­

Kapitola 6.

 

Do Prahy vtrhlo jaro. Ušpiněné, páchnoucí a klopotně udýchané jako vždy. Lepilo prach na zpocená těla, nastražovalo psí výkaly na podrážky, sedalo si do vlasů v kalných paprscích. Auta burácela hlasitěji, tramvaje zvonily naléhavěji, výlohy se lascivně leskly po prvním jarním umytí.

Pavel Jareš se na kole prosmekl mezi dvěma proudy aut a zatočil doleva, sjel po krátkém schodišti a vřítil se do parku. Zaštěkal na něj nějaký pes a mladá žena polekaně vykřikla, když prosvištěl sotva deset čísel kolem ní a vzdušná kapsa za ním jí zvedla sukni.

Pěkný stehna, pomyslel si a šlápl do pedálů. Do práce to měl na kole přesně třicet minut. Zakládal si na tom, že nikdy nepřišel pozdě. Nevymlouval se na dopravní zácpu, na porouchané auto, ani na zpožděné metro. Byl sám za sebe. Za pár minut už v dálce spatřil sídlo BIS, pěkně opravenou komunistickou architekturu, což ale nedokázalo zakrýt, že se jedná o nevzhlednou krychli z panelů.

Zabrzdil před bránou, prokázal se služebním průkazem a vjel dovnitř. Kolo si hodil na ramena, vyběhl s ním po schodišti nahoru a zaparkoval ho u sebe v kanceláři, která se tím zmenšila na minimum. Sundal ze sebe zpocené tričko a cyklokalhoty a natáhl si džíny a bleděmodrou kostkovanou košili s krátkým rukávem. Z batohu vylovil tři croisanty s nugátem a šel si udělat kávu. Na sekretariátu si vyzvedl denní tisk. To považoval za jednu z nejlepších stránek svého zaměstnání – měl pravidelné čtení novin v náplni práce. V klidu snídal a zvýrazňovačem si zaškrtával články, které ho zaujaly a jimž se chtěl později podrobněji věnovat.

Přes zdánlivou idylu mu ale v žaludku s olověnou těžkostí leželo napětí a jeho pohled každou chvíli zabloudil k hodinám. Pohovor se šéfem ho čekal v devět. Napěchovaná složka ve stole – kopie materiálů, které veliteli odevzdal k prostudování v pondělí, Pavla ujišťovala, že tentokrát to vyjde. Tentokrát se cesta otevře. Pevně tomu věřil, ale i tak ho cosi nutilo noviny odložit a objemný fascikl vytáhnout a znovu otevřít, ačkoli znal nazpaměť každé slovo.

Sekta Ochránců Světla mu nedala spát od chvíle, kdy na začátku své kariéry dostal za úkol vyřídit dožádání ze Spojených států s dotazy ohledně jejich činnosti. Spis začínal zakládacími listinami a návrhem na zápis do registru církví a náboženských společností. Ochránci na první pohled nijak nevybočovali z obvyklého standardu, pozornost k nim přitahoval snad jen nebývalý majetek. Pavel se tím začal zabývat do hloubky. Podařilo se mu zjistit, že sekta na území státu působila už za komunismu, její kořeny sahaly dokonce až do první republiky a možná ještě hlouběji. Po tomto odhalení se odvážil kontaktovat agenta podepsaného pod americkou žádostí. Jeho odpověď do spisu nezakládal, ale směr, k němuž ho navedla, byl dobře patrný. Během deseti let se mu podařilo zjistit, že Ochránci Světla mají otevřený či skrytý přístup ke všem vědeckým týmům pracujícím v Čechách, a předpokládal, že v dalších zemích tomu nebude jinak. Došel k závěru, že nelegálně obchodují s technologiemi a informacemi, jenže neměl jak to prokázat.

Zamračeně se podíval na seznam a usrkl z chladnoucí kávy. Položky na něm se utěšeně rozrůstaly – nanovlákna, plazma, léky, ale důkazy nikde. Nepodařilo se mu mezi ně proniknout, nedokázal mezi nimi najít ani jediného agenta. Drželi spolu. Neochvějně, až fanaticky poslouchali svého Posla.

