děj bude nakonec ubírat.
Aneb, kdyby to bylo moc jednoduché, nebylo by to japonské. A hlavně by nás to tolik nechytlo. To i přes určitou schematičnost a zbytečnou překombinovanost.
80 %