­

Je jedna hodina v noci. Oblohu halí hustá černá mračna a na zem padají řetězce vody. Každou chvíli ozáří oblohu blesk následovaný ohlušujícím hromem. Dnešní noc mi připomíná událost, která se stala před více než dvaceti lety, na kterou však do smrti nezapomenu.

Už deset let žiji v Tarijském království. Díky svému umění jsem se dostal do přízně krále, kterému se jako jedinému zodpovídám za své činy. Ačkoliv mám vysoký post mezi lidmi, svůj původ budu stále odvozovat od seveřanů.

Můj národ pochází z Ledových hor, daleko na severu. Já pocházím z kmene Vlkodavů. Náš kmen byl známý pro své umění boje. Široko daleko nebyl nikdo, kdo s námi mohl soupeřit. Toho jsme dosáhli díky tvrdému výcviku, kterým procházeli naši bojovníci už od raného dětství.

Každý z nás musel projít řadou velmi náročných zkoušek, nejtvrdší ze všech byla zkouška Probuzení. Věřilo se, že během této zkoušky do těla chlapce vstoupí duch jeho předka a předá mu své dovednosti. Z chlapce se tak stane muž a bude přijat mezi bojovníky kmene.

Zkoušku jsme tehdy měli podstoupit čtyři. Nejstarší byl šestnáctiletý Olaf, nejmladší jsem byl já ve věku deseti let. Většina chlapců podstupuje zkoušku okolo čtrnácti, můj otec, jarl kmene Vlkodavů však trval na tom, abych Probuzení podstoupil dříve.

Ani jeden z nás neměl ponětí, co přesně se po nás bude chtít. O průběhu zkoušky nikdo nikdy nemluvil. Naše otázky každý odbyl nevraživým pohledem a neurčitou odpovědí. Věděli jsme pouze, že budeme muset prokázat odvahu a vstoupit na pohřebiště.

Pohřebiště byla soustava jeskyní a chodeb v horách, kde náš kmen pohřbíval mrtvé. K jeho vchodu nás vedl mladý bojovník Sigurd.

Stmívalo se a nebe pokrývaly temné mraky. Věděli jsme, že během hodiny udeří silná bouře. Cítil jsem se trochu nervózní, ale nebál jsem se. Na pohřebišti jsem byl už několikrát předtím.

Během cesty Olaf vtipkoval, že je dobře, že podstoupíme rituál zrovna dnes. Alespoň přečkáme bouři v jeskyni. Všichni jsme se smáli a bavili. Jediný Sigurd zůstával stále vážný.

Když jsme dorazili ke vchodu, začínaly padat první kapky Stáli jsme v kruhu a usmívali se. Naše úsměvy ale zdaleka nebyly tak bezstarostné, jako po cestě sem. Něco v Sigurdově pohledu mě velmi znervózňovalo, jakoby se s námi loučil. „Všichni teď půjdete dovnitř. Kdo se vrátí zpět k východu, toho budu muset zabít, je vám to jasné?“

Netušil jsem, jak vážně to myslí, ale jeho výhrůžka mi nahnala strach. Když jsem se podíval na ostatní, byli na tom podobně.

„Z pohřebiště vede další východ. Tím budete moct odejít.“

„A co tam máme vlastně dělat?“ zeptal se Olaf.

Sigurd se na Olafa dlouze podíval. „Doufej, že to včas zjistíš,“ řekl nakonec. „Teď už jděte.“

Pamatuji si, že jsem byl rád, když nás Sigurd propustil. Déšť rychle sílil a nechtěl jsem, aby mi namoklo oblečení. Dnes se směji své bláhovosti.

Vešli jsme dovnitř a nechali Sigurda za zády. Octli jsme se v obřadní síni. Tato místnost sloužila pro rozloučení s mrtvým. Odtud pak pozůstalí odnesli tělo hlouběji do jeskyně, kde jej pohřbili. Každý si zapálil louč. Pochodeň a křesadlo bylo jediné, co nám dovolili vzít si s sebou.