Na další straně na něj z fotografie hleděla tvář stárnoucího muže – jeho rysy byly strhané a vyčerpané, kolem rtů měl hluboké kruté vrásky a v očích náznak šílenství. Andrew De Sareffi, po jejich Liess. Pavel měl zjištěno, že De Sareffi bral snad všechny dostupné drogy, chlastal první ligu a rád znásilňoval a bil mladé dívky. Mezi ním a spravedlivým trestem ale neochvějně stála hradba jeho nohsledů. Každý z jeho Strážců byl ochoten odpykat si jeho činy. Žádná z jeho obětí proti němu nikdy nesvědčila.

Pavel obrátil další stránku – Daniel Kánský.

Počítač zapípal, jak mu organizér připomněl čas. Bylo za pět minut devět.

Pavel hodil poslední zamračený pohled na vážnou a snad až nápadně pěknou tvář nového Posla. V jeho očích ještě neviděl šílenství, ale cosi v nich napovídalo, že mezi Liessem a Tarquisem není moc velký rozdíl.

Oblékl si sportovní šedé sako a zamkl. Na chodbě se letmo pozdravil s kolegyní Janou. Usmívala se, za jakýchkoli jiných okolností by se s ní dal do řeči a využil by situace k pozvání na rande, ale dnes na to neměl myšlenky. Prošel kolem několika skladů, až se dostal k výtahům. V pátém patře zaklepal na dveře sekretářky.

„Jdi dál, už tě čeká,“ kývla na něj Zdena a mateřsky se usmála.

Zamrazilo ho, byli stejně staří – jenže ona toužila stát se babičkou, zatímco Pavel onehdy strávil moc pěkný víkend s její dcerou. Ale ne dost pěkný, aby si to chtěl zopakovat.

„Pozdravuje tě Evka,“ dopadlo na jeho záda, když už sahal na kliku.

Tak se přece pochlubila mamince, zavrčel v duchu a rychle se od Zdeny oddělil dveřmi šéfovy kanceláře, aby se vyhnul nevyhnutelnému pozvání na nedělní oběd.

„Pojď dál, sedni si,“ vyzval ho Marek Jeništa, jeho nadřízený, a ukázal na křeslo před svým stolem.

Bylo mu pětatřicet, měl pěkně zastřižené světlé vlasy, jemně opálenou pleť, dokonale padnoucí oblek, drahé boty, a vždycky dobře voněl. Pavel si pamatoval dobu, kdy Marek k BIS nastoupil. Pamatoval si i to, jak se mu s ostatníma chlapama posmívali, když šli na pivko, a Marek si nechal donést vinný lístek. Metrosexuál, chechtali se, když vyprávěl, jakou si koupil pleťovou masku. Teplouš, smáli se, když jim s vážnou tváří vysvětloval složení materiálu svého značkového trička a jak se musí správně prát. Nikdo z nich nečekal, že ten metrosexuál a teplouš bude mít tak raketový start. Než se nadáli, seděl Marek na židli sekčního šéfa.

„Četl´s to?“ zeptal se Pavel jako pitomec, když dosedal.

Samozřejmě, že to četl, jinak bych tu teď nebyl, nadával si v duchu.

„Nebudu ti nic nalhávat,“ odpověděl Marek. „Nejsem rozhodnutý.“

„Marku,“ Pavel se naklonil dopředu. „Ochránci Světla představují velký problém. Shromažďují vědecké poznatky, nové technologie a objevy ve všech oblastech, jaké si jen dokážeš představit. Nic neleží mimo sféru jejich zájmu. Když si připustíme, že vědění je moc, dojdeme k závěru, že shromažďují moc.“

