Soudnost (I. část)

 

Pan Jirout se vydral ­­­se silou jarní povodně ze dveří betonové budovy banky, kde pracoval už 12 let jako finanční analytik. Bylo páteční odpoledne a paprsky podzimního slunce mu něžně pohladily starou žiletkou podrážděnou tvář. Cítil se lehce. Čekal ho víkend. Celé dva dny nekomplikovaných, konzumních radostí. Sobotní snídaně u televize, návštěva obchodního centra, kde si na večer vybere nějaké to DVD s dobrodružným filmem, které si pak pustí na domácím kině, nedělní oběd a k němu piva kolik vypije. A Janě řekne, aby si v sobotu vzala to černé prádlo…Pan Jirout se usmál.

Než však tyto radovánky začnou, musí pan Jirout splnit jeden veledůležitý úkol. Musí koupit létacího draka pro svého syna. Tomášek oslaví v pondělí své jedenácté narozeniny a nepřeje si nic jiného. Pan Jirout Janě slíbil, že draka koupí. Celý týden tuto povinnost odkládal. Nyní měl poslední možnost. Když dnes přijde bez draka, Jana bude naštvaná a na pěkný víkend může pan Jirout zapomenout. Natož na černé prádlo! Bylo proto zcela nezbytné, dostat se z Pankráce na Letnou a v obchodě Třináctka zakoupit toho nejhezčího.

 

Vlna vzduchu omyla cestující na nástupišti a vlak vjel do stanice. Pan Jirout nastoupil do vagónu a okem zkušeného cestujícího zaměřil volnou sedačku a hned se k ní vydal. Cestou vrazil do nějakého muže. Pan Jirout na něj pohlédl a omluvil se mu. Muž vypadal více než podivně. Bylo mu stejně jako panu Jiroutovi něco přes čtyřicet, měl příšerně obnošené oblečení, nebyl oholen, celkově vypadal dost neupraveně. V očích měl trochu horečnatý výraz. Ale nepůsobil vysloveně nesympaticky. Znám ho, uvědomil si pan Jirout, vždyť to je Jirka, můj spolužák z gymnázia! Co se mu to proboha stalo? Vypadá příšerně, jako nějaký bezdomovec. Vždyť je to přece lékař, zanedlouho se měl dokonce stát primářem…

 

V tom panu Jiroutovi došlo, že ten muž poznal také jeho. Hleděl jsem na něj moc dlouho. Z toho koukají jen nepříjemnosti, říkal si pan Jirout, když nahlas pronášel:

„Ahoj Jirko, seš to ty? No to je ale náhoda, kde se tu bereš?“

Muž jménem Jirka se jakoby přikrčil, vyplašeně  rozhlédl kolem sebe a pak potichu odpověděl:

„Ahoj Petře, to jsem rád, že tě vidím,pojďme spolu zajít alespoň na čaj, víš, já jsem ztratil úplně všechno. Řekni, že na mě budeš mít chvilku.“

A je to tady, nemám já smůlu? Kdykoli, jen ne dneska, jen ne teď, když musím pro draka!

Pan Jirka si všiml rozpaků svého přítele a promluvil teď skoro normální hlasitostí:

„Péťo, jen dvacet minut, slibuju. Tak dlouho jsme se neviděli.“

No právě, a ty ses během té doby dal na alkohol, pomyslel si pan Jirout, ale bylo mu hloupé starého přítele odmítnout.

 

Vystoupili na Vyšehradě a protože bylo hezky, řekli si, že se nejdříve trochu projdou. Na hradbách pan Jirout pobídl pana Jirku, aby mu vyprávěl, co se mu přihodilo. Pan Jirka těžce vzdychl.

