­

Asi po deseti minutách se ze skříně ozvala rána a pak se dveře prudce otevřely. Ven vyskočil pan Kuřátko v zlatozelených kalhotách a černé košili. Kolem krku měl modré boa. Dramatickým pohybem si přehodil jeden jeho cíp přes levé rameno a zvolal:

„Tak jdeme na to!“ Pak se otočil k panu Jirkovi: „Říkáte, že jste tu vaší soudnost ztratil v ten den, jak byla lékařská konference a uvědomil jste si to večer, když vás na to upozornila žena? Proč jste se na nás vlastně neobrátil dřív?“

„No víte, já o vás nevěděl. Kdybych nepotkal tady Petra, tak o vás nevím do teď!“

„A vy o nás víte jak, smím-li se zeptat?“ Obrátil se Kuřátko na pana Jirouta, „nevzpomínám si, že byste našich služeb někdy využil.“

„Ale jedna bláznivá příbuzná, Vlaďka, měla kdysi podobný problém. Tenkrát jsem si o ní myslel, že jí prostě přestává sloužit mozek,- při tom,  jak pije by se člověk nedivil,- ale když jsem pak potkal tady Jirku, tak jsem si to dal dohromady. Pracuju totiž jako analytik, víte?“ zapýřil se pan Jirout.

„Á, Vlaďka, na tu si pamatuju, kouzelná žena, měla takový strach, že svou cílevědomost už nikdy nespatří, že už už chtěla dát výpověď u Microsoftu, a chtěla si najít místo uklízečky. Tam by svou  cílevědomost prý nepotřebovala. Pak ale dostala rozum a zavolala nám. No, dost tlachání. Pojďte prosím za mnou pánové,“ vyzval Kuřátko oba muže a ukázal na skříň.

„No víte, já už jsem měl být dvě hodiny doma, Jirka je teď ve vašich rukou, tak já bych mohl jít domů ne?“ zaprotestoval pan Jirout.

„Chcete mi snad odmlouvat?“ blýskl po něm očima pan Kuřátko, „a kromě toho, copak nejste ani trochu zvědavý? Neutekla vám náhodou zvídavost , pane?“

„Můžete si být jist, že mě nic nechybí, zato vy jste asi pozbyl všechnu zdvořilost!“ ohradil se pan Jirout.

„Zdvořilost? Tu já nikdy neměl,  a to je velký rozdíl,“ zasmál se Kuřátko a otevřel skříň.

Vstoupili dovnitř. Kuřátko zavřel dveře.Chvíli se tam ve třech tlačili potmě, pak se náhle ozvalo tříštění skla a dveře skříně se zase otevřely.

„Rychle ven!“ zavelel Kuřátko a vyhrnul se ze dveří. Oba muži ho  následovali.

Ocitli se na ulici. Vypadalo to tam jako na Vinohradech.

Podle slunce usoudil pan Jirout, že je dopoledne. Ulice však byla liduprázdná. Nebyly slyšet žádné obvyklé zvuky města. Po chvíli si ale pan Jirout uvědomil, že není úplné ticho, když trochu nastražil uši, slyšel jemné šumění.

„Tady přece bydlím!“ zvolal pan Jirka, „a jak to, že je den? Je to úžasné, neuvěřitelné! Štípněte mě někdo! Jak jsme se sem dostali? Kdo jste, pane Kuřátko? Nějaký čaroděj, nebo…?“

„Čaroděj nebo kdo? Snad čert?“ opakoval po něm pobaveně Kuřátko, „to jsou zajímavé nápady. Ne ne, nic takového. Já jsem něco jako hlídač. Když se stane něco, co se protiví všemu,  na co je člověk zvyklý nebo připravený, že by se mu mohlo stát, může to vést k chaosu. A pak musím zasáhnout já a naše agentura. Ale dost tlachání, dáme se do práce. Vrátili jsme se do dne, kdy jste podle svých slov ztratil svou soudnost, do práce jste jel tramvají, tak se podíváme nejprve tam.“

Usmál se a vydal se  k jednomu z domů.

Pan Jirka jen zavrtěl hlavou a už už chtěl namítnout, že pokud chtějí jít na zastávku, musí se  dát opačným směrem, když tu Kuřátko otevřel domovní dveře a za nimi se objevil vnitřek tramvaje.