„Ano, souhlasím,“ přikývl Marek pomalu. „Souhrn tvých sledování je impozantní a uznávám, že na tvé teorii může být něco pravdy. Jsem nakloněn tomu prověřit je hlouběji, jen si nejsem jistý, že chci dát zelenou tvému návrhu. Nemáš šanci se mezi ně dostat. Nenapadlo tě, že by bylo lepší oslovit Martinu Kánskou a zlákat ji jako agenta?“

„Ty víš,“ Pavel horečně uvažoval, co říct, „že když budu uvnitř já, dostaneme mnohem hodnotnější informace. Vím, na co se mám dívat, umím číst v náznacích. Jsem víc než jen ochotný vzít na sebe to riziko.“

Marek mlčel, tak Pavel rychle pokračoval, i když jen opakoval, co mu už napsal do své žádosti.

„Daniel Kánský je velká neznámá. Víme, že za dob předchozího Posla by se to podařit nemohlo, ale Kánský už jednou dovolil třetí osobě vstup do jejich společenství. Porušil tím všechna dosavadní pravidla, lze se na to odkázat.“

„Povolil vstup mezi Ochránce Světla své švagrové,“ zdůraznil Marek Jeništa. „Jsi snad ty jeho švagrová? Své švagrové by možná odpustil i špehování, ale co udělá s tebou, když na to přijde? Tolik k riziku.“

Pavel rozzuřeně zmlkl.

„Na druhou stranu,“ pokračoval po chvíli Marek. „Martinu Kánskou jsme kontaktovali hned po jejím vstupu mezi Ochránce, což brzy bude čtvrt roku, a spolupráci s námi odmítla.“

„Proč jsem o tom nepověděl?!“ vyletěl Pavel. „Je to přece můj případ!“

„Je to případ BIS,“ odvětil stroze Marek.

„Co ještě mám udělat, abys mi to dovolil?“ štěkl na něj Pavel. „Připadá ti, že jsem se tomu věnoval málo?!“

„Spíš moc,“ na to laxně Marek.

„Takže iniciativa se dneska trestá?“ neudržel se Pavel a použil ostrý sarkastický tón.

„Ne, jen jsem chtěl naznačit, že si tak moc přeješ něco najít, že budeš přikládat význam i úplně bezvýznamným věcem. Mám sto chutí tam poslat někoho jiného. Ale budiž. Zkus to a uvidíme.“

Pavel připravený k dalšímu boji překvapeně otevřel ústa.

„Dovoluješ to?“

„První zprávu od tebe chci za měsíc, podle ní se rozhodnu, co bude dál,“ Marek mu ukázal ke dveřím. „Dej se do toho.“

„Díky,“ Pavel se rychle zvedal a couval z kanceláře, aby si to šéf ještě nerozmyslel.

Pořád ještě nevěřil tomu, že to zvládl, ale jeho mozek už pracoval s detaily plánu. Všechno chystal do nejmenší podrobnosti již tři měsíce, teď stačilo zajít do kanceláře, vzít kolo a rozjet se do Dejvic k hlavnímu sídlu Ochránců. Nemusel nic připravovat, nic promýšlet. V krvi mu opojně zaplál adrenalin.

„Pavle, počkej,“ zastavila ho Zdena. „Napadlo mě, nechtěl bys v neděli přijet na oběd? Myslím, že by bylo fajn, kdybychom se líp poznali, když jste se s Evkou dali dohromady.“

Podíval se na ni a chvíli vůbec nechápal, o čem mluví. Běžný život teď patřil do jiného světa a Evka do něj patřila už dřív – do světa, kde chlapi jako Pavel pozvou holku jako ona ještě na druhé a třetí rande a za rok si ji odvedou k oltáři.