„Určitě si budeš myslet, že jsem blázen. A popravdě, já si to už o sobě začínám myslet taky,“ odmlčel se a znovu tak nesnesitelně vzdychl. „Stalo se to zhruba před měsícem. Přijdu domů z práce. Byl jsem unavený po dlouhé službě v nemocnici. Maruška, moje žena, udělala k večeři kuře. Začala se vyptávat, kdy konečně opravím tu pračku. Pohádali jsme se. Křičeli jsme. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, klidně ať pere v ruce. Řekla mi, že nemám soudnost. A víš co, Petře? Uvědomil jsem si, že má pravdu. Neměl jsem jí…“

„Cože jsi neměl?“ přerušil ho pan Jirout. /

„No přece soudnost. Mojí soudnost! Někde jsem jí ztratil. Když mi došlo, co se stalo, téměř jsem propadl panice. Kde jsem jí mohl nechat? Kde hledat? Co teď budu dělat? Honilo se mi hlavou. Vždyť bez soudnosti nemohu jít ani zítra do práce. Jak mám posoudit pacientovo zdraví? Bez soudnosti? Začal jsem zběsile prohledávat byt. Vyházel jsem šuplíky, vytřepal matrace i fotoalba. Nic. Nikde nic.“

„Počkej,“ přerušil ho znova pan Jirout, „soudnost není zapalovač...“

„Jo Petře, tohle jsem si taky říkal. Po několika minutách usilovného hledání, jsem se zastavil a řekl si, že jsem směšný. Ztratit soudnost, to přece není možné. Rozhodl jsem se, že to vyzkouším. Začal jsem si pokládat různé otázky. Nejprve docela jednoduché. Gambrinus nebo Plzeň? Volvo nebo Volkswagen? Ale nedokázal jsem se rozhodnout. No a představ si ten průšvih, když jsem se dostal k závažnějším, přímo existencionálním otázkám, jako zda je moje žena ta pravá, zda stále fandit Slavii a co dál se svým životem. Dlouhým mučivým přemýšlením se k zoufalství ze ztráty soudnosti přidala ještě slušná deprese. Až jsem z toho vyčerpáním usnul. Jen tak, v křesle, uprostřed vyházených šuplíků.“

Pan Jirout na pana Jirku nedůvěřivě  hleděl.

„A dál?“

„Druhý den ráno, , jsem pochopil, že bez soudnosti jsem ztracen. Vyrazil jsem do práce s nadějí, že jsem jí včera zapomněl tam. Prohledal jsem důkladně svou ordinaci, toalety, chodbu i čekárnu. Soudnost nikde! Samozřejmě ani nevím, jak taková soudnost vypadá, ale tak nějak jsem předpokládal, že kdybych jí uviděl ležet v čekárně pod lavičkou, tak ji poznám. Jediné, co jsem ale našel, byl zapomenutý modrý deštník. Pochopitelně jsem se nemohl nikoho zeptat, aniž bych riskoval, že mě rovnou odkáže do třetího patra, kde sídlí Centrum duševního zdraví.

Když jsem soudnost nenašel, nezbývalo mi nic jiného, než jít za primářem a domluvit si neplacené volno. Řekl jsem si o čtyři týdny, protože jsem se domníval, že během té doby zvládnu svou soudnost najít.

Od té doby ji hledám. Zpočátku jsem hledal jen přes den a na noc se vracel domů, ale pak jsem zalhal Marušce, že musím na školení a celé noci teď bloudím městem. Zítra mi končí volno. Maruška už mě podezřívá bůhví z čeho. Ach Petře, co mám dělat? Poraď!“

Pan Jirka se odmlčel.

„Teda Jirko, řekl po chvíli pomalu pan Jirout, „ztratit soudnost, člověče, Cos proboha prováděl?“

„Já nevím. Pořád si v hlavně opakuju ten poslední den, ale nemohu na nic přijít. Jde mi z toho hlava kolem.“ Odpověděl pan Jirka.