„No a hned je tu líp,“ zasmál se jeden z nás, tuším, že se jmenoval Ulfen.

„Nekřič tady,“ napomenul jsem ho tlumeným hlasem. „Neměli bychom rušit mrtvé.“

„Snad se nebojíš,“ začal si mě hned dobírat Olaf.

„To rozhodně ne,“ odpověděl jsem mu. Tak jistý jsem ale nebyl.

„Když se budeme držet pospolu tak se nám nemůže nic stát,“ ozval se patnáctiletý Haldvar.

Všichni jsme souhlasně přikývli. „Tak kudy se dáme?“ zeptal jsem se, abych se více zapojil do rozhovoru a ukázal Olafovi, že se skutečně nebojím.

„Nikdo nám neřek, že bysme měli někam chodit,“ zabručel Olaf.

„Můžeme navštívit mého otce,“ navrhl Haldvar. Otec mu zemřel teprve před měsícem a Haldvar pro něj stále truchlil.

„Nojo, stejně tu není co dělat,“ povzdechl si Olaf.

Vyrazili jsme tedy do jeskyní. Haldvar vedl skupinu, protože jako jediný znal cestu, a já ji uzavíral.

Sotva jsme vyšli z obřadní síně, ucítil jsem, že je něco špatně. Vzduch v jeskyních podivně páchl. Světlo našich loučí tvořilo na zdech strašidelné stíny. Měl jsem tehdy pocit, že ve tmě, přesně na hranici světla a tmy něco číhá. Něco, co nás hladově pozoruje a čeká na správnou chvíli, kdy zaútočit. Chtěl jsem se obrátit a utíkat zpět do obřadní síně, bál jsem se ale, že by se mi Olaf a ostatní smáli. Jen velmi neochotně jsem jejich skupinu následoval.

„Doufám, že si pamatuješ, kudy se dostaneme zpátky, Haldvare,“ brblal Olaf, když jsme už asi popáté odbočili. Jediný Haldvar tehdy věděl, kde přesně jsme.

„Už jsme skoro tam,“ odpověděl Haldvar a přidal do kroku.

Jeskyní se najednou rozlehlo dunivé zatroubení. Všichni jsme nadskočili leknutím a polovina z nás upustila louč. Už tak mizerné světlo ještě více potemnělo.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se někdo. Za námi jsem zaslechl slabý šouravý zvuk. Cítil jsem, jak se mi ježí chlupy na zátylku. Otočil jsem se a udělal několik kroků zpět. Louč jsem držel vysoko nad hlavou, abych viděl co nejdál.

Za zády se mi ozval vyděšený výkřik. O vteřinu později do mě někdo narazil. Spadl jsem na zem a zhasla mi louč. Zbytek skupiny proběhl kolem mě a jejich křik se pomalu vzdaloval.

Nechali mě tady! Srazili mě na zem a nechali mě tady. Počkejte přece!

Zaslechl slabé vzlykání. Otočil jsem se a všiml si Haldvara, který stál uprostřed jeskyně. Louč se mu v ruce třásla, a přestože jsem mu neviděl do tváře, poznal jsem, že brečí.

Znovu se ozvalo zatroubení. Ze stínů před Hladvarem se začala vynořovat postava. Celý jsem zkoprněl hrůzou, když jsem uviděl, kdo to je. Postava byla pokrytá pavučinami a plísní, na sobě měla zrezivělou zbroj. Její tělo bylo nepřirozeně velké, jakoby nafouklé. Namodralé ruce svíraly rezivý meč a štít. Mrtvé oči sledovaly Haldvara. Nasládlý zápach, který se šířil kolem, mi obracel žaludek naruby.

Draugr, pomyslel jsem si. Probudili jsme mrtvé z jejich spánku a teď za to budeme pykat.

„Uteč!“ chtěl jsem zakřičet na Haldvara, tělo jsem měl ale tak ztuhlé hrůzou, že jsem nevydal jediný hlásek.