„Mám úkol v terénu,“ odpověděl přesto poněkud zbaběle, neměl zájem ubližovat ani jí ani Evě. Nemohl za to, že si to ta holka blbě vyložila. „Teď si nemůžu žádný vztah dovolit. Pozdravuj ji a nějak jí to vysvětli, vždyť víš, jak to chodí.“

V kanceláři se nerozhodně podíval na kolo. S povzdechem se upravil, z batohu vytáhl doklady a klíče od bytu a dal si je do kapes, a pak kolo s nechutí opustil. Metro bylo právě tak odporné, jak očekával. Kolem eskalátorů svištěl ledový vítr, všude ležela vrstva zašlé špíny a kolem se vznášel neopakovatelný hutný pach davu. Nedokázal na pohyblivých schodech v klidu stát. Seběhl dolů, prokličkoval mezi lidmi valícími se od právě odjíždějícího vlaku a zastavil se kousek od lavičky popsané tlustými černými klikyháky.

Přetrpěl si svých třicet minut v pekle a vystoupil na Dejvickém náměstí. Oslepilo ho slunce a ohlušil ho ryk spěchajících aut a lidí. Zalitoval, že nemá kolo. Jeho oči automaticky vyhledávaly rychle se otevírající a zavírající skuliny v davu i provozu. Kdyby chtěl, a nebyl tu pěšky, prokličkoval by za pouhou minutu a unikl tomu všemu. Tahle musel se musel vyhýbat lidem a čekat na přechodu.

Hlavní sídlo Ochránců Světla vypadalo nadmíru honosně – přesně tak mělo vypadat i sídlo tak důležité státní instituce jako BIS. Ozdobné průčelí se zvedalo do výše šesti pater, nová omítka hladila blankytnou barvou s krémovými prvky kolem oken a ve štítech. Obrovské vstupní dveře ho zavedly do haly s podlahou z leštěného růžového mramoru. Uvnitř budovy sice také bylo zachováno pár původních prvků, ale jinak ho uvítal ryze moderní interiér.

„Přejete si?“ oslovil ho vrátný za pultem z černého tvrzeného plastu.

„Potřebuji mluvit s Tarquisem,“ odpověděl.

Výraz mužovy tváře mu byl sám o sobě odpovědí. Nikdy nikdo za Tarquisem nepřišel bez předchozího pozvání nebo dohodnuté schůzky. Každý návštěvník byl předem prověřen a schválen. Muž byl ohromen.

„Důvod vaší návštěvy?“ zeptal se.

„Jmenuji se Pavel Jareš a chci se stát členem vašeho společenství,“ odpověděl.

„To není možné,“ řekl tvrdě vrátný.

„Vy o tom snad rozhodujete?“ pozvedl Pavel obočí.

„Máme ohledně toho jasné pokyny,“ vrátný zachovával kamennou tvář, ale v jeho očích doutnalo pobouření.

„Tak jasné, jak jste je měli ohledně Martiny Kánské?“ nadhodil Pavel. „Chci si s Tarquisem jen promluvit a vysvětlit mu, co mě k mému rozhodnutí vede. Mohl byste ho aspoň informovat, že jsem žádal o schůzku.“

„Ne,“ zněla strohá odpověď.

„Může se o mém úmyslu dozvědět i jiným způsobem,“ Pavel prsty významně poklepal na noviny složené na pultě.

Vrátného tvář v tu chvíli připomínala železnou masku, jen oči za ní plály barvou bytostného odporu. Jeho rty se sevřely do odmítavé přímky a chřípí se rozšířilo.

„Posaďte se, pane Jareši, a počkejte,“ procedil posléze mezi zuby. „Proberu to s Iasin, Tarquisovou První.“

„Děkuji vám,“ usmál se Pavel na oplátku jedovatě. „Jste velmi vstřícný.“

Vzal si noviny a zamířil k od pohledu pohodlné tmavě hnědé sedačce a konferenčnímu stolku. Posadil se, natáhl si nohy a začetl se do první strany. Nedělal si iluze – bude tu čekat velmi dlouho, ale na to byl připravený. Dostal se však sotva na třetí stranu, když na něj dopadl stín.

