„MÁM SCI-FI RÁD A CHTĚL JSEM SE PODÍVAT NA TITAN,“
ŘÍKÁ O SVÉM NEJNOVĚJŠÍM ROMÁNU IKONA SOUDOBÉ ČESKÉ FANTASTIKY, JIŘÍ KULHÁNEK
Někteří o něm hovoří jako o Mistrovi a pravděpodobně mu skládají hold v podobě patřičně krvavých obětí. Jiní ho mají za pisálka podřadných brakových příběhů a usazeni ve stylových čajovnách mu na dálku hrozí Kantem a Schopenhauerem. Získal přezdívku „introvertní řezník“ i statut kultovního spisovatele. Jiří Kulhánek má zkrátka mnoho tváří. Já ho poznal jako pohodového a vtipného společníka…
připravil: Tomáš Němec
tomas.nemec@pevnost.cz
Tvůj nejnovější román Stroncium – překvapivě – zaznamenal řadu rozporuplných reakcí (viz diskuze na internetovém magazínu Fantasy Planet). Proč si myslíš, že tomu tak je?
Překvapivě? Pro mě naprosto očekávaně. Vždyť kdo čekal zvýšenou hladinu polétavých mozků v přízemních vrstvách atmosféry, nedočkal se. Kdo čekal dobrácké upíry romanticky si hledící do očí, nedočkal se. A kdo čekal zlou sci-fi s hrdinou typu „svině sviním“? Nikdo. Ale ten se na druhou stranu dočkal.
Stroncium je – narozdíl od tvých předchozích knih – asi nejčistší žánrová science fiction. Proč sis vybral právě takový námět a opustil mnohem civilnější „domácí“ prostředí?
Mám sci-fi rád… a chtěl jsem se podívat na Titan.
V postavě Longina Kandinského jsi výrazně přitvrdil v „supermanství“ svých hrdinů. Nebojíš se, že jsi překročil hranici, za níž už nebude čtenář schopen se s podobným typem prakticky nesmrtelné postavy ztotožnit?
Neřekl bych, že problém ztotožnění se s Longinem je v jeho nesmrtelnosti – spíš by to mohlo být v tom, že byť v roli kladného hrdiny, je daleko zápornější než všechny záporné postavy v knize obsažené. Ale na druhé straně, ztotožnění se sobeckým bezcitným cynickým hajzlem má taky něco do sebe. A navíc se s ním podívat na Titan.
V předchozí knize, Nočním klubu, ses po letech opět vrátil k motivu upírů. Co tě na nich tak fascinuje?
Když se nad tím zamyslíš, ono není moc možností. Vlkodlaci? Fajn, ale trochu nezvladatelní. Zombíci? Trochu chladní. Vodníci? Trochu slizcí. Elfové? To radši ani nebudu říkat. Upíři jsou prostě nejsympatičtější. Trochu smutní. Tajemní.
„CESTA KRVE JE NAPROSTÁ P... MŮŽE SE V PEVNOSTI MLUVIT SPROSTĚ? NE? ...PITOMOST“
Rád bych se zeptal na pány Wriese a Van Vrena, což jsou skutečně děsiví záporáci. Inspiroval jsi se při jejich tvorbě bondovkou Diamanty jsou věčné?
Člověče, ani bondovka, ani Nikdykde (to mi asi nikdo neuvěří) – vymyslel jsem je, když mi bylo snad osmnáct nebo tak. Tenkrát se jmenovali Bergen a Belsen (byli fakt zlí), ale to by mi dneska neprošlo. Jo, staří dobří Wries a Van Vren.
Inspirují tě filmy často? Máš nějaké zvlášť oblíbené scény?
Určitě, určitě. A oblíbené scény? Mnoho a mnoho. A mnoho.
Tvůj v pořadí třetí román, Divoké a zlé, pokládá mnoho čtenářů za tvou zatím nejslabší práci. Jak jsi s nimi spokojen ty sám?
Mně je to těžko soudit. S jednou výjimkou – Cesta krve je rozhodně horší. Inu, uznávám, ani Divocí a zlí nejsou žádný zázrak.
V Divokých a zlých mícháš přehršel žánrů i motivů. Mnohé z nich se odkazují na tvé předchozí knihy. Co tě vedlo k vytváření takového „metauniverza“?
Bylo to docela zábavné. Kdyby mi to tenkrát v nakladatelství nevzali zpod rukou, možná by to bylo zábavnější i pro čtenáře.
Jedna z tvých nejdiskutovanějších knih, Cesta krve, resp. její neukončení inspirovalo jednoho z fanoušků k dopsání třetího dílu. Četl jsi ho? Pokud ano, co na něj říkáš?
Má vlastní Cesta krve je naprostá p… může se v Pevnosti mluvit sprostě? Ne? … pitomost, tak nechť pan autor „třetího dílu“ promine, ale to si opravdu rád nechám ujít. A když už jsi u toho, Cesta krve JE ukončená. Proč by všechno mělo být vysvětleno? Proč by měl nakonec Hrdina s Hrdinkou odcházet do zapadajícího slunce?
