­

Vilma Kadlečková: O lišce a Lovci

Utíkal, chlapec v temném lese. Byl zvyklý utíkat celý svůj život, měl to v sobě, jizvy vzpomínek – naslouchání v tichu, chvatné balení věcí před svítáním, ničení příbytku, opouštění známých míst. On a jeho matka se věčně stěhovali. Věčně zakrývali stopy. Jenže ta věc si je stejně našla. Jeho a matku od sebe oddělila. A náhle už to není žádné neurčité tušení, žádné stíny někde na obzoru. Je to konkrétní, bezprostřední ohrožení. Cítil to každým pórem kůže, připomínal si to s každou kapkou potu, která mu sklouzla po zádech. Tohle je konec cesty. Lovec žene svoji kořist; a já jsem tou kořistí.

Všiml si Lovce v autobusu. Přes zamlžené zadní sklo viděl světla auta, které se na ně nalepilo a zajíždělo ke krajnici na každé zastávce. Když si přetáhl rukáv bundy přes prsty a otřel kousek skla, aby si udělal průhled, zahlédl i svraštěné obočí a temné oči řidiče, přestože tvář se jinak skrývala pod vysoko vytaženou šálou. Černá Toyota Yaris měla pražskou značku. Vypadala tak nově, že mohla být z půjčovny. Přestal si namlouvat, že je to náhoda.

Zvažoval své možnosti. V autobusu byl v bezpečí, jenže ten za další půlhodinu dojede na konečnou; a pak všichni vystoupí, dveře se zavřou, proud lidí se vsákne do okolních ulic a jeho nechá Lovci napospas jako otisk vyvržený Odlivem. Byl v tomhle světě cizí. Neměl cit pro okolní tvary, neměl správný odhad vzdálenosti, neuměl číst náznaky; a v lidských městech obzvlášť. Jestli to nechá dojít takhle daleko, jestli se nechá zahnat do nějaké křivolaké uličky plné jiných přízraků, bude to jen horší. Když u Veselí minuli nájezd na dálnici a pokračovali po okresní silnici k vesnicím mezi blaty, Toyota odbočila s nimi; a v tu chvíli se rozhodl. Na další zastávce vyskočil z autobusu, jediný. Zahlédl ještě, jak vůz okamžitě mění směr a zajíždí na přilehlou lesní cestu, ale na víc nečekal. Rozběhl se po turistické stezce. Po padesáti metrech zahnul do lesa.

Teď byl s Lovcem sám.

Sanča Fülle: O vlku, který mhouřil oči

Otevřel váček a vysypal mince. Po celé síni se rozprskly odlesky bílého kovu.

„Odkud je máte, bratránku?“ užasla nebeská princezna.

„Vtrhl sem s nimi mnich a chtěl vymítat přímo v zásvětí. Vyčistil jsem je od tlusté vrstvy špíny.“

„Ani se nedivím, že mu otevíraly průchod. Jsou staré jako sama Země.“ Naklonila se nad stolek. „Razila je Nü Wa, božská tvůrkyně. Podívejte. Její pečeť je na každém kousku.“

Služka, co jim právě nalévala čaj, zpozorovala, že jedna mince se skutálela na jaspisové dlaždice. Plála tam jako měsíc na podzimní obloze. Shýbla se pro ni.

„Nedotýkej se jí,“ vykřikla její paní, ale bylo pozdě. Dívka ucukla a strčila si popálený prst do pusy. „Obnažená pečeť je nebezpečná.“ Otočila se ke svému hostu. „Promiňte, bratránku, mohla bych se podívat na vaše ruce?“

Ukázal neposkvrněné dlaně.

„A teď... mohl byste mé služebné podat kousek toho kovu?“

Muž položil bílé kolečko na okraj stolku.

„Odpusťte. Chtěla bych vás požádat, abyste jí ho podal přímo.“

Dívka zrudla a on zrozpačitěl.

„Vím, že je to zcela proti slušnému chování, ale protentokrát račte udělat výjimku,“ přemlouvala je nebeská princezna.