„Pan Jareš?“

Pozvedl oči. Nad ním stála mladá žena – ještě dívka, snad by si i bál strávit s ní noc, aniž by předtím viděl občanku. Měla dlouhé hnědé vlasy, padaly jí v měkkých vlnách až k bokům, oříškové oči a snědou pleť. Nádherně žensky tvarovaná postava vynikla i v černých maskáčích a neforemném černém tričku. Byla mu znepokojivě povědomá. A pak si ji vybavil – jedna z Liessových obětí.

„Proboha,“ uklouzlo mu. „Vy jste Petra Šuchmová.“

„Odkud mě znáte?“ zostražitěla.

Stěží mohl přiznat, že z otřesných fotek z nemocnice. Skrze postavu sebevědomé a zdatné ženy před ním prosvítala zbitá a vyděšená bytost, která po Liessově péči nedokázala promluvit celé hodiny. Krátce zaváhal, ale pak se mu vrátila duchapřítomnost.

„Z televize. Viděl jsem, když jste Tarquisovým jménem mluvila o přijetí Martiny Kánské do řádu.“

„Máte dobrou paměť,“ zamračila se.

„Někoho tak nevšedního si určitě zapamatoval každý,“ usmál se svým nejsympatičtějším úsměvem.

Kupodivu ho neopětovala.

„Tarquis vás očekává, následujte mě, prosím,“ ukázala k výtahu.

Když se za nimi zavřely dveře kabiny, vzduch skoro okamžitě prosytila neuvěřitelně smyslná vůně potu a mýdla. Žádný parfém nemohl jeho smysly vybudit víc. Litoval, že jeli jen do prvního patra.

Vystoupili a stanuli naproti zdobnému portálu. Iasin mu však pokynula k úzkým dveřím napravo.

„Jistě pochopíte, že musíte projít bezpečnostní prohlídkou,“ řekla.

To Pavel jistě chápal, mnohem méně ale už chápal, když se za nimi zavřely dveře a zůstali tam sami dva.

„Svlékněte se do naha,“ vyzvala ho Iasin.

Pavel se zarazil. Jeho váhání bylo zřejmé.

„Můžete se buď svléknout přede mnou, nebo odejít. K Tarquisovi vás bez osobní prohlídky nepustím.“

Z police si podala pár tenkých gumových rukavic a natáhla si je na pevné a silné prsty s nakrátko ostříhanými nehty. Mlasknutí se malou prostorou neslo až moc hlasitě.

To nemůže myslet vážně, letělo mu myslí, i když situace byla dostatečně přehledná. Tarquisovi Strážci byli odhodlaní znepříjemnit každému přístup k jejich Poslovi, co to šlo. Pavel nasadil přezíravý výraz a rozepnul si košili. Nechal ji spadnout na zem a s vyzývavým pohledem zatáhl za opasek. No co, i on jí to mohl hodně znepříjemnit. Iasin zrudla až ke kořínkům a na okamžik uhnula očima. Kdyby Pavel nevěděl, co má už za sebou, uvěřil by, že je snad panna.

Co má za sebou... panebože, já jsem ale idiot!

Cítil se tak trapně, že se málem okamžitě omluvil, ale na poslední chvíli se zarazil, tím by všechno jen zhoršil. Tahle dívka neměla sebemenší potěšení z toho, že ho osobně musí prohlédnout. Nešlo jí o to něco mu znepříjemňovat, ale postavit se čelem své vlastní nepříjemné povinnosti. Nestála o to být tu s ním o nic víc než on s ní.

Když skončila, podala mu složenou hraničku oblečení – stejné černé kalhoty a tričko, jako na sobě měla sama.

„Vaše věci tu zůstanou, při odchodu se zase převléknete,“ řekla a pokynula mu ke dveřím.

Vrátili se na chodbu a vstoupili do ozdobného portálu. Nevedl do žádné místnosti, prošli prostě skrz obvodovou zeď na širokou lávku, spojující dům s prosklenou stěnou obrovského skelníku ve dvoře.

„Pojďme,“ pobídla ho.