Opravdu si myslíš, že Cesta krve byla tak špatná, že se už k ní nikdy nevrátíš ani nepovolíš její dotisk? Znamená to, že plánovaný třetí díl Kat šel nadobro k ledu?
Ano. Ne. Ne. Ano. (smích) A žádný plánovaný třetí díl nebyl – to je jen taková metainformace z metauniverza metaDivokých a metazlých .
Můžeš prozradit, jak vznikala tvoje prvotina Vládci strachu? Proč sis si jako hlavní postavy vybral zrovna upíry?
Napadlo mě, že bych mohl napsat knihu o hodném upírovi. Vždycky jsou to padouši, a přitom jsou tak lidští, takže i někteří z nich by museli být fajn. A ukázalo se, že jsou; hlavně upírky.
„VYRŮSTAL JSEM NA OSAMĚLÝCH HRDINECH, SAMOZŘEJMĚ. I OLD SHATTERHAND BYL NEJLEPŠÍ, KDYŽ BYL SÁM.“
Když v roce 1995 Vládci strachu vyšli, čeští autoři se skrývali většinou pod anglickými pseudonymy, protože domácí fantastika nebyla moc v „kurzu“. Ty jsi ale svůj román publikoval pod vlastním jménem, a navíc jsi jeho příběh zasadil do reálií současné střední Evropy, včetně naší republiky. Co na to říkal vydavatel? Nepřemlouval tě, aby ses „poangličtil“?
Už si to přesně nepamatuju, ale buď po mně anglický pseudonym nechtěli… ale spíš chtěli, takže jsem použil své oblíbené Ne! S českými reáliemi – naopak – nikdo problém neměl. Naopak mám pocit, že naopak.
Vládci strachu jsou poměrně útlá kniha, co tě vedlo u těch následujících neustále navyšovat jejich rozsah? A proč ses ve Stronciu vrátil opět k jednomu, byť poměrně špalkovitému svazku?
To je jasné – čím míň máš o čem psát, tím tlustší kniha (smích). Ne ne – ten text si vždy o svůj rozsah řekne sám, a někdy je prostě trochu ukecanej. A nenech se mýlit – všechny ty knihy byly napsány jako „jedna kniha“, dílování je násilné, nepřirozené, nakladatelstvím vynucené a vždycky jsem se proti němu – marně – bránil.
Neuvažovali jste spolu s nakladatelem o vydání tvých knih v pevné vazbě s tím, že ty několikasvazkové (Cesta krve, Divocí a zlí, Noční klub) by vyšly souborně?
Nakladatel o tom určitě uvažoval. Mně by ale spíš udělalo radost, kdyby nevyšly souborně, ale jednosvazkově – krom Cesty krve, samozřejmě.
Vrátíš se někdy k tvým povídkám a uspořádáš je pro knižní vydání? Neplánuješ si někdy „vystřihnout“ čistou fantasy, například ve stylu povídky Soumrak, ale tentokrát jako román?
Á, koukám, že jsi s nakladatelem nedávno mluvil. Měl by – snad – vyjít kolibřík s povídkami, ale neříkám – opakuji! – neříkám žádný termín. Takže až se opět někde objeví: KOLIBŘÍK! 23. 2. 2007!, tak já za to nemůžu. A fantasy román? Promiň, ale já už nikdy o ničem nebudu nikomu říkat nic dopředu (úsměv).
Jakým stylem píšeš? Co všechno musíš znát, než usedneš k počítači?
Tradiční odpověď: Jméno knihy. A, pravda, jestli to náhodou nebude o hodném upírovi. Vlkodlakovi. Vodníkovi. Elfovi určitě ne.
Osamělý hrdina je nejstěžejnější motiv tvých knih – na jakých hrdinech jsi vyrůstal jako čtenář, případně filmový divák?
Na osamělých hrdinech, jasně. I Old Shatterhand byl nejlepší, když byl sám.
„PŘEČTU SI I ZABÍJENÍ, I KDYŽ NEVÍM, JESTLI TAK BRUTÁLNÍ, SUROVOU, KRVAVOU A NELIDSKOU KNIHU SNESU“
Miroslav Žamboch ti složil poctu v podobě dvoudílného románu Líheň – četl jsi ji? Co říkáš na postavu pana Rulhánka?
Teď – konečně! – si ji přes Vánoce přečtu. Už ji mám sehnanou. Těším se velmi – ne na pocty, na to, že si počtu.
Sleduješ současnou českou fantastiku? Je nějaký autor, kterého máš v oblibě?
Člověče, moc ne, ale docela mě to mrzí, takže se chystám. Leonard s paní Vrbenskou prý mají hodně dobrou knihu, Mirka Žambocha, jasně, a přečtu si asi i Zabíjení, i když nevím, jestli tak brutální, surovou, krvavou a nelidskou knihu snesu. A oblíbení autoři? Kdybych je vyjmenovával, zas na někoho zapomenu… Ale jednoho nevyjmenovat nemohu: Jiří W. Procházka, jehož texty jsou posvátné, písmo zlaté a hlas hromový.