„Tati,“ zakňoural Haldvar. Upustil louč, roztáhl ruce a vydal se otci naproti.

Ozvalo se zacinkání, když draugr upustil meč a štít. Pak také roztáhl ruce. Haldvar mu sám vběhl do náruče.

Draugr objal svého syna a vyzvedl ho do vzduchu. Pak se jeho svaly napnuly. Slyšel jsem, jak Haldvar zalapal po dechu, a ozvalo se praskání, když jeho kosti nevydržely ocelové sevření. „Pusť,“ zasténal z posledního dechu. Pak s ním nemrtvý praštil o zem. Slyšel jsem další křupnutí, když Haldvarova hlava dopadla na kamennou podlahu. Tělo měl pomačkané, jakoby spadl z útesu. Jeho oblečení se barvilo krví.

Haldvarův otec přistoupil k mrtvému synovi. Šlápl při tom na louč, kterou Haldvar upustil a nastala tma.

Strašnou chvíli jsem pak ležel a poslouchal, jak se draugr krmil. Slyšel jsem trhání masa, praskání kostí a mlaskání. Měl jsem pocit, že to trvá celou věčnost, že to nikdy neskončí. Neodvažoval jsem se ani pohnout. Bál jsem se, že mě draugr uslyší a dopadnu stejně jako Haldvar.

Najednou se jeskyní ozval vzdálený výkřik. Nemrtvý přestal hodovat a hlasitě si říhl. Slyšel jsem, jak se jeho kroky vzdalují. Ještě dlouho poté, co mrtvý odešel, jsem ležel na zemi. Třásl jsem se strachy a zimou a v očích mě pálily slzy.

Nakonec jsem sebral dost odvahy a zvedl se. V jeskyni byla příšerná tma a neviděl jsem ani na krok. Opatrně, po čtyřech jsem přelezl několik metrů. Snažil jsem se být tichý jako myš, děsila mě představa, že si mě všimne některý z mrtvých. Když jsem si vybavil, že jen kousek ode mě leží můj mrtvý kamarád, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě.

Jeskyní se ozvalo kovové zařinčení, když jsem do něčeho narazil. Byl to meč, který tady upustil Haldvarův otec. Sebral jsem ho a tápal dál, než jsem našel uhašenou pochodeň. Věděl jsem, že světlo může přilákat draugry,ale bez něj bych se ven nikdy nedostal. Vytáhl jsem z kapsy křesadlo. Bál jsem se, že se mi prsty klepou až příliš a že pochodeň nedokážu zapálit. Přesto po několika pokusech ozářilo jeskyni žluté světlo.

Snažil jsem se nedívat na Haldvara. Byl jsem si jistý, že pokud uvidím, co s ním draugr udělal, neovládnu se a vykřiknu. S hlavou odvrácenou jsem obešel jeho tělo a vydal se chodbou zpět. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mě vyvedli z tohohle strašného místa.

Snažil jsem se dojít zpět do obřadní síně, ale už za druhou křižovatkou jsem ztrácel ponětí o tom, kde se vlastně nacházím. Litoval jsem, že jsem po cestě nedával větší pozor.

V jeskyni přede mnou někdo zakřičel. Na chvilku jsem ztuhl a málem upustil pochodeň i meč, rychle jsem se ale vzpamatoval. Bylo mi jasné, že křičel někdo z nás a potřebuje pomoc. Vyrazil jsem za křikem. Vidina toho, že tady nebudu sám, mi dodávala odvahy.

Ušel jsem asi deset metrů a všiml si světla vycházejícího ze zatáčky přede mnou. Uhasil jsem vlastní pochodeň. Tma mě už jednou ochránila před jistou smrtí, doufal jsem, že kdyby tam byl nemrtvý, uvidím já jeho dříve.

Plížil jsem se chodbou, jak nejtišeji jsem dovedl. Křečovitě jsem svíral těžký meč. Jeho váha mi dodávala alespoň trochu klidu.