Pavel neochotně vstoupil na lávku a otevřel dveře skleníku. Uvítala ho klenba hustého listoví nad hlavou a vlhký svěží vzduch. Stromořadí vedlo daleko dopředu až k prázdnému trůnu na druhé straně. Byla to impozantní stavba, její realizace vyžadovala komplexně řešit celý blok staré zástavby, ponechat jenom obvodové části a propojit prostorné dvory. Stromy mohly být dobře padesát let staré, jednalo se o nějaký Pavlovi neznámý druh, jako dlaň velké listy měly stříbřitě šedou pastelovou barvu a ojíněně opalizovaly ve slunci. Pod nohama mu měkce pružila zemina, křižovaná sítí dlážděných chodníčků.

Iasin ho vedla dál, ale ne před trůn, jak podvědomě očekával. Tarquis seděl na zemi asi v polovině sálu a zády se opíral o hladký kmen. V rukách držel knihu, tmavé vlasy mu padaly do tváře.

„Tarquisi,“ promluvila Iasin tiše. „Přivedla jsem Pavla Jareše.“

Sotva znatelné gesto rukou jim dalo najevo, že slyšel, ale hlavu od knihy nezvedl. Pavlovi se v první chvíli chtělo usmát nad takovým pozérstvím, jenže něco v Tarquisově soustředění jeho shovívavý úsměv utnulo v zárodku. Tarquis nepředstíral, že knížka je pro něj důležitější než návštěva, kterou si pozval, prostě to tak bylo. Pavel ho skutečně nezajímal ani natolik, aby se kvůli tomu odtrhl od četby. V tomto místě panovala jediná vůle, jediný člověk tu určoval pravidla. Vše zde se podřizovalo Tarquisovu pohodlí.

Pavel si nemohl pomoct, Tarquis ho neignoroval okázale, ale s takovou samozřejmostí, že to v něm chtě nechtě vzbudilo pocit podřízenosti.

Tarquis dočetl kapitolu a knihu konečně zavřel a odložil do nízké čerstvě posečené trávy. Pak se zvedl a Pavel mimoděk o krok ustoupil. Nikdy před tím nespatřil tak neuvěřitelný pohyb – takovou lehkost a plynulost, symbolizující obrovskou sílu. A přece Tarquisova postava ničemu podobnému nenasvědčovala.

Byl oblečený do jakési černé sutany z lesklého a luxusního hedvábí. Padala mu až ke kotníkům a v pase ji měl staženou širokým pruhem látky – připomínala oděv kněze i samuraje zároveň. V souladu s černými až na ramena dlouhými vlasy a světlým obličejem mu dodávala zvláštní nadpozemskou auru. Podobné oblečení u kohokoli jiného by v Pavlovi vyvolalo záchvat smíchu, ale Tarquisova odměřenost je zmrazila v zárodku. Byl vysoký dost na to, aby si pohlédli zpříma do očí a Pavel si říkal, že slabší povaha by se pod jediným takovým pohledem mohla zhroutit. Tarquis se bral vážně – smrtelně vážně.

„Proč?“ zeptal se.

„Proč chci vstoupit mezi Ochránce Světla?“ ujistil se Pavel, že mu rozumí správně, ale nedostatek jakékoli reakce na Tarquisově straně ho nechal na holičkách.

„Viděl jsem Světlo,“ odpověděl proto, ale sám cítil, jak falešně jeho hlas zní, i když si to doma zkoušel nejmíň tisíckrát. „Chci mu sloužit. Chci ho chránit.“

„Pověz mi o tom víc,“ vyzval ho Tarquis.

„Stalo se to, když jsi vystoupil a přijal Martinu Kánskou mezi vás. Díval jsem se na televizi, naslouchal jsem tvým slovům a všechno najednou dostalo smysl, každá drobnost zapadla na své místo, viděl jsem vše a rozuměl jsem všemu. Byl moment prozření, obrovské blaženosti.“

„Tak smysl?“ prohodil Tarquis a v jeho očích se otevřeně mihlo pobavení. „Jaký smysl? Popiš mi to.“

„To já nevím, protože to trvalo jen okamžik a pak to bylo pryč, jen jsem věděl, že to chci znovu zažít a že pro to udělám všechno. A bylo mi jasné, že cesta k tomu pochopení, k naprosté správnosti, vede skrze vás. Skrze Tebe.“

Tarquisova tvář zůstala nehybná, ale v očích se mu blýskal výsměch.