Pan Jirout náhle zbystřil. „Hlava kolem,“ zopakoval po svém příteli, „to přece říkala i Vlaďka.“

„Cože? Jaká Vlaďka?“

„Ale sestřenice mojí ženy. Je to hlučná bláznivá ženská. Vidím jí tak jednou do roka a i to je moc. Ale teď jsem si vzpomněl, jak se předloni přiopila po punči a hlučně vyprávěla jakousi, jak se nám tenkrát všem zdálo, nesmyslnou historku o tom, jak jí prý v tramvaji nějaký hejsek ukradl cílevědomost. „Bylo to příšerné, já úspěšná manažerka a bez cílevědomosti? No dovedete si to představit, průser jako vrata. Kdyby mi nepomohl pan Kuřátko, asi bych skončila pod mostem!“ Vyřvávala tenkrát na celé kolo, aby jí museli všichni poslouchat. Tenkrát jsme si řekli, že prostě přebrala. Ale teď, když tě slyším, napadá mě, že mohla říkat pravdu.Ten Kuřátko prý pracuje v nějaké detektivní agentuře. Kdybych si jen vzpomenul, jak se jmenuje.“

„Petře, já to věděl, hned jak jsem tě zahlédl v tom metru. Věděl jsem, že mi dokážeš pomoc. Teď jen stačí, aby sis vzpomněl na jméno té agentury!“ vykřikl pan Jirka a hlas se mu třásl vzrušením.

„Počkej, mám to skoro na jazyku. Vím, že to začínalo na Pro… Počkej,zkusíme to najít na internetu. Vím tu poblíž o jedné kavárně.“.

Sešli k řece a po několika metrech zapadli do dveří se symbolem zavináče. Objednali si kávu a usedli k počítači. Pan Jirout zadal slova Kuřátko, detektivní agentura Pro… Google se na vteřinku zamyslel a záhy se jim zobrazila černá stránka s jediným nápisem: AGENTURA PROTIV - najdeme vše, ale radši si to najděte sami. Kontaktní osoba Kuřátko Večeřel, tel: 12345666, volejte pouze z telefonní budky!!!

„To je určitě ono!“ zvolali oba muži téměř současně. Vyskočili ze židlí, zaplatili za kávu i připojení a vydali se hledat telefonní budku. To nebyl zrovna lehký úkol, nakonec ale našli jednu funkční ve vestibulu metra na Karlově náměstí.

 

Pan Jirout vytočil číslo. Chvíli bylo na druhé straně hrobové ticho. Pan Jirout už už chtěl zavěsit, když se náhle ze sluchátka ozvala píseň Love me tender od Elvise Presleyho, která jako by hrála ze vzdáleného gramofonu.

Pan Jirout tedy nezavěsil, jen zakoulel očima po panu Jirkovi, aby mu nějak naznačil, že na druhé straně se děje něco, co se zcela vymyká pravidlům telefonování.

Když Elvis dozpíval první sloku, zakřičel najednou panu Jiroutovi do ucha ječivý ženský hlas:

„No co je? Počkejte chvíli,“ pak se hlas obrátil k někomu, kdo byl zřejmě s ním v místnosti. „Do kredence, tady se nedá pracovat, Rito, Marlene, Giger, okamžitě se přestaňte olizovat!“ a pak zas k panu Jiroutovi: „Tak říkejte, co se zase děje?“

„Dobrý den, u telefonu Jirout, víte mému příteli se stala taková kuriózní věc…“ začal vysvětlovat, ale hlas ho přerušil.

„To přeskočte, vždycky je to kuriózní nebo neuvěřitelné, tak k věci prosím, co se komu stalo?“

„Dobře, no on ztratil soudnost,“

„To je jeho jméno? Toho vašeho přítele?“ zeptal se hlas.

„Ne proboha, copak se někdo jmenuje Ztratil Soudnost? On tu soudnost ztratil, nemůže jí najít, už to trvá měsíc.“ vysvětloval pan Jirout.

„A proč teda voláte až teď? Běžte k Botanický zahradě na Albertov, někoho pro vás pošlu,“zaječel hlas a zavěsil.