Když jsem zašel za zatáčku, spatřil jsem, kdo vydával takový řev. Kus ode mě stál obrovský draugr otočený ke mně zády. U jeho nohou ležel Ulfen. Kopal nohama, zmítal se ze strany na stranu a řval z plných plic.

Mé nohy se okamžitě chtěly dát na útěk. Nemít v ruce meč, jistě bych to udělal. Rozhodl jsem se však pro hrdinský čin. S křikem jsem se rozběhl proti draugrovi.

Překvapený nemrtvý si přestal všímat Ulfena a obrátil se na mě.

V tu chvíli jsem k němu doběhl a vší silou udeřil. Čepel meče projela jeho naditým břichem. Ozval se prdlavý zvuk a z draugrova břicha se vyvalil smrdutý plyn a černá krev. Z puchu, který se šířil jeskyní, se mi dělalo zle.

Draugr se rychle vzpamatoval. Vztáhl proti mně ruce a vydal se za mnou.

Začal jsem ustupovat. Kdyby se mu podařilo mě chytit, byl by to můj konec. Všiml jsem si ale, že jak odtéká krev z jeho břicha, draugr se pomalu zmenšuje a ztrácí na síle.

Vyrazil jsem znovu do výpadu.

Nemrtvý se ohnal a udeřil mě strašlivou silou. Odletěl jsem dva metry vzad a narazil na stěnu. V hlavě mi vyskákaly hvězdičky a zatemnilo se mi před očima. S vypětím všech sil jsem se snažil neztratit vědomí.

Když jsem se konečně probral, draugr se už skláněl nade mnou. Jeho ruce se blížily, aby mě rozdrtily na kaši.

Chtěl jsem ho seknout mečem, ten však ležel daleko ode mě. Marně jsem se rozhlížel po něčem, čím bych se mohl bránit.

Mrtvé ruce mě chytily za nohy. Jeho sevření mělo takovou sílu, že jsem si byl jistý, že mi nohy rozdrtí. Začal si mě přitahovat k sobě.

Umřu tady! Já nechci, maminko, otče!

Ucítil jsem podivné vlhko v rozkroku. Začal jsem propadat panice. Zběsile jsem hmatal po všem okolo sebe. Ze všech sil jsem se snažil zachytit něčeho a zachránit se. Proti draugrově síle jsem však neměl šanci.

V poslední chvíli jsem zahlédl hořící pochodeň, která ležela jen kousek ode mě. Rychle jsem po ní sáhl.

Druhou rukou mě chytil za rameno a začal mě zvedat do vzduchu. Během chviličky mnou hodí o zem.

V zoufalém posledním pokusu zachránit si život jsem praštil mrtvého pochodní po hlavě. Jeho vlasy a vousy vzplály. Draugr mě upustil a zvedl ruce ke svému obličeji.

Rychle jsem se odplazil k meči a sebral ho. Než se draugr stihl vzpamatovat, seknul jsem ho do kolene. Čepel narazila na kost a draugr se svalil na zem. Další ranou jsem mu zarazil meč do hlavy.

Otočil jsem se na Ulfena, ale zjistil jsem, že jsem se snažil nadarmo. Ulfen ležel bezvládný na zemi v kaluži krve. V krku měl vykousnutou obrovskou díru. Při pohledu na jeho zubožené tělo jsem pocítil jsem strašlivý vztek a do očí mi vyhrkly slzy. Už druhý kamarád mi zemřel před očima. Zachvátila mě spalující nenávist k Sigurdovi, otci a ostatním z vesnice.

Proč nás poslali na tohle místo? Proč nás chtějí zabít?

Se zuřivým vztekem jsem zasadil ležícímu draugrovi několik ran mečem. Z těla se vyvalily vnitřnosti a vystříkla krev.

Když jsem skončil, byl jsem celý špinavý od krve, čepel meče se mi zlomila při úderu do skály, cítil jsem se ale mnohem líp. Byl jsem odhodlaný probít se ven, nebo zemřít v boji.