„Pak tě v žádném případě nemůžu přijmout mezi Ochránce Světla. Podle toho, co tu říkáš, jsi psychicky nebezpečně labilní idiot. Nebyl bys nám k ničemu a my tobě taky ne.“

Pavel na něj zůstal zírat.

„A co sis myslel?“ Tarquisovy rty na vteřinu zkřivil úsměšek. „Že si tu spolu budeme notovat o božím zjevení? Že jsem někdy měl podobný prožitek?“

Ne, to si Pavel nemyslel. Podle Tarquisova vzhledu a chování soudit spíš na něco hodně temného a nelidského. Něco, co z něj udělalo psychicky nebezpečně stabilního génia.

„Zeptám se tě ještě jednou,“ řekl Tarquis klidně. „Je to tvoje poslední šance. Proč?“

Pavlovi už došlo, že tohle je jen hra na kočku a na myš. Tarquis dávno věděl, pro koho Pavel pracuje a co má za úkol. Dělal tam ze sebe blbce.

„Pracuju pro BIS,“ odpověděl a zpříma na něj pohlédl. „Jak už víš. Mám za úkol vás prověřit s ohledem na možný nelegální obchod se zakázanými technologiemi a podezření z krádeží duševního vlastnictví, to taky už nejspíš víš. A existuje jeden dobrý důvod, proč bys mě měl mezi své lidi přijmout. Když mě vyhodíš, pošlou někoho jiného, najdou si někoho mezi tvými lidmi nebo použijí jiné, ne tak šetrné prostředky, jak se dozvědět pravdu. Jsem tady, ty víš, kdo jsem a co chci, můžeme spolupracovat a bude to míň bolet mě i tebe.“

Tarquis krátce pohlédl stranou na svou První.

„Iasin?“

„Zařídím pro něj nehodu,“ odpověděla. „Dokážu se postarat o to, aby tě už nikdy nikdo od nich neobtěžoval.“

Tarquisův pohled se vrátil zpět k Pavlovi.

„Ve skutečnosti pro mě jistou cenu máš,“ řekl pomalu. „I když ne v tom, v čem myslíš. Když mě porazíš, můžeš zůstat, když ne, zařídím pro tebe tu nehodu sám.“

„Porazím v čem?“ zeptal se Pavel s podezřením.

„V souboji,“ odpověděl Tarquis a jeho štíhlé obratné prsty rozvázaly pás u sutany a nechaly ji klesnout k zemi.

Měl na sobě obyčejné džíny a to nejobyčejnější bílé tričko.

„Tady? Teď?“ vytřeštil Pavel oči.

Tarquis se od něj odvrátil a zamířil dál do sálu. Pavel tak získal možnost znovu sledovat jeho pohyb. Jeho chůze byla nenapodobitelná – žádné zachvění, žádné zaváhání, dokonale dynamická. Tarquis se otočil tváří zpět k němu. Jeho pohled Pavlovi nahnal husí kůži. Tarquis byl zabiják bez slitování a dělal si, co chtěl. Byl nebezpečný jinak, než Pavel očekával. Tak jako Liesse lákala bolest mladých dívek, tohoto muže přitahovala blízkost smrti.

Proč? Napadlo ho, jenže neměl čas nad tím uvažovat.

„Iasin, dej mu svůj nůž,“ řekl Tarquis stroze.

Iasin mu beze slova nabídla svůj nůž. Pavel se na zbraň nerozhodně podíval. Nebyl si jistý, že je úplně rozumné ji přijmout, Tarquis evidentně nestál o žádnou hru. Odmítnutí ale taktéž znamenalo prohru, i kdyby pro něj Ochránci Světla nezařídili nehodu. Nepodařilo by se mu mezi ně proniknout.

