­

Čím vás Jan Poláček ve své knize zaujme především, je hutná atmosféra doby, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý. Fašisté vyhráli, takže o komunismu si mohou rudoši nechat zdát, jenže on ve finále mezi těmito ideologiemi zas takový rozdíl není. Každý sice hlásá, jak se budeme mít dobře, ale pod pokličkou tohodle hrnce štěstí se vždycky dějí věci, o kterých je lepší nevědět.
Bez rozdílu režimu se stejně dějiny nakonec opakují. Tam kde komunismus strkal válečné hrdiny do lágrů za jejich špatný přístup ke společnosti, je to zde kvůli válečným zločinům, aby Německá říše celému světu dokázala, že i ona má svědomí. Takže ti, co měli své jisté, se pomaličku připravují na odsuny, soudy, popravy. A nejinak je tomu i s hlavním hrdinou…
Stylem připomíná Spěšný vlak Ch.24.12. jednoho českého autora druhé poloviny dvacátého století. Jmenovat ho bohužel nemohu, protože se bojím, že by to o knize příliš vypovídalo. Protože nejen že připomíná styl nejmenovaného autora, ale dokonce parafrázuje jednu jeho knihu. A kdybych řekl kterou, příliš by vám to konkretizovalo závěr románu. A to by byla pro neznalé škoda. (Doufám, že jsem vám zamotal hlavu stejně tak, jako jsem se já právě zamotal do slov.) Bohužel pro znalé se tak kniha řadí mezi další poválečné romány, které sice téma zpracovávají jinak (formou paralelních dějin), ale stále se pohybují v zavedených kolejích. Čekáte zvrat, nebo alespoň něco trochu  jiného než jste četli v různých podobách jinde, ale ono vlastně nakonec nic nepřijde.
Jan Poláček vás dokáže neuvěřitelně strhnout atmosférou, a to i přesto, že příběhová linie je tu pramalá. Vlastně nějaká ta dějová linka se začne rýsovat přibližně sto stran před koncem. Což je na můj vkus trochu pozdě. Stejně jsem ale celých dvě stě šedesát stran přečetl jedním dechem. Ta temnota fašistického Česka je prostě skvělá.

Poláček, Jan: Spěšný vlak Ch.24.12. (Argo; 2010)
anotace:
Komorní příběh zkoumající alternativu českých dějin, na jejímž počátku se Češi ocitají po boku tisícileté říše... Úředník komisariátu Řezníček si poněmčí nejen své jméno, ale i myšlení a pro vítězství je ochoten obětovat cokoli. Bezvýchodná situace a tlak rodiny přivádí jeho mladšího syna, již s novým jménem Walter Fleischer, na lyceum leteckých zbraní Vril a shodou okolností z něj vojenská mašinérie stvoří hrdinu poslední vítězné akce. Poválečná totalitní společnost se pokouší vytvořit nový lichotivý obraz demokracie a ve druhé rovině je přitom rozkrývána chlapcova cesta z měšťanské školy k tajným zbraním opředeným pozlátkem okultismu. Walter je po návratu domů vtažen nazpět do tísnivého světa malého města Chrud plného špiclů a komisních úředníků, nazpět do odumírající rodiny. V atmosféře strachu se snaží ochránit to, co z ní ještě zbylo. Na pozadí velkých společenských změn řeší svůj malý rodinný problém... Je třeba se postarat o živé i mrtvé a najít cestu ven z kruhu, který s uzavírá...

zcela subjektivní hodnoceni: 70%

ukázka:
Padal sníh a schody byly kluzké. Na vymeteném pruhu ležel čerstvý poprašek a v něm utkvěla řada otištěných stop.
Neznámý na něj čekal před kostelem.
„Víte,“ zadržel ho se sebevědomou samozřejmostí, „napadlo mě, že bychom si mohli vzájemně prospět.“
„Jak?“ odvětil úsečně a couvl před ním. On ale dalším krokem dosáhl stejné vzdálenosti a tvář opět přiblížil na dosah dechu k té Walterově.
„Asi na to už nevypadám,“ řekl smířlivě, „ale velel jsem štábu divize Das Reich… dovolte, abych se představil – Gruppenführer Paul Hausser… tedy ve výslužbě… Určitě jste slyšel o Charkovu?“
Walter přikývl.
„Klidně spolu můžeme mluvit i česky,“ vybídl ho muž, „pocházím z Rehbergu v Böhmerwaldu, matka byla Češka. Znáte to tam? Krásné lesy.“
Walter znovu přikývl.
„Vy jste pilotoval vril?“
„Ne, to ne.“
„Ale ovládáte to?“
„Jako každý absolvent lycea,“ řekl. „Prošel jsem ale jinou specializací.“
„Doufám, že vám nepřipadám moc zvědavý,“ omlouval se muž, „ale dost mě to zajímá.“
„Byl jsem elektronik.“
„Skutečně?“ podivil se. „To je dost neobvyklé. Abych vám řekl pravdu, ještě jsem se s žádným nesetkal. Něco o tom ale vím. Spousta techniky a hodně magie, takový elektronik nebyl jen tak obyčejný voják.“
„Jak vidíte…“
„Nepostarali se o vás,“ dodal chápavě. „Kde to žijeme, když se stát nedokáže postarat ani o své nejlepší lidi? Je to dneska hrůza.“
„Už je to všechno pryč,“ řekl Walter, „naštěstí… Kdo by po válce potřeboval elektronika školeného na vrilu?“
„Víte, mám ještě dost starých přátel a mnozí z nich pořád slouží na význačných postech,“ pokračoval muž. „Myslím, že bychom vás mohli potřebovat.“
Walter se nedokázal prostě a jednoduše otočit a odejít. V mužových pichlavých očích se jiskřilo jako kdysi v těch otcových.
Ač byl ten muž menší a v porovnání s otcem i podsaditý, měl v sobě něco z jeho asketické jistoty, která Waltera vždy ochromovala.
„Vím, že je teď pro nás vysloužilce složitá doba… je v tom politika, jako ve všem…“ promlouval muž trpce. „Lidi se začali stydět za ty, co jim vyhráli válku. Nemám pravdu?“
„Nevím, čím bych vám mohl být užitečný,“ snažil se Walter hovor ukončit.
„Kde teď pracujete?“
„V městských počišťovacích službách.“
Muž zdvihl obočí. „Jako co?“
„Jako metař.“
Muž sáhl do kapsy. „Dám vám na sebe kontakt, pokud budete mít jednou zájem se s námi setkat a všechno probrat. Jde nám o vril, samozřejmě, o to, co vás o něm naučili a o co teď nikdo oficiálně nestojí.“ Mužova pravá ruka vyrazila vpřed a nabídla se ke stisku. „Přemýšlejte. Teď už není zadarmo nic a všechno je čím dál dražší. Je mi jasné, že vás výsluha uživit nemůže. Je načase nastolit bývalé pořádky a ocenit staré válečníky, jak se patří.“
S převahou se chopil váhavě pozdvihané Walterovy ruky, krátce ji stiskl a pak se otočil. Odcházel středem ulice a mírně napadal na pravou nohu.