V dálce se ozvalo zatroubení. Přestože se zvuk v jeskyni odrážel od stěn, dokázal jsem odhadnout, ze kterého směru se troubení neslo.

Odhodil jsem zbytek meče, stejně už mi k ničemu nebyl. Sebral jsem louč a rozeběhl se za zvukem.

Proběhl jsem několik křižovatek a znovu jsem se ztratil. Tentokrát mi to ale bylo jedno, chtěl jsem běžet dokud prostě na něco nenatrefím.

Najednou do mě zboku někdo narazil. Upustil jsem pochodeň a jeskyně potemněla. Bylo mi jasné, že jsem narazil na dalšího z draugrů a rozhodl jsem se mu postavit. Jakmile jsem ucítil jeho ruce na mém těle, zaútočil jsem. Srazil jsem ho na zem a začal tlouct pěstmi hlava nehlava.

Až po chvilce jsem si uvědomil, že můj sok něco křičí. Zarazil jsem se. Podle hlasu jsem ho poznal. „Olafe?“ Ruku jsem měl stále v nápřahu, kdybych se zmýlil.

„Jo, jsem to já. Už mě nech,“ odpověděl mi.

Slezl jsem z něj a pomohl mu na nohy. „Myslel jsem, že jsi jeden z nich.“

„Já si to samý myslel o tobě. „Jednoho jsem dostal.“

„Já taky, ale... “ hlas mi přeskočil, „Ulfen a Haldvar jsou mrtví.“

„Řekl bych, že mrtvých bude ještě víc. Slyšel jsem, jak někdo křičí, nenašel jsem tam ale cestu… Myslím, že tady stejně všichni zařvem.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že neumřeme. Sigurd přece říkal, že odsud vede nějaký východ.“

„Nevím jak ty, ale já ani nemám tušení, kde jsme."

Nahmatal jsem zhaslou pochodeň a znovu ji zapálil. Zahlédl jsem Olafovu tvář a překvapilo mě, jak moc se změnila. Vypadal nejméně o deset let starší. Měl nateklé oko a rozbitý ret, jak jsem se s ním pral, ale jinak vypadal v pořádku. „Změnil ses,“ konstatoval.

Jeskyní se rozlehlo zatroubení.

„Myslím, že to troubení nás má někam dovést. Navrhuju jít za tím,“ řekl jsem.

„Můžem to zkusit,“ souhlasil Olaf a pozvedl velkou sekeru, která mu ležela u nohou. Vyrazili jsme.

Troubení se ozývalo pravidelně a skutečně nás vedlo. Nakonec jsme se zastavili před velkou jeskyní, kterou jsem okamžitě poznal. Byla to jeskyně mých předků. Troubení se ozývalo právě z ní.

Vhodil jsem pochodeň dovnitř. Proletěla skrz celou jeskyni a osvítila ji. Zahlédl jsem tři obrovské draugry. Jeden z nich stál na konci jeskyně a troubil na roh. Bylo mi jasné, že jediná cesta ven povede skrz ně. Pochodeň ležela v zadní části jeskyně a ozařovala všechny tři nemrtvé. Ti zatím klidně stáli a nevšímali si nás. Jeden z nich co chvíli troubil na roh.

„Jít tam je holá sebevražda,“ zakroutil hlavou Olaf.

„Ale taky jediná šance, jak se dostat ven.“

„Ten východ tam ani nemusí být. A navíc jsme dva proti třem, ty nikdy neporazíme.“

„Nemusíme,“ řekl jsem a vzal si jeho sekeru. Sekera byla dost těžká i na dospělého muže. Věděl jsem, že já s ní budu velmi pomalý, jiná zbraň ale nebyla na výběr. „Já je zaměstnám, a ty zkus najít ten východ. Pokud tam není, utečeme.

Olaf chvíli přemýšlel, nakonec ale přikývl.

Zahleděl jsem se na tři nemrtvé. Celé tělo mě ještě bolelo od boje s jedním z nich, ze kterého jsem jen tak tak vyvázl. Teď proti mně budou stát tři. Věděl jsem, že tady nejspíš zemřu, ale necítil jsem strach.