„Vezmi si to,“ řekl Tarquis chladně přímo k němu.

„Nechci s tebou bojovat,“ odvětil Pavel.

Tarquisovi přeběhl po rtech úsměv.

„Ale já s tebou ano a tady platí, co já řeknu. Takže si ten nůž buď vezmi, nebo tě zabiju bez boje,“ odpověděl Tarquis.

Pavel si tedy nůž vzal a opatrně se k Tarquisovi začal přibližovat. Chvíli kolem sebe kroužili a pak Pavel jen tak zlehka zaútočil, chtěl si spíš otestovat, jak moc velké nasazení může čekat, ale Tarquis se mu neuvěřitelně rychle vyhnul, vzápětí mu stanul v zádech a přejel svým nožem po Pavlově stehně. Rozřízl látku i pokožku. Pavel ucítil palčivou bolest a vlhkost stékající po noze. Pochopil, že je to jen napomenutí, aby bojoval pořádně. Nůž stejně tak mohl skončit v jeho zádech.

Když to chce, má to mít, zavrčel v duchu a začal bojovat naplno.

Přesto to brzy vypadalo, že nedokáže protivníka zasáhnout, i když ani on sám už neutrpěl další zranění. Pohybovali se kolem sebe se zdánlivou lehkostí, měkkým krokem, jako v tanci, ale v očích měli ostražitost. Pavel ve spáncích cítil zběsilý tep vlastního srdce. Nemělo to smysl, každý jeho výpad se setkal se zrcadlovým pohybem, Tarquis mu proklouzával mezi prsty jako světlo na hladině. Pavel se vlastně divil, že sám dokáže čelit jeho útokům, a že se Tarquis snažil. Ostří nože několikrát minulo Pavlův hrudník doslova o vlas. Po pěti minutách se zdálo, že tam tak mohou zůstat navěky, a v tom se to stalo. Tarquis uhnul o zlomek sekundy pomaleji. Pavel nezaváhal a s chutí ponořil nůž hluboko do jeho boku. Kdyby Pavlovi po zápěstí nestékala jeho krev, nevěřil by, že ho zasáhl. Tarquis se nestáhl, místo toho ho popadl levačkou za rameno a nabodl se na nůž ještě víc. Vzápětí už Pavel ucítil ostří jeho zbraně ve svých slabinách.

Tarquis však nebodl.

Pustil ho a poodstoupil od něj. Výraz jeho tváře byl nepopsatelný. Odrážela se v něm bolest, to ano, ale mísila se s jinými emocemi – s rozkoší, s pýchou, s uspokojením, s jakýmsi klidem. Jako by konečně dostal něco, co esenciálně potřeboval.

„Tarquisi!“ Iasin se k němu vrhla, kolibříci z jejích rukou přelétaly kolem zranění, na prstech jí ulpívala krev, její oči přetékaly vinou, že něco takového dopustila. Byla vyděšená k smrti, ostře to kontrastovalo s Tarquisovým klidem. Ona nerozuměla tomu, že přesně tohle chtěl, že právě o tohle od začátku šlo, ale Pavel to pochopil.

Pokud měl pravdu a v odhadu Tarquise se nemýlil, skutečně mu mohl poskytnout něco, co mu žádný z jeho Strážců dát nemohl. A nebylo to uspokojení touhy po smrti nebo po bolesti, ale vyplnění touhy stát na hranicích svých sil. Nic jiného pro Tarquise nebylo dost silné. Nic jiného mu nemohlo aspoň na okamžik poskytnout skutečný klid.

Tarquis musel zaznamenat nějakou změnu v Pavlově výrazu nebo mu třeba taky četl myšlenky, protože kývl, jako by byli uprostřed přátelského hovoru.

„Pochopil jsi,“ řekl. „Zítra v sedm se budeš hlásit u Strážce Ramida – vysvětlí ti všechno potřebné. A dej v práci vědět, že tě teď uvidí velmi zřídka.“