„Račte pánové,“ zahlaholil a kynul jim rukou. Vešli do vagónu. Na první pohled zde vše vypadalo jako v běžné tramvaji, dokonce zde bylo i několik cestujících. Tramvaj se nepohybovala a oknem byla vidět ulice, na které stáli před chvílí. Také tady panoval ten naprostý klid a ticho přerušované jen tím zvláštním šumem. Lidé usazení na sedačkách se nepohnuli, ani nemluvili, když pan Jirka jednoho z nich oslovil.

„To nemá cenu,“ řekl mu pan Kuřátko, „nejsou tu, abych tak řekl skutečně, a tak Vás neslyší. Ale jsou to ti lidé, kteří s vámi tenkrát jeli do práce, a tohle je ta samá tramvaj, tak to tu prohledejte a zjistěte, jestli se ta mrška neschovala u někoho cizího, pár takových případů už jsem taky měl. Já si mezitím zakouřím.“

Svalil do sedačky, vytáhl z kapsy tabák a začal si balit cigaretu.

„No vy jste dobrej, nechat všechno na nás, a ještě nás otravovat nikotinem, jak mi pak žena uvěří, že jsem nebyl v hospodě, když dorazím načichlej kouřem, sakra práce.,“ hudroval pan Jirout zatímco pan Jirka prohledával tramvaj. Během dvaceti minut prohledali vagón i všechny cestující, ale soudnost pana Jirky nenašli. Zklamaní se vrátili stejnou cestou zase na ulici.

Postupně pak procházeli ulicí, a jednotlivými domovními dveřmi vstupovali do různých úseků toho osudného dne. Pan Jirka  se horečně díval do každého koutku, do každé kapsy, pan Jirout mu s brbláním pomáhal a Kuřátko kouřil jednu od druhé.

 

Po dlouhém a usilovném pátrání vešli do posledních dveří. Ocitli se u pana Jirky doma. Muselo to být chvíli po tom, co se pohádal se ženou. Stála nehybná v kuchyni a tvářila se naštvaně. Pan Jirka zběsile prohlížel byt.

„To přece není možné, že bych měl soudnost po celou tu dobu v bytě, ale musí tu být, prošli jsme přece už celičký den!“ přemýšlel pan Jirka nahlas a přitom se díval s prosebným výrazem na Kuřátka, jako by čekal, že se nad ním v poslední chvíli slituje a vytáhne jeho soudnost z kapsy společně se sirkami, kterými si neustále připaloval.

Pan Jirka a pan Jirout společnými silami obrátili byt vzhůru nohama, ale bezvýsledně. Když vysypali poslední šuplík, vypadalo to tam jako po boji. Oba muži se cítili vyčerpaní.

„To je konec, moje poslední naděje tedy zhasla,“ zabědoval pan Jirka. „Mařenko ještě, že to tady nevidíš,“ dodal směrem ke své ženě, ale ta nereagovala.

„Pánové nic nenašli?“ zeptal se Kuřátko překvapeně.

„Jen se nedělejte! Vždyť jste byl po celou dobu s námi. A moc jste nám nepomohl!“ obořil se na něj pan Jirout.“Pojď,  Jirko, vypadneme.“ Ale Kuřátko se mu bleskově postavil do cesty:

„Kam si myslíte, že jdete, pohybovat se tady bez doprovodu je krajně nebezpečné. Jsme totiž na ostrově, kolem nás je moře času, které vás oba spláchne jako racčí bobek z útesu, když špatně odbočíte. Slyšíte přeci to šumění ne?“ Pak se obrátil na pana Jirku: „Já už jsem vám přece pomohl, vzal jsem Vás, kam jste potřeboval, jestliže tu vaše soudnost není, není to moje chyba, ale vaše.“

„Moje chyba? To přece není pravda!“ bránil se pan Jirka, ale Kuřátko pokračoval nemilosrdně, „dušoval jste se, že to byl právě tento den, kdy soudnost zmizela,  je to tak?“

„Ano je, ale…“ snažil se pan Jirka.

„Ale nenašel jste ji zde, že?“ dorážel Kuřátko

„No nenašel…“ Odvětil pan Jirka teď už opravdu zoufalým tónem.