Připravil jsem si sekeru a s výkřikem jsem se vrhnul kupředu. Draugrové se okamžitě otočili na mě. Doběhl jsem k prvnímu z nich a tak tak jsem uhnul před jeho rukou. Pak jsem přiskočil k němu a zarazil mu sekeru do břicha. Z úst se mu vydralo hlasité říhnutí a jeskyni zaplnil hnilobný zápach.

Pokusil jsem se vytrhnout sekeru z jeho břicha, musel jsem ale uskočit před jeho rukama. Zbylí dva draugrové už byli téměř u mě. Na kratičký okamžik jsem zahlédl Olafa, jak přikrčený probíhá za jejich zády.

Začal jsem ustupovat a rychle jsem se rozhlížel kolem sebe. Konečně jsem zahlédl meč u hrobu jednoho z mých předků. Ani na okamžik jsem neváhal a sebral ho.

„Je tady, ale sám to neotevřu,“ zakřičel Olaf.

Draugrové se stále šinuli za mnou. Ten se sekerou trochu zaostával a ohlížel se za Olafem. Bylo mi jasné, že musím znova upoutat jeho jeho pozornost, mezi mnou a ním však byli další dva.

Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil kupředu. Když jsem byl přímo před dvěma z nich, skrčil jsem se a skočil mezi ně. Oba dva se sklonili a ohnali se po mě, zasáhli však jeden druhého. Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl se za posledním z nich. Ten se už otočil na Olafa.

Jakmile jsem se k němu dostal, zasekl jsem mu meč těsně nad patu. Pustil jsem meč a běžel dál k Olafovi, zatímco se zasažený draugr kácel na zem.

Olaf mezitím našel kamenné dveře u stěny jeskyně, ale marně se je snažil otevřít. Společně jsme chytili kovový kruh, který byl do dveří zasazen, a zabrali jsme.

Dveře povolily a ucítil jsem chladný čerstvý vzduch.

Draugrové už byli téměř za námi.

Rychle jsem proklouzl dveřmi. Olaf mi byl v patách. Jakmile jsme se dostali ven, otočil jsem se. V napůl otevřených dveřích stál jeden z nich. Když jsem se mu podíval do tváře, viděl jsem, že je podobný mému otci. Stál tam a díval se na mě zvláštním, skoro lidským pohledem. Nakonec pozvedl k ústům roh a zatroubil.

Dole pod námi zářila světla naší vesnice. Vyrazili jsme tím směrem.

Zhruba o sto metrů dál na mě dolehla tíha všech událostí. Rozklepal jsem se, nohy se mi podlomily a já upadl na kamenitou zem. Najednou mě opustily všechny síly. Až teď mi pořádně došlo, že jsem přežil.

Když jsem konečně vstal, začínalo už svítat. Olaf ležel kus nade mnou. Vrátil jsem se za ním a pomohl mu na nohy. „Zvládli jsme to,“ řekl mi. Po tvářích se mu ještě koulely slzy.

Usmál jsem se na něj, a pak jsme mlčky vyrazili k vesnici.

Tehdy jsme tedy prošli zkouškou dva z pěti. Když mě můj otec spatřil doma, viděl jsem v jeho očích úlevu. Krátce pokýval hlavou na pozdrav a poslal mě spát. Nikdy o této zkoušce nemluvil, a ani já jsem neměl chuť o tom s někým mluvit. Dlouho jsem nedokázal pochopit, jak mohli být naši rodiče tak krutí a poslat nás do těch hrůz. Většina z nás se přeci nevrátila.

Až mnohem později mi skutečně došlo, proč v našem kmeni byli jen ti nejlepší.

Bouřka ustupuje a na východě se začíná objevovat světlo. Dopisuji poslední řádky a z okna co chvíli sleduji svahy kopců nade mnou. Někde mezi nimi, v jeskyních, je můj syn.

Doufám, že se vrátí.