Když pan Jirout přetlumočil panu Jirkovi obsah telefonního rozhovoru, měl za to, že už pomohl dost. Chtěl se s přítelem rozloučit a vydat se na Letnou. Avšak pan Jirka,  jakoby to tušil, řekl nakřáplým hlasem:

„Petře půjdeš se mnou viď? Kdybych byl, no víš v pořádku, už bych tě neotravoval, ale vždyť já bez té soudnosti ani nevím,  zda mám jet tramvají nebo metrem, prostě se nemohu rozhodnout.“

Pan Jirout se podíval na hodinky.Třináctka zavírala za půl hodiny. Povzdechnul si a vydal se s panem Jirkou na Albertov.

„Tak jsme tady! Řekli ti, jak toho člověka poznáme?“ zeptal se pan Jirka.

Ale než pan Jirout stačil odpovědět, objevil se před nimi černý pohřební vůz s fialovým nápisem PROTIV. Oba muži se instinktivně zachvěli. Auto zastavilo přímo před nimi. Chvíli se nic nedělo. Pak začal někdo v autě spouštět okénko na straně spolujezdce.

„Tak co bude? Nemám na vás celej den pánové. Oba se vejdete dopředu, jestli se v zadu bojíte, hlavně pohněte kostrou.“ ozval se z auta hrubý hlas. Pan Jirout a pan Jirka si vyměnili překvapené pohledy, ale nezbývalo jim, než nastoupit.

Vtěsnali se vedle řidiče. Mohlo mu být kolem padesáti. Byl zavalitý a podle všeho menšího vzrůstu. Na sobě měl červenou čepici s kšiltem a modré tričko. Když zpozoroval, jak se pan Jirout nenápadně ohlíží dozadu, zasmál se a řekl:

„Ne ne, dnes vezu jen vás panové.“

Pak dupl na plyn a auto vyrazilo kupředu.

Po několika minutách dorazilo na Smíchov, chvíli se proplétalo provozem a nakonec zastavilo uprostřed vozovky před starým, lehce zdevastovaným domem na Bertramce.

„Jsme na místě,“ řekl řidič.

Vystoupili a vydali se k domu.

„To auto tady přece nemůžete takhle nechat, vždyť tu všem překáží.“ poznamenal pan Jirout. Ale řidič, který právě hledal klíče od domovních dveří, jen procedil mezi zuby.  „Jako by to byla jeho starost. Potřebujou naší pomoc, ale jsou samá kritika a připomínka.“ Mezitím odemkl dveře a všichni tři začali stoupat po schodech.

Když vyšli do nejvyššího patra, řidič je dovedl ke hnědým dveřím na konci chodby. Na dveřích byl nápis: ZÁKAZ VSTUPU BEZ DOPROVODU ODPOVĚDNÉ OSOBY!

Řidič došel těsně ke dveřím, zašeptal slovo „havran“ a pak do nich bez okolků kopnul. Dveře se s rachotem rozlétly.

„Tak ti je vedu, Lolo,  a povim ti, zákazníci jsou čím dál podivnější. Nemáš ten pocit?“

„Sakra Střepe!“zavřískal ječivý ženský hlas odněkud z bytu.Kolikrát jsem ti říkala, že máš chodit v černym! Jezdíš v pohřebáku, ale hadry máš, jako bys šel na fotbal! Vůbec se neřídíš tím, co řeknu!“

Pak promluvil na pana Jirouta a pana Jirku:

„Ale tak pojďte přece dál. Za Střepa se omlouvám, vůbec nedodržuje předpisy. Víte, image naší agentury mám na starosti já. Tento rok se nese ve znamení dekadence. Chceme jít s dobou, víte? Krize a rozklad jsou přece dnes velká témata. A navíc v Rudolfínu byla nedávno ta výstava. Nejsme jako ti hlupáci v pobočce ve Vídni, co chtějí navodit zdání starých dobrých časů a pracují v kostýmech z doby Marie Terezie. Vypadají jak banda ochotníku,“ zahihňal se hlas a pak se zas obrátil k řidiči jménem Střep: „A tuhle Střep se není schopen ani pořádně oblíkout! Víte, jak mi to dalo zabrat, než jsem ten pohřebák sehnala.“

„Šaškárny! Měli by ti tyhle blbosti zatrhnout!“ obořil se Střep na hlas, jehož majitel stále nebyl vidět. „Loni vyhlásila za téma piráty. Moc hezky si to vymyslela. Pak mě přinutila,  abych nosil pásku přes voko! Výsledek? Prostorový vidění v čudu, no dvakrát jsem boural. A lidi jsou z těch převleků stejně na větvi. No nic, jdu si namočit nohy,“ dodal  a zmizel v bytě.