„Je to tak, jak jsem si myslela,“ řekla, když on s úklonou obřadně oběma rukama položil služce minci na prstíky. Ani se jí nezachvěly. „Každý kus téhle ražby se rozhodl poslouchat jenom vás, pane.“

„Co s tím mám dělat, sestřenko?“

„Přece meč, bratránku.“

„Nebudu se ohánět svazkem mincí jako kdejaký pozemský komediant! I když jsou tak zvláštní.“

Julie Nováková: O nefritovém amuletu I.

Když se dívka parkem vracela z lekce francouzštiny, už se blížil večer a šeřilo se. Letošní říjen byl sice teplý, ale deštivý, a pod ocelově zbarveným nebem se tma snášela rychle.

Vítr zvedl první spadané listy na cestě a rozvířil je. Děvčeti do tváře zadul náhlý poryv.

Ochladilo se. To nebyla jen její představa.

Rozhlédla se kolem sebe, ale park byl v podzimním večeru liduprázdný. Ohromeně pozorovala listí zvedající se do výšky a točící se ve vzdušném víru, zpod nějž se vylévala hustá bílá mlha.

Jemné, ale pevné vlákno se jí omotalo kolem ruky dřív, než se stačila pohnout. Ale ona vlastně ani nechtěla, i když rozum na ni křičel, aby se hned dala na útěk. Jako zhypnotizovaná zírala na scénu odehrávající se před jejíma očima. Bylo to děsivé a současně krásné.

Vtom se vítr uklidnil a listí se ve spirálách sneslo na zem.

Tam, kde byl před chvílí vír, stál malý svalnatý muž exotického vzhledu.

Jako v transu na něj hleděla ještě ve chvíli, kdy odepnul meč z opasku a plynule jím máchl před sebou, ostří jen pár centimetrů od její krční tepny.

Teprve pak se pohnula a tělo zoufale pomalu uposlechlo horečně pracující mozek.

Připadalo jí, že má nohy těžké jako z olova. Každý krok jí dělal nesmírné potíže. Neztrácela čas ohlížením, ani za sebou neslyšela žádné kroky, ale přesto cítila, že jí je muž v patách.

Zatímco utíkala, zvedla se mlha. Objevila se rychle a plíživě – a ona najednou zjistila, že nemá kam běžet, že ji úplně obklopila hustá běloba a ona naprosto ztratila orientaci.

Zdálo se jí rozumné zůstat zticha a přidřepnout si, kdyby útočníka napadlo znovu mávat mečem ve vzduchu.

A pokud je to ten, kdo si myslím, stejně bych mu asi neutekla…

„Opravdu mi neunikneš,“ promluvil náhle hlas za ní, klidný a melodický. Dívce přejel mráz po zádech. Bála se pohnout, ale nakonec se jí podařilo promluvit: „Proč mne chcete zabít?“

„Je to má povinnost. Starám se, aby Šerosvit nebyl nikým narušen. Odstraňuji jeho hrozby…“

Jeho poslední slova zůstala viset ve vzduchu jako napřažené ostří. „A… já představuji hrozbu? Skoro ani nevím, co Šerosvit je,“ ozvala se a rozhodla se, že velmi pomalu vstane a otočí se. Nebránil jí v tom.

I když se obrátila za hlasem, viděla jen obrys muže v kypící mlze.

„Zatím,“ řekl a pozvedl meč.

Lucie Lukačovičová: O černé paní

Z šera se konečně vyloupla přední světla autobusu.

Řidič sotva přibrzdil, aby se přes clonu deště podíval, jestli na zastávce někdo stojí.

Nikoho nespatřil, a tak šlápl na plyn.

„Skoč!“ vykřikl bělovlasý. Bleskově uvolnil jištění u lavičky, druhou rukou hodil vlákno na karoserii autobusu. Pevně chytil přízračnou modrovlasou dívku za ruku a odrazil se.

Tah autobusu je chvíli vlekl s sebou, ale vlákno vydrželo. Dívka hodila další vlastní, bledé a modré, společnými silami se přitáhli na střechu vozidla a zachytili se.

Byli na cestě.

Déšť ve světě lidí zesílil. Silnice byla rozpukaná jak vyprahlá země v poušti. Kapky stékaly po asfaltu a slévaly se do louží v prasklinách a dírách.

