Onano Kakaki byl mladý a pohledný samuraj, jenž kromě bojového umění ovládal skvěle i umění básnické a malířské. Otec mu vedle rozsáhlých pozemků na venkově odkázal slušné jmění, takže si mladý pan Kakaki mohl dovolit žít v přepychovém domě v Tokiu. Zde se po libosti věnoval psaní básní a malování obrazů a také se tu oddával orgiím všeho druhu. Přijímal nejpůvabnější gejši, kurtizány i krásné mladé chlapce. Kromě toho měl oblíbeného tělnatého sluhu Šukymota, bývalého zápasníka sumo, který například dokázal svým tučným tělem vyhovět pánovu přání „dělat mu holčičku“ a jiným nemravnostem. Saké i jiných nápojů a nejrůznějších afrodisiak bylo u pana Kakakiho vždy dostatek, takže mu zdánlivě nehrozilo vyčerpání inspirace. A přesto k tomu došlo.
Jednoho rána, po probdělé noci se dvěma Číňankami, se v panu Kakakim něco zlomilo. Cítil vnitřní prázdnotu svého života a netušil, jak tuto nepříjemnou situaci změnit. Pro začátek nechal vyhodit Číňanky a Šukymotovi nakázal, že se dnes žádné návštěvy nepřijímají. Seděl nahý na zemi a díval se do velkého, nástěnného zrcadla. A tu dostal nápad, že namaluje svou podobiznu. Přistavil si stojan s plátnem a malířské štětce a začal se portrétovat. Šlo mu to velmi dobře a co víc, našel v té práci zalíbení! Od toho dne měly gejši a mladí prostituti v jeho domě utrum. Pan Kakaki už nikoho nepřijímal. Dokonce přestal využívat erotických služeb otylého Šukymota, což bylo velmi neobvyklé. Neustále byl uzavřený ve svém pokoji a maloval jeden autoportrét za druhým, a to v nejrůznějších pozicích, náladách a barevných odstínech. Začal dokonce experimentovat s vlastní vizáží i ve skutečnosti. Namaloval si ústa dámskou rtěnkou výrazně rudé barvy, nakreslil si černé oční stíny a nehty na rukou a nohou si nalakoval azurovou. Zdobení barvami vlastního těla jej zaujalo natolik, že úplně přestal malovat plátna. Nejdříve se maloval způsobně štětcem, později se vyválel ve všech barvách, až připomínal jakousi divoký výhonek jihoamerické džungle. Díval se na sebe do zrcadla a byl sám se sebou velmi spokojený. Když mu pak Šukymoto přinesl večeři, byl počínáním svého pána zděšen a navrhoval, že mu bude dělat holčičku, aby jej poněkud rozptýlil v tom zvláštním počínání, leč to pan Kakaki rázně odmítl a vykázal sluhu z pokoje.
Po večeři pokračoval v zálibném prohlížení sebe sama před zrcadlem. Začal svému odrazu v zrcadle posílat vzdušné polibky, různě se nakrucoval a pomalu se přibližoval k zrcadlu. Byl vzrušen na nejvyšší míru. Ztopořil se mu úd, i počal si jej mnouti a dotýkal se přitom zrcadla; líbal svá zrcadlová ústa, osahával své zrcadlové tělo, chtěl splynout se svým zrcadlovým odrazem. Objal rám zrcadla oběma rukama a přirážel ztopořeným údem k zrcadlu, jež se pohybovalo směrem k němu a od něj, miloval se sám se sebou. Pak se však stalo něco nečekaného. Intenzita jeho přirážení byla tak prudká, stisk paží rámu tak silný a výkyvy zrcadla tak velké, že se zrcadlo utrhlo z obou háčků, přičemž se zřítilo na nebohého Onana, jenž pod jeho tíhou upadl po zádech na zem. Zrcadlo tento pád bohužel nevydrželo a rozbilo se na stovky střepů z nichž mnohé nadrženého samuraje poranily a některé poměrně vážně a velmi bolestivě. Jeden z nich mu usekl špičku žaludu, takže samuraj z amputovaného penisu prudce krvácel. Naštěstí věrný sluha Šukymoto zaslechl pád zrcadla a výkřiky bolesti svého pána, takže mu ihned spěchal na pomoc. Když vstoupil do jeho pokoje naskytl se mu opravdu impresionistický pohled. Jakási přepestře pomalovaná bytost se zmítala v křečích na zemi uprostřed rozbitého rámu zrcadla mezi střepy a rozlitými barvami, kterým vévodila sytě rudá, a bolestivě skučela a vzývala ku pomoci všechny bohy země vycházejícího slunce. V této živé velikonoční kraslici podařilo se Šukymotovi poznat svého pana, pročež mu ruče přispěchal na pomoc a zaškrtil mu ránu na penisu vlastním copem, čímž byl Onanův život zachráněn.
Trvalo velmi dlouho, nežli se pan Kakaki tělesně uzdravil a se svým údem již pak zacházel mnohem opatrněji. Navíc vlivem nepříjemného nehody došlo v životě pana Kakakiho k překvapivému obratu k lepšímu, jenž by stěží kdo očekával. Rozhodl se totiž konečně dospět, což znamenalo přijmout zodpovědnost za otcovo dědictví. Proto prodal dům v Tokiu a odstěhoval se i s obětavým Šukymotem na své venkovské državy, kde se, místo psaní básní a malování, pilně věnoval spravování vlastního majetku. A podle tamních venkovanů to byl pán dobrý a spravedlivý. Jen jednu věc ti prostí lidé nemohli pochopit. A sice kde se v něm vzala nenávist k zrcadlům? Proč v domě žádná neměl a proč je zakázal vlastnit také jim, a to pod pohrůžkou ztráty hrdla? Cožpak on sám nikdy nezatoužil spatřit svou tvář? Vždyť to byl přece tolik pohledný samuraj!
Poznámka: Tato povídka již byla jednou publikována, a sice v antologii erotické literatury Jezdec na delfíně v roce 2005.