Pan Jirout a pan Jirka obezřetně vkročili do bytu. Ocitli se v prostorném pokoji s vysokým stropem. Podlaha byla pokryta růžovým plyšem. Uprostřed pokoje stál psací stůl a za ním byla prázdná dřevěná židle. V pokoji nebyly žádné jiné dveře, vlevo vedle stolu stála obrovská skříň.

Pan Jirout začínal být velice neklidný. Tady se dělo něco opravdu výstředního a s něčím takovým on nechce mít moc společného! Kam asi zmizel ten Střep? Ještě aby tu tak zmizel on sám? Jak by to doma vysvětlil?

V tom se ozvalo zarachocení ve skříni a vyšla z ní mladá žena s krátkými platinovými vlasy. V ruce nesla podnos se dvěma šálky kávy.

„Tak se konečně vidíme na vlastní oči, no není to skvělé?“ zaječela na ně. „Já jsem Lola, administrativní pracovnice a vedoucí kreativního oddělení.“ dodala a podávala jim šálky.

„Děkuji,“ hlesl pan Jirout, zatímco pan Jirka se s otevřenou pusou rozhlížel po pokoji.

Chvíli na sebe tiše hleděli a pak Lola řekla:

„Jéé, málem bych zapomněla na holky. Rito, Ginger, Marlene, pojďte se taky ukázat.“

Zpoza stolu vylezly tři naprosto stejné černé kočky. Místo pozdravu zamrskaly ocasem.

„Jsou to moje pomocnice, pamatují si všechny telefonní hovory, které se tu uskuteční. No víte, my nemáme nahrávací techniku, ale rádi bychom, jako v jiných firmách, zlepšovali kvalitu našich služeb.“

Pan Jirka se zeširoka usmál. Odmalička měl kočky rád. „Marlenko, pojď ke mně, čičiči,“ řekl, ale kočka na něj zlověstně zasyčela.

„To je přece Rita, když si je někdo plete, šílí z toho.“ upozornila Lola.

„Ale vždyť jsou všechny stejné, jak je poznáte?“ zeptal se pan Jirout, poněkud uklidněn tím, že tu lidé nemizí z povrchu zemského, ale jen ve skříni.

Lola mu neodpověděla, jen se na něj podívala s výrazem nejhlubší lítosti.

Pan Jirka se stále rozhlížel a potichoučku si něco mumlal. Oči mu svítily nadšením. Tomu cvokovi se to snad líbí, pomyslel si pan Jirout. Drcnul do pana Jirky:

„Tak se jí běž zeptat ne?“

Pan Jirka překvapeně zamrkal, jako by si právě vzpomněl, proč jsou tady, mlčky přikývl a řekl směrem k Lole: „Víte slečno, my jsme přišli kvůli takové záležitosti, víte já…“

„Ale jistě, ta vaše soudnost, úplně bych na to zapomněla. No ale já vám stejně nepomohu. Musíte počkat na Kuřátka, on je borec, ten všechno vyřeší. Dopijte si kávu, určitě dorazí hned po posledním loku,“zaječela na ně Lola snad ještě vyšším tónem než předtím.