„Tak to asi znamená, že jste ji musel ztratit jindy ne? A co je horší, vy jste si toho vůbec nevšimnul, kdyby vás na to žena neupozornila, chodíte si vesele dál bez špetky soudnosti a nevíte o tom. Nebo možná jste žádnou soudnost nikdy neměl, to vás nenapadlo?“

Pan Jirka zbělel jako papír:

„ne ne, to není možné, soudnost jsem kdysi určitě měl, to vím nabeton! Musíte mi věřit.“

„Jak je potom možné, že jste si nevšiml toho, že jste ji ztratil?“ popíchl ho Kuřátko.

„No to právě nevím, opravdu, neumím si to vysvětlit. Ale prosím Vás, udělejte něco!“ žádal pan Jirka.

„No dobře, vrátíme se tedy do kanceláře, tam něco vymyslíme,“ odvětil Kuřátko a zamířil směrem k rozbité výloze. Pan Jirka a pan Jirout ho následovali.

Během chvíle se octli opět v agentuře a vyhrnuli se ze skříně. Na stole spaly všechny tři kočky. Lola tu jak se zdálo, nebyla.

„Tak se posaďte,pánové, nechcete něco k pití? Holky vám něco namíchají,“ zeptal se jich Kuřátko a pak jediným pohybem shodil kočky ze stolu a usedl na něj sám.

„Teď mě na chvilku budete muset omluvit.  Abych vyřešil Váš problém, vypravím se na Metafyzické oddělení, ale tam se mnou Vy nemůžete. Ginger Vám namíchá Bloody Mary, odpočnite si,“ řekl jim Kuřátko a pak zmizel ve skříni.

Jakmile je Kuřátko opustil, otevřely se dveře skříně znovu a vyšla z nich Lulu.

„Tak jak jste pořídili pánové? Kuřátko je úžasný viďte? Je takový světaznalý a šarmantní…“

„Ale k ničemu nám nebyl, nic jsme nenašli….“ ozval se pan Jirout.

„Nenašli? To je divné, a kde je teď?“ zeptala se Lulu.

„Prej šel někam na nějaký metaoddělení….“ řekl jí pan Jirout.

„Na Metafyzický? No ten zas bude mít náladu, až se vrátí, ale nebojte se, váš problém určitě vyřeší.“

„Promiňte, mohu se na něco zeptat?“ promluvil nesměle pan Jirka.

„Ale jistě, jen do toho.“

„No víte, dějou se tu tak podivné věci, připadám si jako v nějakém fantastickém filmu.“

„Ó, vy jste si všimnul? Tak to jsem ráda, víte my se také uměním inspirujeme, to proto, abychom lidem připadali méně divní. Tak například skříň, zrcadlo nebo bažina jsou tradičně zobrazovány jako přechod do jiných světů. My používáme skříň, dřív jsme měli zrcadlo, ale to nám co chvíli nějaký nešika rozbil. Ale popravdě je to jedno, tím přechodem může být cokoli, klidně plechovka od piva nebo tričko. Ale my se raději držíme toho, na co jsou lidé už alespoň trochu zvyklí,“ vysvětlovala jim Lulu.

V tom se dveře skříně znovu otevřely. Stál v nich Kuřátko a za ruku vedl podivné stvoření. Bylo malé, mohlo mít sotva metr. Pana Jirouta napadlo, že je to snad nějaké dítě. Stvoření mělo hubenou postavu, ale víc o něm říct vlastně nemohli, protože se zdálo, že z jeho vnitřku vychází jakési nažloutlé světlo, které znemožňovalo jakékoli bližší určení jeho rysů, podoby nebo pohlaví.

„Tak tady je,“ oznámil jim Kuřátko vítězoslavným tónem.

„Tady je co?“ zeptal se pan Jirout.

„No přece soudnost,“ odsekl Kuřátko.

„Moje soudnost?“ zašeptal pan Jirka a začal nervózně přešlapovat. Nikdy předtím neměl to štěstí mluvit s čistou filosofickou ideou, teď byl na rozpacích jak se chovat.

„Nejsem VAŠE soudnost. Já JSEM SOUDNOST, ta jediná, klaňte se mi ubozí lidé,“ ozval se místností jasný ženský hlas.

Pan Jirka už už chtěl padnout na kolena, ale Kuřátko ho zastavil:

„Neblbněte, to ona jen ráda hraje divadýlko, tyhle ideje si o sobě někdy myslí až moc! A ty se tu nepředváděj a řekni, jak jsme se domluvili.“

Obrátil se směrem k Soudnosti. Ta jen zablikala silnějším světlem na znamení toho, že se zlobí, ale nic neřekla.