V současné době vzbudil rozruch nový sci-fi/fantasy seriál Agent JFK, do něhož v brzké době přispěje třeba guru české sci-fi Ondřej Neff. Nelákalo by tě přispět do tohoto cyklu?
Lákalo, nelákalo – nemám kdy. V hlavě se mi točí snad pět knih, a ty prostě musí být napsány…
Jak vnímáš svou pozici současné špičky mezi českými autory fantastiky?
Špičky? Promiň, ale já myslím, že jsem měl jen trochu víc kliku, že je tu spousta jiných lepších… konec falešné skromnosti: užívám si to. (úsměv) Poslouchej, víš, jak úžasnou vlnu nechuti zvedneš tím, žes mě nazval panem Špičkou?
Čím si vysvětluješ úspěch svých knih?
Radši ničím, protože na tom, co už bylo napsáno, nezáleží. Jakmile si začneš vysvětlovat – a tedy připouštět – vlastní „úspěch“, skončíš u psaní Vládců strachu o vlkodlacích, vodnících nebo… To bylo, Vládci strachu o elfech. Úplně to vidím, jak poslední příslušník Starého rodu stojí na kopci, shlíží na dekadentní současnost, vlasy mu vlají a do přilehlého menhiru tesá runový dopis na rozloučenou (ve Starém písmu, samozřejmě), když najednou – co čert nechtěl – kolem začne pobíhat nádherná dívka v nesnázích… to by bylo šípů, unylých pohledů a ušlechtilých gest. A nakonec, jistě, odchod do zapadajícího slunce. Úspěch zaručen, úspěch vysvětlen.
Psaní Stroncia a jeho editace ti zabraly tři roky. Kdy se pustíš do nové knihy? Nebo tě čeká dovolená?
Se Stronciem to nebylo až tak, jak říkáš (nemohu ale zas prozradit vše). A nová kniha? Myslíš Posledního elfa? (smích)
Za pomoc s vymýšlením všetečných otázek děkuji Martinu Fajkusovi.
____________________________________________
Jiří Kulhánek
( 1967, Brandýs n. Labem)
Vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Liberci, v současnosti je jediným českým sci-fi spisovatelem na volné noze.
Jeho literární nástup ale nebyl až tak razantní, jak by se s ohledem na autorovu současnou popularitu mohlo zdát. Ano, povídka Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta (Ikarie 4/94) zabodovala v čtenářské anketě Ikaros a Kulhánek zvítězil v roce 1994 v Ceně Karla Čapka se science fantasy Šoulačka, takřka bez povšimnutí však prošla jeho první kniha, sbírka povídek To je přece nesmysl (1994). Po dalších několika kratších textech roztroušených po antologiích a časopisech však následoval velký třesk. V roce 1995 vyšel román Vládci strachu, který se stal přelomovým jak pro autora samotného, tak pro moderní českou fantastiku obecně. A Kulhánek, jemuž tento hyperakční příběh o střetu upírů a alchymistů umožnil živit se pouze psaním, přišel hned o rok později s druhým románem. Boj osamělého hrdiny proti mimozemské invazi – Cesta krve rozdělená do svazků Dobrák (1996) a Cynik (1997), však brzy po svém vydání upadla v autorovu nemilost. Ten zakázal jakékoli její dotiskování, stejně jako zamítl možnost, že se k příběhu vrátí, přepracuje jej a doplní o třetí díl. Cena antikvárních výtisků se velmi brzy začala počítat v řádech tisíců. Další román, Divocí a zlí, vyšel už ve čtyřech knihách: Čas mrtvých (1999), Hardcore (1999), Temný prorok (2000), Kříže (2000). Skoro až komiksová směs science fiction a fantasy s četnými odkazy na předchozí tituly si sice příliš popularity mezi čtenáři nezískala, i tak ale pokračovala v nastoleném trendu: co kniha, to bestseller. K motivu upírů se Kulhánek vrátil ve svém čtvrtém románu, nazvaném Noční klub (2002/2003), a s trochou nadsázky se dá říct, že jde o rozšířený remix autorova debutu: suverénní ukázka vypravěčského umění a schopnosti postavit kvalitní akci, kořeněná patřičně černým humorem. Zatím posledním Kulhánkovým příspěvkem do české fantastiky je rozporuplně přijaté Stroncium (2006) – snad „nejopravdovější“ autorova science fiction plná žánrových motivů, jako jsou cesty vesmírem, postkatastrofický svět či virtuální realita.
Ať už jsou ale tvrdé kritiky či oslavné ohlasy na tvorbu Jiřího Kulhánka opodstatněné nebo ne, nedokáží zastřít fakt, že moderní česká science fiction získala v jeho osobě ikonu takřka mýtických rozměrů. Což je pro její další rozvoj a sebevědomí jen dobře.