„Jo pěknej borec, má jen konexe na Metafyzickým oddělení a ti za něj všechno žehlej.“ Ozvalo se z ničeho nic ze skříně.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             Jak předpověděla Lola, jakmile pan Jirout s panem Jirkou dopili svou kávu, dorazil očekávaný pan Kuřátko. Jelikož pánové vzhledem k podivnosti celé agentury čekali, že Kuřátko bude mít nějaké bombastický příchod, jeho skutečný příchod je docela zklamal. Nejprve zaslechli šramot ve skříni. Chviličku se nic nedělo a pak se ze skřípavým zvukem otevřely pravé dveře skříně a zevnitř se vyvalil šedý dým, který voněl po doutníku. Pak ze skříně vyšel nebo spíše se vypotácel muž, asi kolem třiceti let. Byl vysoký a jeho hubené a protáhlé končetiny kontrastovaly s jeho obrovským břichem. Na sobě měl modré montérky, a přes ně měl přehozený černý plášť s vysokým límcem, jako nějaký Drákula. Na místo pozdravu kašlal a klel.

Rozhlédl se po místnosti, obou mužů jako by si ani nevšiml, a řekl směrem k Lole.

„V Rajským oddělení maj zase zmatky, to bys nevěřila. Už dva dny tam řeší nějakou Peruánku, o které si mysleli, že má náboženské vytržení, aby nakonec zjistili, že se holka jen trochu utrhla ze řetězu. No a samozřejmě neměli nikoho, kdo by řetěz zase sletoval, tak zavolali mě. Začínám si říkat, jestli to nepřehánějí s tím kadidlem.“

„Ještě, že Vás máme pane“,zaječela Lola a podívala se na Kuřátka obdivným pohledem. Pak dodala: „Pane, čekají tu na Vás dva klienti“

Kuřátko se znovu rozhlédl po místnosti, ale tentokrát už oba muže vzal na vědomí. Zvedl pravé obočí a přejel je pohledem od bot až k hlavě.

„Ano, já poslouchám.“ řekl a široce se usmál.  Vepředu nahoře mu chyběl zub.

„To je pěkné, necháte nás čekat a pak sem takhle vpadnete, přiotrávíte nás kouřem a ještě nadáváte, moc pěkně si vážíte klientů. Tohle se mi stát v bance, tak mám po prémiích! Nejradši bych si na Vás stěžoval nadřízenému,“ obořil se na Kuřátka pan Jirout, který toho měl právě dost a v duchu si představoval, jak jeho Jana zuří nad vystydlou večeří.

Kuřátko se na něj pobaveně podíval a pak pomalu řekl:

„Věřte mi, toho byste nechtěl potkat. Kromě toho TADY jsem svým vlastním pánem. Ale nechápu, proč jste tady, pane!“

„Počkejte, on je tu kvůli mně,“ ozvalo se z křesla, ve kterém seděl pan Jirka a pak vysvětlil Kuřátkovi, co se mu přihodilo. Kuřátko celou dobu pozorně naslouchal a pokyvoval hlavou. Když pan Jirka dohovořil, Kuřátko si povzdechl a řekl:

„Ano ano, tohle je poslední dobou častý problém…“

„Takže nejsem jediný? I někdo jiný ztratil soudnost? Je to teda vlastně…. normální?“ přerušil ho vzrušeně pan Jirka.

„Nejde jen o soudnost, poslední dobou se většina těch rozumných vlastností chová docela nerozumně. Je to teď skoro taková móda. Asi před týdnem jsem hledal uměřenost paní Novotné z Písku. Šla na nákup a při tom návalu v obchodním centru, kde právě začaly slevy po létě, si najednou uvědomila, že svou uměřenost nechala v kabince, když si zkoušela červené šaty. Jenže když se do kabiny vrátila, uměřenost nikde. Tak musela zavolat nás. Uměřenost totiž nejen že nepočkala v kabince, jak by to udělala rozumná vlastnost, ale dokonce se ani nepřihlásila na Metafyzickém jak stojí v předpisech, nýbrž se jí nakupování zalíbilo a vyrazila do Prahy. Když jsem jí vezl zpátky, dokonce si stěžovala, že v Písku nesežene svou značku kondicionéru…“

„Dobře dobře, a budete schopen nám pomoci?“ přerušil ho pan Jirout.

„Ale ovšemže, jen se převléknu a můžeme začít hledat. odpověděl Kuřátko a zmizel ve skříni.“