­

Otázka spravedlnosti

Ten rok Liborovi utekl strašně pomalu. Měl období, kdy hodně pil a také se hodně litoval. Smutek přecházel ve smutek a nakonec přišla doba očekávání. Čekal, až uplyne rok od smrti jeho ženy Emílie. Zítra to skončí a on bude moci, konečně začít znovu. Zítra se podívá do očí jejímu vrahovi a pak jej zabije. Nebude to pomsta jako taková. Bude to spravedlnost. Bál se však, jestli to zvládne. Všichni kolem něj mu věřili a naléhali, aby to udělal pečlivě, pomalu a aby viník velmi trpěl. Musí trpět! Nebohou Emilku zabil, když šla pozdě večer z práce. Tenkrát musela zůstat v zaměstnání o půl hodiny déle a to jí stálo život. Dělala ve firmě na výrobu nábytku jako obchodní zástupkyně. Zrovna dodělávala nějaké smlouvy a jedna z nich byla velmi důležitá. Šlo o zahraničního zákazníka. V půl jedenácté byla hotova a vyšla z budovy. Šla pěšky, domů to měla pět set metrů. Cesta však vedla přes park. Ten večer byl park prázdný a vrah měl ideální podmínky ke svému činu. Když ji stáhl do křoví, ani nevykřikla, jak byla v šoku. To prase jí několikrát znásilnilo a pořezalo. Párkrát jí přidusil a opět znásilnil. Nakonec jí umlátil pěstmi. Libor nedokázal zastavit slzy, když na tu dobu vzpomínal. Vraha chytli hned druhý den. Na Emilčině těle našli spousty otisků a ten chlap už měl záznam. Jak jinak než za znásilnění. Tehdy oběť přežila. Navštívil jí. To aby získal větší sebevědomí, když půjde zabít vraha.

Žena se jmenovala Natálie a žila v malém domku na okraji města. Když mu otevřela dveře, okamžitě pookřála. „ Pojďte dál.“ měla radost, že ho vidí. To Libora potěšilo. Usoudil, že ženě je maximálně pětatřicet, ale vrásek již má mnoho. Nejspíš k tomu přispěl ten hajzl. Zavedla ho do obýváku a udělala mu kávu. Z dětského pokojíku se ozýval dětský smích jejích dvou dcer. Bylo jim pět let a byla to dvojčata. Od znásilnění uběhly čtyři roky a její manžel už s nimi nebyl. Opustil je nedlouho po tom. Pro Natálii to muselo být velmi těžké. Sedla si naproti Liborovi a zapálila si.

„ Než mě ten parchant zneuctil, nekouřila jsem. Také jsem měla manžela a bylo mi fajn.“

Libor nic neříkal, nevěděl co.

Natálie mu podala talířek s oplatkami.

„ Při životě mě drží jen ty dvě krásné holčičky. Moje holčičky. Bojím se, aby se jim někdy nestalo něco podobného.“ hostitelce začali stékat po tvářích slzy.

„ Promiňte, nechtěl jsem vás rozrušit nebo připomínat, co se vám stalo. Já jen...já nevím..“

Natálie ho nenechala domluvit. „ Já vím proč jste přišel a je to dobře. Vrtá vám hlavou jestli je správné ho zabít. Tak mě poslouchejte. Je to správné! Je to ta nejsprávnější věc na světě. Ten zmrd si to zaslouží!“ jindy křehká a posmutnělá žena se změnila v rozenou nenávist. Zrudla a křičela. „ Zabte ho! Kvůli mně, kvůli vaší ženě, kvůli dalším, které by mohl zabít. Zabíjejte ho dlouho, ať řve bolestí, ať prosí o život. A ještě něco vám řeknu. Uřízněte mu koule!“

Když tohle dořekla, Libor se trochu lekl, ale neříkal nic. Natálie se trochu uklidnila a típla cigaretu.

„ Tak co, jste dost namotivovanej?“ zeptala se ho.

„ Ano. Zabiju ho.“ řekl téměř naprogramovaně a pak se s Natálií rozloučil. Popřál jí hodně štěstí, ale její oči jakoby naznačovaly, že už v žádné štěstí nevěří.

