Upíři. V posledních letech se těší především roli neodolatelných milenců, drsných soukromých oček a existencionalisticky laděných dekadentů filozofujících místo nad sklenkou absinthu nad pohárem krve (nejlépe umělé či zvířecí). Vyrojilo se jich tolik, že i při zoufalém hláškování „volejte van Helsinga!“ pozvolna zapomínáme, proč na ně naši předkové chodili s řádně nabroušenými kolíky. Ne, nebylo to kvůli účesu Edwarda Cullena.
Upíři pro ně totiž byly bestie, jejichž existence se neslučovala s běžným fungování světa živých. Pro své přežití potřebovali cizí krev a protože je často poháněla kletba, na své okolí ohled opravdu nebrali. Mnoha z nich však nebyla cizí ani romantika a tak od svých ovdovělých chotích vyžadovali plnění manželských povinností…
Proč takto zeširoka?
Protože právě k těmto kořenům se Lindqvist vrací. Jen situuje příběh do 80. let 20. století do okrajové čtvrti severského velkoměsta. A věřte, že drsný nebyl jenom středověk.
Blackberg je normální předměstí. Z městské zástavby není daleko do přírody, najdete tu školu, supermarket… prostě vše, co lidé potřebují, aby mohli žít spokojeně vedle sebe a příliš si nevšímat jeden druhého. A tak si nikdo ani nevšimne, že se přistěhoval jeden hodně divný pán s jednou hodně divnou holčičkou. Stejně jako nikdo nevidí šikanu a snahu dvanáctiletého Oskara volat o pomoc.
Zcela podle zásady, že snadnější je nevidět a neangažovat se.
Život je přece krutý a člověk se musí přizpůsobit, ať chce či nechce.
Otázkou zůstává JAK, protože (nějaká) možnost volby zůstává vždycky.
Krátce po začátku knihy je čtenářova mysl donucena volit. Rozhodnout se, zda bude číst klasický upírský horor zasazený do relativně moderní doby, nebo román o mezilidských vztazích, v němž prvky vampyrismu jen zesilují celkovou výpověď a vyznění. Funguje totiž oboje. A těžko říct, kterou možnost by podporoval sám autor.
Ať vejde ten pravý je příběhem vyvrženců, osob pohybujících se na okraji společnosti. Přestože jím prochází celá plejáda rozmanitých charakterů, tohle mají společné. Nejsou normální a nezapadají. Každý je ztracen ve svém osamění – a o to větším zázrakem je kontakt dvou osamělých duší, z nějž se zrodí přátelství.
Pokud se tak ovšem dá mluvit o vztahu mezi chlapcem a bytostí, která je pro své přežití nucena zabíjet. A pokud má šanci toto citové pouto přežít vše, co čas přináší…
Lindqvistův styl je děsivý – a to především kombinací civilního způsobu vyprávění, do které nemilosrdně zabodává scény z upířího života, lovy i vystupňovaná krutost. Lidé by si na slušný horor vystačili sami, přítomnost Eli a jejího služebníka vše žene do stále zběsilejších situací a ještě zběsilejších řešení, bez jakéhokoli příslibu naděje či náznaku změny k lepšímu.
A i na konci zůstává temnota. Pocit sychravé říjnové noci, zimy, která přišla příliš brzo.
Zvláštní plejáda roztříštěných emocí, obrazy propálené do hloubky podvědomí, jež ještě dlouho po dočtení mají sklon v zástupu volných asociací vyskočit a v nestřežené chvíli se zakousnout do okamžité pozornosti. V případě vraždících pedofilů, van, hladu, účinků kyseliny solné, samovznícení, koček (a takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho) za to budou citlivé duše s bohatou vizuální představivostí autora proklínat. Lindqvist je totiž mistrem atmosféry a sugestivní práce s detailem až vnucuje dojem, že se vše odehrává kdesi za rohem, mnohem blíž, než by nám bylo milé. Ostatně, jak autor varuje – všechno, o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak.
Lindqvist, John Ajvide: Ať vejde ten pravý (Argo; 2010)
anotace:
Zima roku 1981. Poklidný život na stockholmském předměstí Blackeberg naruší podivné události. Nejprve nedaleko objeví mrtvolu chlapce, kterého vrah nechal záměrně vykrvácet. Vše nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o rituální vraždu. A to je jenom začátek. Místní obyvatele pozvolna zachvátí strach a bojí se v noci vycházet z domu. Nikdo z nich ale netuší, co se opravdu děje. Dvanáctiletý Oskar má zatím jiné starosti. Jeho spolužáci ho už dlouho šikanují a on se jim nedokáže postavit. Marně sní o pomstě. Dokud se do vedlejšího bytu nenastěhuje postarší muž s holčičkou. Jmenuje se Eli. Oskar se s Eli spřátelí. Jeho nová kamarádka je ale poněkud divná. Vychází ven jen v noci, i v mrazu chodí nalehko a často bývá hladová. Navíc trvá na tom, že nemůže vejít dovnitř, dokud ji nepozve dál. Přesto mezi nimi vzniká silné pouto.
Ať vejde ten pravý (šv. Lat den rätte komma in, 2004) je románový debut švédského spisovatele Johna Ajvida Lindqvista (*1968). "Všechno v mé knize je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak," říká autor. Tento upíří horor o první lásce ze švédského předměstí, kde Lindqvist sám vyrůstal, vzbudil na švédské literární scéně senzaci, byl přeložen do řady jazyků a zatím vyšel v jedenácti zemích. Stejnojmenný film Tomase Alfredsona podle Lindqvistova vlastního scénáře měl ve Švédsku premiéru v roce 2008. V současné době se připravuje americká filmová adaptace pod názvem Let Me In.