„Jede strašně rychle,“ sykl bělovlasý přízrak, hlavu skloněnou.

„Ví, že má zpoždění,“ zašeptala dívka.

Trhnutí, zakvílení pneumatik. Celý autobus sebou smýkl po silnici. Řidič se zoufale pokusil udržet vozidlo pod kontrolou, ale marně.

Modrovláska vykřikla, zadrnčela přetržená jistící vlákna. Autobus neovladatelně přeletěl přes krajnici. Sjel šikmo po mírném svahu a se zarachocením zůstal stát na okraji rozbahněného pole.

Bělovlasý se pokusil hodit další vlákno, ale to se sesmeklo po karoserii, aniž našlo oporu. Oba přízraky byly vymrštěny do tmy Stříbroklamu.

Dívka rozhodila rukama, Odliv ji vlekl pryč jako suchý list. Zoufale zanaříkala.

Bělovlasý se několikrát otočil ve vzduchu.

„Chytej!“ hodil dívce vlákno a rychle se zajistili mezi sebou. Koutkem oka zahlédl siluetu autobusu. Švihl rukou. Mám jenom jeden pokus, uvědomil si. Jenom jeden, pak už budeme příliš daleko.

Vlákno kmitlo vzduchem.

Nastala vteřina strnulého ticha. Bělovlasý nechal klesnout vztaženou paži. Minul jsem. Minul jsem. Zemřeme tady. Oba.

Karolina Francová: O chlapci, který kreslil komiks

Stojatá mlha kolem jeho nohou ožila. Procitl v ní proud, řinula se dolů po schodech v bělostné kaskádě a táhla ho s sebou. Pokusil se vzpeřít, ale nohy mu na schodech podklouzly a sjel dolů po zádech.

Celý otřesený zůstal ležet. Ze všech plísní obrostlých stěn na něj padal ohlušující jekot. Mlžné cáry plynuly kolem něj, mizely kdesi ve zdi úzké chodby vedoucí k jednotlivým sklepním místnostem.

Chlapec se k smrti vyděšený těžce zvedl na všechny čtyři. Ohlédl se nahoru na schody. Od zavřených dveří k němu proudila studená pára, jako by foukal stálý vítr a nesl ji k němu. Kvílivé zvuky nabíraly na síle a kadenci, draly se mu do uší a svíraly mu hlavu v kleštích. Stěna chodby se před jeho očima rozpíjela, nejistě se chvěla, mizela a zase se objevovala, až se ustálila v podobě šedé nehmotné zástěny.

Prostor se otevřel. Chlapec se stále nacházel ve sklepě, ale zároveň byl i někde jinde. V jiné místnosti, přízračné, vyvedené v mnoha odstínech šedi. Obklopil ho nesnesitelný chlad, z jeho těla na všechny strany unikalo teplo, prýštilo z něj v podobě ohnivé koróny.

V přízračném pokoji se něco pohnulo.

„Pomoc!“ zakřičel. „Pomozte mi!“

Nedokázal se pohnout. I když věděl, že by měl utíkat o život, jako by ho cosi drželo přilepeného na místě, snad ten zvuk okolo něj představoval svého druhu neviditelná pouta. Jakmile na to pomyslel, uvědomil si tenká stříbřitá vlákna. Táhla se od jeho těla k těm druhým, k nezřetelným postavám na druhé straně místnosti. Spojovala ho s nimi jako pupeční šňůra, jako chapadla. Byla jejich součástí, jejich dotyk na těle v něm vyvolával mrazení a třas.

Chtějí mě vysát, pomyslel si napůl mrtvý hrůzou.

Stáli daleko od něj. Z jejich otevřených úst vycházel onen děsivý kvílivý zvuk. Přízraky. Vypadali jako lidé, jen podivně rozevlátí a vyzáblí. Upírali na něj obrovské oči a jejich vlasy divoce poletovaly v neexistujím větru.

„Pusťte mě, prosím,“ vzlykl a zkusil couvnout dozadu.

Lepkavá vlákna ho držela pevně. Pulsovala energií.

„Pusťte mě!“ začal křičet. „Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo!“