Řekl, ano zabiju ho. Nebyl si však stále jistý. I po roce si stále říkal, jestli je to správné. Jestli je humánní, byť kvůli pomstě, zabít člověka. Sice Borise Vanta nenáviděl z celé své duše, ale dokáže vrazit do někoho nůž? Navíc každý po něm chtěl, aby to udělal krutě. Jeho táta, Emilky otec, jeho přátelé a Natálie dokonce chce, aby ho vykastroval. Hrozné. Měl by ho zabít, ale nevěřil si. Po smrti své ženy se cítil strašně slabý a zranitelný. Najednou byl citlivější víc než kdy předtím. Bylo to směšné při pohledu na jeho postavu. Chlap vysoký sto devadesát a s váhou sto deset kilo. Nosil dlouhé vlasy a plnovous. Vousy ani nijak nepěstoval, ale byl líný se holit. Děti neměl, s Emilkou byli svoji teprve tři měsíce a po její smrti jinou ženu nehledal. Snad nyní, až splní svůj úkol.

Následující noc byla druhá nejdelší v jeho životě. Úplně nejdelší byla ta, kdy se Emilka nevrátila domů. Strach, obavy a nejistota. Zavolal policii a do čtyř hodin ji hledali. Pak jí našli zkrvavenou uprostřed houští v parku. Nezahmouřil dva dny oči ani na chvíli. Plakal a stále mu to ještě nedocházelo.

Dnes v noci na to opět vzpomínal a znovu prožíval. Chybí mu. Měli plány. Snili o vlastním domě se zahradou a hlavně o dětech. Chtěli mít chlapečka a holčičku. Nic z toho se nikdy nestane.

V hlavě mu zněly různé hlasy.

„ Zpřeraž mu všechny kosti v těle.“ radil jeho táta.

„ Nejprve ho jen lehce řež do rukou a nohou. Postupně hloubš a hloubš.“ říkal téměř šíleně otec Emílie. Její matka si vzala život měsíc po její smrti.

„ Vyřízni mu oko zaživa. A pak mu ho ukaž.“ radil jeho kamarád Přemek.

Je to k zbláznění.

Nakonec usnul, i když ani nevěděl kdy.

Osm ráno. Budík zuřivě budí a Libor vstává. V deset hodin má být ve věznici. Jde se na věc.

Deštivé počasí ho donutilo vzít si mikinu a džínovou bundu. Vše stylově v černé barvě. Při pohledu na věznici se zhluboka nadechl a přešel silnici. Došel k vrátnici a ukázal doklady.

„ Dobrý den. Tak konečně je rok za vámi, co?“ ptal se s úsměvem vrátný. Liborovi podepisoval papíry a ošklivě se ušklíbal. Měl pásku přes levé oko a vypadal dost strašlivě.

„ Jo, jsem rád, že je to už za mnou.“

„ No ještě vlastně ne. Ještě musíte kuchnout toho vraha.“ vrátný se opět zasmál a začal dělat rukou pohyby, jako když bodá nožem.

Liborovi přejel mráz po zádech. Jo, ještě to není za ním.

Vrátný mu podával papíry a řekl: „ Dej mu co proto! Ať zhebne jako nikdo předtím.“

Libor pokýval souhlasně hlavou a vešel do budovy věznice. Cítil jak se mu třesou kolena.

Ve zdejší věznici bylo dvě stě vězňů. Všichni čekali na své tresty. Všem už utekl rok od vraždy. Měli už jen trochu času na zpytování svědomí.

Když před pěti lety vláda zavedla tento nový zákon, zákon odplaty, lidé byli nadšení a zároveň zmatení. Myslí to vláda vážně? Je to správné?

První právo pomsty měl Ladislav Volejník. Mohl zabít vraha svého bratra. Když se ho zeptali jak mu po činu je, odpověděl: „ Jak? Je mi skvěle! Tohle není pomsta, tohle je spravedlnost.“

Lidé rychle přijali zákon jako normální. Kriminalita rázem poklesla. Tedy především vážné trestné činy. Oko za oko, zabití za zabití. Toho se kriminálníci zalekli.

Bohužel si někteří lidé mysleli, že tedy mohou domnělého vraha svého příbuzného rovnou zabít. Nečekali na soud a rovnou se šli mstít. Často tak zabili nepravého a ocitli se na druhé straně barikády. Každá věc má své klady a zápory. To si Libor moc dobře uvědomoval.

V „přípravně“ na něj čekal člověk, který fungoval jako „instruktor pomsty“. Možná poněkud kostrbaté pojmenování, ale Libor nevěděl, jak jinak ho pojmenovat.

„Přípravna“ byla malá místnost se dvěma stoly a několika skříněmi. Na stolech ležely různé zbraně. Ve skříních byly další. Střelné zbraně, řezné, lékařské náčiní a různé sadistické pomůcky.

„ Dobrý den, já jsem Igor.“ představoval se a zároveň podával ruku instruktor.

„ Zdravím, jmenuji se Libor.“ řekl poněkud nejistě „mstitel“.