„No dobře, tak to řeknu já, tady milostivá si usmyslela vzít si vaši soudnost k sobě, protože ji prý nepoužíváte,“ vysvětlil Kuřátko.

„Tak tohle ale není pravda“ ohradil se pan Jirka, „samozřejmě, že svou soudnost používám, dokonce každý den, jsem  lékař, moje práce spočívá v tom, že usuzuji z příznaků, co má pacient za nemoc! Proto je pro mě tak životně důležité, aby se ke mně moje soudnost vrátila.“

„Povídačky!“ vykřikla Soudnost, „přestaňte nás tady tahat za nos. Vaše práce je sice diagnostikovat nemoci, ale soudnost u toho už přece nepoužíváte léta. Řídíte se jen navyklými způsoby, dlouholetou zkušeností, máte pocit, že Vás už nic nepřekvapí, všechny ty případy, které proudí vaší ordinací, jste už přece viděl nebo alespoň velice podobné. Ale ruku na srdce, kdy jste se při práci naposledy opravdu zamyslel?“

„No počkejte, to bylo…“ pan Jirka chvíli přemýšlel, „…opravdu, nemohu si vzpomenout,“ dodal zkroušeně.

Soudnost nemilosrdně pokračovala: „No a v osobním životě? Tam je to snad ještě horší! Řídíte se tím, co Vám řekne manželka, kolega nebo Váš šéf. Nasáváte informace z novin a televize a v diskusích se přidáváte na stranu smířlivé většiny, protože se to takhle prostě dělá. A přitom jsem Vám docela nadržovala, kdysi jste měl soudnosti na rozdávání, tak štědrá jsem k Vám byla. Zajistila jsem Vám tak velice slibnou kariéru v nemocnici  a těšila se, co spolu dokážeme, kolik poct se mi v naší říši dostane od  neziskovek za podporu rozvoje racionality…Ale nic takového se nestalo. Jakmile na Vás začala dotírat trojice čas, lenost a zvyk, ani trochu jste se nebránil a téměř okamžitě jim podlehl. Tak jsem musela udělat protiopatření. Protože, uznejte, je hloupost, aby měl člověk něco, co vůbec nepožívá.“

„Ach máte pravdu!“vykřikl pan Jirka.“ Já nevím, co mám říct, omlouvám se, tisíckrát se omlouvám. Vzpomínám si na tu dobu. Před takovými deseti lety to bylo jinak, věděl jsem, co chci a pevně spoléhal na svůj úsudek. Zmizelo to postupně, ani jsem si toho nevšiml, je to jako s žábou v hrnci.“

„S jakou žábou?“ zbledla údivem Soudnost.

„No,  když hodíte žábu do hrnce s vodou a pomalu ji zahříváte, žába si pomalé změny teploty nevšimne až najedou je docela uvařená,“ vysvětlil  pak Jirka.

„Aha, to je mi teda zvláštní zábava“ odvrátila se od něho opovržlivě Soudnost „vařit žáby, takové krutosti my ideje neděláme.“

„To proto, že neděláte nic jiného než že jen nehybně spočíváte ve své říší, celý den se ujišťujete o své dokonalostí a vzájemně  diskutujete o nadřazenosti metafyziky nad vším. To se jeden nediví, že vás napadají blbosti a pak děláte neplechy. Tak už nezdržuj a pověz, jak jsme se domluvili,“ přerušil je netrpělivě Kuřátko.

„Dobře, dobře, tady Kuřátko mě přesvědčil, abych Vám odpustila a dala Vám ještě šanci. Je mi to sice popravdě proti srsti, ale Kuřátko má svoje přesvědčovací metody. Připomněl mi staré  pravidlo, totiž že stejně jako nemohou být lidé bez nás, ani my nemůžeme být bez nich. Tak tedy, vrátím Vám soudnost, zatím řekněme na zkoušku. Pokud mě přesvědčíte, že jste ji opět začal používat, nechám Vám ji. Souhlasíte?“

Panu Jirkovi se na tváři rozlil blažený výraz. Vypadal jako bernardýn, který právě dostal něco uzeného. Střídavě se obracel k Soudnosti a ke Kuřátkovi a děkoval jim. Dušoval se, že samozřejmě soudnost už nikdy nepřestane používat, teď už opravdu ani na vteřinku, aby neriskoval, že o ni zase přijde. Nakonec se obrátil na pana Jirouta:

