­

Druhý díl temné romantické fantasy trilogie Černých drahokamů plynule navazuje na díl první Dcera čisté krve, jeho znalost je proto pro další čtení nezbytná.

Saetan ukrývá pomalu se uzdravující čarodějku v Tvrzi v Kaeleeru. Vyhrál soud o poručnictví a nemusí se tedy obávat nároků její biologické rodiny, ale Temná rada nejenže nezapomene na způsob, kterým se mu to podařilo, ale také mu to neodpustí. Saetan se ujímá otcovské role, i když ví, že výchova mladé Jaenelle nebude jednoduchá. A to ještě netušil, že spolu s ní se bude muset starat o celý sabat pubertálních čarodějnic. I po Kaeleeru se řeči o jeho výjimečné dceři šíří a ona se tak znovu ocitá v síti intrik. A démonská čarodějnice Hekatah ještě neřekla své poslední slovo.

Saetan: „Čekal jsem dost dlouho na to, až budu moct plísnit dceru. Těším se, jak si to plně užiji.“
Jaenelle: „Ach, já nešťastná.“
Saetan: „Ne ty. Ach, já nešťastný.“

Lucivar jako hlavní mužský element v Jaenellině životě (2.díl zachycuje Jaenelle mezi 15-20 lety) je se svou otevřenou a výbušnou povahou  potřebnou a zdařilou náhradou zádumčivého Daemona, který je ukryt hluboko a dlouho v dívčině pochroumané mysli, než se vzpomínka na něj dostane na povrch.

Druhý díl je mezistupeň, nedozvídáme se příliš nového, ani se nic neuzavírá, je to prostě jen pokračování rozběhnutého příběhu. První polovina působí pochmurně, oživení přichází až s Lucivarem, ale mnohem víc nás napíná Daemonova pouť za zdravým rozumem.

Jaenelle si musí ještě počkat na třetí stranu svého magického trojúhelníku a my čekáme netrpělivě spolu s ní na další osudy Královny říše Kaeleer.

Ukázky:

Str.8-9
První tribun si znovu odkašlal. „Bude se teď hlasovat o žádosti Saetana Daemona SaDiabla o poručnictví pro dítě Jaenelle Angelline. Je někdo proti?“
Určitý počet rukou vyletěl nahoru a Andulvar se zachvěl, když spatřil nezvyklý skelný výraz v Saetanových očích. Když byly ruce sečteny, nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohnul.
„Hlasujte ještě jednou,“ řekl Saetan velice tiše.
Když první tribun neodpovídal, druhý tribun se dotkl jeho paže. Během několika vteřin zůstala z prvního tribuna na židli jen hromádka popela a černé hedvábné roucho.
Matko noci, vyděsil se Andulvar, když pozoroval jedno tělo za druhým těch, kteří byli proti, jak se rozpadají v prach. Matko noci.
„Hlasujte ještě jednou,“ pravil Saetan velice jemně.
Vyšlo to jednohlasně.
Druhý tribun si rukou třel místo kolem srdce. „Princi Saetane Daemone SaDiablo, Rada vám tudíž přiděluje všechna otcovská…“
„Rodičovská. Všechna rodičovská práva.“
„… všechna rodičovská práva pro dítě jménem Jaenelle Angelline od této hodiny až do doby, kdy dosáhne dvaceti let.“


Str.84-85
Lapal po dechu, pohlédl dolů a cítil, jak jsou její prsty omotané kolem jeho srdce.
Jaenellina ruka se nořila do jeho hrudníku. Když vytáhne ruku, vezme s sebou i jeho srdce. To je jedno. Patřilo jí, ještě než se s ní setkal. A skýtalo mu to podivný pocit pýchy, když si vzpomněl na frustrace a potěšení, které prožíval, když se jí snažil naučit, jak se dá pronikat pevnými předměty.
Prsty mu ještě pevněji stiskly srdce. Její oči se otevřely. Byly to nepochopitelné safírové tůňky, ve kterých nebylo žádné poznání, nebylo v nich nic, jen hluboký a nelidský běs. Pak zamrkala. Oči se jí zastřely a zakryly tolik věcí. Znovu zamrkala a podívala se na něj: „Saetane?“ zašeptala chraptivě.
Jeho oči se zaplavily slzami. „Čarodějko,“ zašeptal chraptivě. Zalapal po dechu, když trochu pohnula rukou. Pohlédla na jeho hrudník a zamračila se. „Ach.“ Pomalu rozmotala prsty a vytáhla ruku.
Očekával, že bude mít zakrvácenou ruku, ale byla čistá. Rychlé vnitřní přezkoumání mu povědělo, že bude pár dní cítit šrámy, ale nijak moc mu neublížila. Naklonil se nad ní, až se jeho čelo dotklo jejího.
„Čarodějko,“ šeptal.
„Saetane? Ty pláčeš?“
„Ano. Ne. Nevím.“
„Měl by sis lehnout. Vypadáš nezdravě.“

Str.87-88
„Jak dlouho?“ zeptala se hlasem plným jeskyní a půlnocí.
Musel si odkašlat, než jí odpověděl: „Dva roky. Vlastně
ještě trochu déle. Za pár týdnů ti bude patnáct.“
Neřekla na to nic a on nevěděl, jak má to ticho zaplnit. Pak se obrátila a podívala se mu přímo do tváře: „Chceš prožít sex s tímto tělem?“
Krev. Tolik krve. Zvedl se mu žaludek. Její maska odpadla. A byť se snažil sebevíc, nedokázal najít Jaenelle v těch safírových očích. Musel jí dát nějakou odpověď. Musel jí dát správnou odpověď. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval: „Jsem teď tvůj právoplatný poručník. Adoptivní otec, chceš-li. A otcové nemají sex se svými dcerami.“
„Že ne?“ zeptala se půlnočním šepotem.
Podlaha se mu zamotala pod nohama. V místnosti to zavířilo. Asi by spadl, kdyby ho Jaenelliny paže nezachytily za zápěstí.
„Nepoužívej magii,“ zamumlal skrz zaťaté zuby.
Příliš pozdě. Jaenelle už ho posílala vzduchem na gauč. Když do něj dopadl, posadila se vedle něj a odstraňovala si z krku vlasy, které měla dlouhé po ramena. „Potřebuješ
čerstvou krev.“

Bishop, Anne: Dědička Stínů (Triton; 2010)
anotace:
V tomto násilném, vášnivém i temném světě fantazie vládne čistá krev – rasa čarodějnic a princů válečníků, jejichž síla se ukrývá v magických drahokamech. V druhém díle trilogie Černých drahokamů se sny říše Temnoty o osvoboditelce konečně stávají skutečností.
Čistá krev čekala staletí na příchod Čarodějky, živoucí nositelky magie. Někteří ji považují za mýtus, další odmítají uvěřit, zatímco někteří se těší, že ji využijí jako loutku pro své vlastní temné záměry.
Jaenellina fyzická zranění vyléčí pouze čas. Křehká mysl je jen stěží schopna ochránit ji před hrůznými vzpomínkami z dětství. Nic ji však nemůže odvrátit od jejího osudu, který bude naplněn, až se vzpomínky vrátí a magie dozraje. Jaenellin bude donucena přijmout svůj úděl. V ten den se říše Temnoty dozví, co to znamená, když vládne Čarodějka...
Za trilogii Černých drahokamů získala Anne Bishopová v roce 2000 Cenu Williama J. Crawforda pro začínající autory žánru fantasy.