„ Tak, máte nějaké speciální přání?“ zeptal se ho muž, který vypadal jako průměrný třicátník. Jediná jeho zvláštnost byla jizva, která se táhla od spánku až k bradě.

„ Jak to myslíte?“

„ Jak chcete provést pomstu? Čím ho chcete..“

„ Popravit? Nevím.“ skočil Igorovi do řeči Libor.

„ Mohu-li vám poradit, tak určitě kašlete na střelné zbraně. Zemřel by lehce a rychle. Doporučuji vám bič s kovovými hroty. To mu na začátek pěkně zprasí záda.“ Igor se zachechtal a Libor se chtěl najednou na všechno vykašlat.

„ Pak tu mám šikovnou věcičku.“ muž mu podával nástroj složený z několika břitů a jakési opěrky. „ To je stahovák kůže. O opěrku se opřete a zajedete pod kůži. A pak pokračujete jakoby jste loupal brambory.“

Libor upustil nástroj na zem. „ Ehm, promiňte. Jsem trochu nesvůj.“

„ Zajímavé. Většina lidí se na to těší. Jednou přišel chlap se psem a chtěl, aby ho pustili do cely vraha jeho syna. Povolil jsem mu to, a ten čokl si na tom prevítovi pěkně zchramstnul. Roztrhal ho na kusy. Chlap odcházel jako jiný člověk. Byl vyrovnaný, stres i smutek byly alespoň částečně pryč.“

Libor jen pokrčil rameny.

„ Co žiletky? Pěkně ho pomalu řezat, až vykrvácí.“

Libor zavrtěl hlavou. Nechtěl Igora zdržovat a nakonec si vybral. Nůž s oboustraným ostřím, boxer a baseballová pálka. Igor ho vedl do sektoru, kde bylo šest cel, ve kterých se měla uskutečnit zákonná pomsta. Šedé stěny a šedé myšlenky nyní Libora obklopovaly. Šest dveří a smrt v nich. Ze dvou cel ozývá se řev, zpod dveří teče krev. Takhle si fantasie s Liborem pohrává. Celý se klepe a má strach. Z koho? Ze sebe. Že selže a nedokáže zabít. Stala by se z něj troska a ostuda společnosti. V každé cele je kamera a akt pomsty je nahráván.

Igor odemykal celu a Libor se netěšil dovnitř. V momentu kdy se otevřely ty dveře, byl přesvědčený, že to nedokáže. V tom jediném okamžiku by dal všechno co má, jen aby mohl jít pryč. V cele svítilo jediné světlo a v rohu místnosti, skoro až na stropě, se na něj dívala kamera.

„ Tak se do toho dejte. Máte na to hodinu.“ řekl Igor a zavřel za Liborem dveře.

Cela o rozměrech 3x4 metry byla prázdná. Tedy až na pravou stěnu. Tam byl připoután odsouzenec. Ruce i nohy roztažené a natažené. Libor s ním mohl dělat cokoliv. Vězeň se nemá jak bránit. Může se jen opírat o zeď a čekat, co s ním mstitel provede.

Boris Vant byl nahý do půl těla. Na nohou měl jen vězeňské tepláky. Libor ho poznal, jen byl vrah trochu jiný než dřív. Byl pohublý, měl oholenou hlavu a tvář plnou vrásek. Vypadal sešle a Libor pocítil lítost. Sice jen na malý okamžik, přesto se za ni zastyděl. Zadíval se vrahovi do očí. Díval se na něj bez hnutí dobrých deset minut. Boris měl nepříjemné, chladné a nepřítomné oči šedé barvy. Libor z nich cítil chlad. Neprostupnou mlhu, co skrývá děsivá tajemství, které ty oči viděly. Mimiku ten odsouzenec neměl žádnou. Působil odevzdaně a bez zájmu. Libor měl z něj strach. I připoutaný vypadal Boris ďábelsky.

„ Tak co bude? Budeš tady na mě jenom úchylácky čumět?“ promluvili ústa připoutaného. Mluvil, ale ani nemrkl. Hlas zněl skoro až démonicky.

Libor se potil a v ústech měl vyprahlo.

„ Přišel jsem tě zabít.“ pronesl tiše.

Připoutaný se zasmál, svou kamennou tvář rozhýbal a ukázal tak další vrásky.

„ Nevypadáš na to.“ na chvíli se Boris odmlčel a díval se na Libora. „ Do prdele! Proč tak čumíš?! Tak dělej něco.“ začal křičet a zmítat se v poutech.