„Děkuju i tobě příteli, protože bez tebe bych tu nikdy nebyl a je velmi pravděpodobné, že bych teď stál na mostě a nemohl se rozhodnout, zda skočit dolů nebo ne.“

„T ak ať se tu nakonec nerozbrečíme,“ řekla Soudnost, ale najednou ztichla a začala se dávit. Pan Jirka jí už už chtěl přispěchat na pomoc, ale v tom si Soudnost dala před pusu dlaň a vyplivla na ní malý chomáček, který světélkoval stejně jako ona sama, ale na rozdíl od ní se třásl jak vyděšené malé zvířátko. Chviličku si ho prohlížela a pak natáhla dlaň směrem k panu Jirkovi. Ten o krok ustoupil.

„Na co čekáte, to je Vaše soudnost, tak berte,“ řekl mu Kuřátko.

Pan Jirka zrozpačitěl, nesměle natáhl ruku a jelikož netušil, co  má teď dělat, pokukoval po Kuřátkovi s nadějí, že mu nějak poradí. Jakmile se ale dotkl chomáčku, přestal se chomáček třást, radostně zablikal a skočil panu Jirkovi do kapsy u saka.

„Jsem strašně unavená, odveď mě domů,“ poručila pak Soudnost Kuřátkovi.

Kuřátko jí nabídl své rámě a řekl: „Máte to, pro co jste přišli. Já, jak vidíte, mám teď povinnosti. Střep vás odveze.“

Pak zmizel i se Soudností ve skříni.

„Počkejte, ale jak se vyrovnáme?“ křikl za ním pan Jirka a přiskočil ke skříni, jako by je chtěl následovat dovnitř.

„Nevyrovnáte,“ ozval se najednou hluboký hlas ze skříně. Pak se rozlétly dveře a v nich stál Střep. „Jak byste si to taky představoval? Dát za jednu z nejvýše postavených ctností pár stovek a možná flašku whisky? Nebuďte směšný. Sbalte si sakypaky a vyrazíme, pojďte.“

Pan Jirout a pan Jirka tedy následovali Střepa do pohřebního auta, a za několik minut byli opět na Albertově.

Když se pak soukali z auta, podal Střep panu Jiroutovi tašku.

„To je od Kuřátka, prej abyste nebyl škodnej.“ Zavřel za nimi dveře a zmizel za Botanickou zahradou.

 

Oba muži na sebe hleděli, chvíli nic neříkali, jako by hledali správná slova, jak zhodnotit to, co se jim stalo, a báli se, aby nezněla příliš šíleně. „Měl bych vyrazit domů. Nasednu tady na tramvaj, co ty?“ zeptal se nakonec pan Jirout.

„Já nasednu na Karláku na metro,“ odpověděl pan Jirka nepřítomně

„Dobře“ řekl pan Jirout a podíval se na hodinky, pak vykřikl: „Je teprve sedm hodin! To přece není možné, že bychom byli pryč jen půl hodiny!“

„Nechápeš, že možné je úplně všechno? Já jsem si tím teď naprosto jist. Měj se krásně příteli,“ odpověděl pan Jirka a vydal se směrem k metru.

 

Pan Jirout zůstal chvíli stát a hleděl na přítelovy vzdalující se záda. Jaké to bylo celé podivné, pomyslel si, jak z nějakého hororu. Lidé jako Jirka si libují ve složitých věcech mezi nebem a zemí, kde zůstává zdravý rozum stát, a určitě je z celé záležitosti nadšen, no prosím, ať si. On, pan Jirout, si na takové blázniviny nepotrpí, libuje si v jednoduchosti a pohodlnosti. Mnoho přemýšlení ještě nikomu nepřineslo nic dobrého, tím si byl pan Jirout jist.

Pak se rozhlédl okolo. Jak bylo příjemné vidět opět jen všední den!  Sotva věřil, že byl pryč jen půl hodiny. Pak si vzpomněl na tašku, kterou dostal od Střepa. Nahlédl do ní a strnul.Překvapeně zíral na draka. Přesně takového, kterého se vydal koupit. Zvedla se v něm vlna nadšení. Má draka a ještě stihne večeři. Víkend byl zachráněn.