Libor stiskl baseballovou pálku ve své ruce. Stále to v sobě necítil. Necítil nutknutí udeřit.

Odsouzence jeho nečinnost nebavila. „ Jsi divnej. Jsi srábek, co nedokáže zabít vraha své ženy? Bojíš se? Pche, já vůbec. Chci aby jsi to udělal. Čekám na to celý rok. Tak dělej!“

Libor ho udeřil pálkou do žeber. Příliš síly do toho však nedal a odsouzenec se mu vysmál.

„ Co to kurva bylo? I ta tvoje čubka měla větší sílu.“ Boris se na Libora díval ledově šedým pohledem, přesto se v těch nezvykle zbarvených očích objevila jiskra. Jiskra zla. Šklebil se a měl radost, že se trefil do černého.

„Ta tvoje čubka“ zapůsobila jako roznětka. Libor tentokrát udeřil s maximální razancí a zaznělo křupnutí. Zlomil vězni žebro. Boris bolestivě vykřikl.

„ To bolelo. Promiň, že jsem tak hanlivě nazval tvou bejvalku, ale když jsem jí to dělal, chovala se tak. Jako čubka. Měl jsem pocit, že se jí to líbí.“ Boris se začal chechtat a zároveň kašlat. Skvěle se bavil. Libor si nasadil boxera a vrhl se k němu. Hněv v něm narůstal a předešlé dilema, jestli zabít či ne, již bylo vyřešeno. Nechal se vyprovokovat. Věděl o tom, a byl tomu rád.

On a boxer bušili do odsouzence. Tomu již tekl pramínek krve z úst a bolestivě sténal. Libor se zastihl přitom, jak si říká, že ho to baví. Mlátil do něj a bylo to osvobozující. Představoval si, že ho Emílie sleduje a směje se tomu ubožákovi. Libor si na chvíli oddechl. Ono mlátit plnou silou do chlapa, byť se nemůže bránit, je docela náročné. Boris plival krev a s námahou oddychoval. Opět otevřel své stříbřité oči. Záblesk zla a zase mohl Libora popudit.

„ Když jsem jí znásilňoval, stále jsem přemýšlel, jestli jí mám zabít. Nechtěl jsem, ale donutila mne. Víš co nesnáším? Když někdo prosí. A ona začala prosit. Ať jí nechám žít, že má manžela, že ho miluje a to nebylo všechno. Představ si, co mi řekla.“ ty šedé oči se rozevřely ještě více a Libora doslova vtahovaly dovnitř. Samá nenávist, faleš a krutost.

„ Řekla mi, že čeká dítě, že je těhotná. He, věděl jsi o tom? No a pak jsem ji...“ tu větu nedokončil. Libor mlátil. Měl tmu před očima a plakal. Křičel a nadával. Svět se skládal jen z něj a z Borise.

Libor upadl na zem a nemohl přestat brečet. Bolest je zpátky. Boris sotva dýchá a jeho tvář je fialová a nateklá. Má roztrhané obočí a rty. Několik zlomenin žeber a přeražená noha.

„ Víš, co by byla větší sranda? Kdybys mne nechal pustit z okovů a pak mě dorazil.“ Boris se pokusil o úsměv. Je to démon, usoudil Libor.

„ To je dobrý nápad.“ uznal „mstitel“ a šel k dveřím. Bouchal a když, mu strážný otevřel, sdělil mu své přání. Stalo se. Sotva Borise odpoutali, svalil se na zem. Strážný odešel a zůstali opět sami. Libor sebral ještě poslední zbytky nenávisti a fyzických sil. Boris se už moc nebránil a tak po deseti minutách vyšel Libor z cely ven.

Začala se mu motat hlava a nebylo mu dobře. Před celou stála stráž a Igor, který se usmíval.

„ Výborně, výborně! Celé jsem to sledoval. Překvapil jste mne. Už jsem si začínal myslet, že jste zbabělec a necháte ho žít.“ chválil Igor Libora.

Jsem zbabělec, říkal si Libor. „ Je mi špatně.“

Igor ho poklepal po rameni a dovedl do kanceláře ředitele věznice. Tam podepsal pár papírů a mohl konečně jít domů.

Venku pršelo, ale Libor nešel domů. Procházel se ulicemi a parkem. Přemýšlel o tom, co udělal. Nic nevymyslel. Pomsta měla stále hořkosladkou příchuť.

Stále zůstávaly stejné otázky. Je správné se mstít? Zub za zub, oko za oko. Má smysl živit  zavřené vrahy ve věznicích a pak je propustit, aby mohli pokračovat v zabíjení? Je trest smrti vražda nebo spravedlnost?