­

...láska je nezřídka slepá a ve svém zaslepení sobecká. Můžeme jí to ale mít za zlé? Nevěděl odkud přišla a nikdy po tom příliš nepátral – prostě tu byla a od prvního okamžiku věděl, že patří k sobě. Neznala jeho řeč, ani on neznal její. Celé dlouhé dny na sebe mluvili každý po svém a zoufale se snažili vyjádřit tomu druhému, co měli na srdci, ale brzy to vzdali a jen se na sebe dívali. Žili spolu v tichosti a klidu na kraji lesa. Spolu ráno vstávali, spolu večer uléhali, nebylo nic, o co by se nepodělili. Milovali se. Pak se však vše změnilo – ona onemocněla. Byl zoufalý, tolik si ji přál pomoci, tolik se snažil, ale ona byla den ode dne slabší a slabší. Sedával u jejího lůžka, dotýkal se jejích vlasů, hladil její tváře. Mlčky ji konejšil, protože nenacházel slova, jimiž by vyjádřil svoji bolest. Jednoho dne se před jejich chýší objevila skupina zvláštních lidí. Byli vysocí a hubení, nahá těla pomalována bílou hlinkou, vlasy slepené jílem do dlouhých ostnů. Přišli mu povědomí. Nedůvěřivě si je prohlížel. Zdáli se mu tak známí a zároveň tolik cizí. „Kdo jste?!“ volal na ně. „Jděte pryč!“ Ale odpovědí mu bylo jen mlčení. Dostal strach. Uchopil svůj meč a máchl jím jejich směrem. „Jděte pryč!“ Byl to akt čirého zoufalství, ale muži mu zjevně porozuměli, otočili se a beze slova pomalu odešli. Ještě dlouho se díval jejich směrem a snažil se pochopit, co se stalo, rozpomenout se, koho mu tolik připomínali. Usedl u jejího lůžka, sevřel pevně v dlani její ruku, zvedl si ji ke rtům a políbil ji. Otevřela oči a usmála se. Byla tak slabá... cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Ze zamyšlení jej vytrhl podivný zvuk před chýší. Otočil se a spatřil ve dveřích jednoho z neznámých. „Jděte pryč!“ sykl na něj, ale on zůstal stát. Její ruka se mu vyškubla. Pohlédl na ni a v jejích očích spatřil divoký strach. Prudce se zvedl a šel k neznámému. „Jděte pryč, děsíte ji!“ „Musí jít s námi.“ Odvětil tiše. „Co? Cože?“ Nechápal. „Její čas se již brzy naplní, musí jít s námi.“ Trval na svém neznámý . „Kdo jste? A kam ji chcete odvést?!“ Rozhlédl se po svém meči, ale nikde poblíž jej neviděl. „Ona je jednou z nás.“ Jednou z nich? Ano... vlastně ano... když přišla, taky byla pomalována jako oni – divokou spletí ornamentů... „Ne, ona je má!“ odporoval. „Patříme k sobě!“ Ale z výrazu neznámého muže čišela neústupnost, uvědomění si vlastní pravdy. Přepadl ho strach. „Ona je moc nemocná, nemůže s vámi nikam jít... já ji nepustím!“ „Ona musí jít. Tak to musí být. Nejde jinak.“ Mlčky na sebe koukali. Znovu se odvrátil od neznámého muže a popošel k ní. Pohladil ji po vlasech. Ne, nedá ji! I kdyby mu ji chtěli uzmout násilím – ať si jen zkusí... nevzdá se jí! Zdálo se mu, že je klidnější. Z jejích očí byla cítit síla. Síla, kterou teď sám potřeboval. Jeho pohled padl bezděky na meč. „Dobrá,“ řekl a pomalu se přesouval k meči. Sotva jej měl na dosah, vrhl se po něm a s obnaženým mečem namířil na neznámého. „Jděte pryč! Nedostanete ji... nikdy ji nedostanete!“ V očích neznámého se zaleskla nenávist, ale jen na krátký okamžik. Pak se mlčky otočil a odešel. Roztřásl se. Upustil meč na zem a rozběhl se k ní. Klekl si vedle jejího lůžka, sevřel její obličej v dlaních a políbil ji na ústa. „Vím, že mi nerozumíš, ale přece... budeme muset jít. Nevím kam, ale jít musíme.“ Usmála se. „Bude to dlouhá cesta, ale oni ti neublíží. To ti slibuji!“ Sbalil jen to, co považoval za nejnutnější – něco jídla, něco oblečení a hlavně svůj meč. Krátkou čepel, kterou má odjakživa, alespoň co se pamatuje – už tolikrát mu zachránila holý život, ať už stál proti hladovým vlkům a nebo neméně lačným zlodějům. Člověk člověku vlkem – jak trefné... Vše sbalil do celkem úhledného balíčku a postavil na zem vedle jejího lůžka. „Půjdeme,“ řekl a zdálo se, že mu rozumí. Pomohl jí se obléknout, zabalil ji do dlouhého pláště. Posadila se. Ne, není dost silná, aby mohla jít. Usmál se. „To bude dobré, ponesu tě.“ Řekl vlídně a vzal ji do náruče. Chytila jej kolem krku a lehce políbila na tvář. Nemusela říkat víc. Uchopil balíček toho nejnutnějšího a vyrazil ze dveří. Čekali. Stáli v širokém půlkruhu před domem a mlčky je sledovali. Nadechl se a vyrazil k nim. Asi v půli cesty mezi domem a nimi se zastavil. „Jděte mi z cesty!“ Ale odpovědí mu bylo mlčení. Tasil tedy svůj meč a zamával jím směrem k neznámému muži, jenž je zjevně vedl a který je prve navštívil uvnitř chýše. „Jděte mi z cesty!“ zopakoval a z jeho hlasu čišelo odhodlání. „K zpívajícímu vodopádu nikdy nedojdete,“ řekl jejich vůdce. „Ne včas.“ „Nech nás jít!“ procedil skrze zuby a v jeho pohledu byla cítit krev. Na pokyn svého vůdce se rozestoupili a vzniklou uličkou oba pomalu prošli. Meč stále v ruce, připraven jej bez zaváhání použít, ale odpovědí mu bylo jen tíživé ticho. Zpívající vodopád? Co je to, proboha, za nesmysl? Nikdy o ničem podobném neslyšel a při pohledu na ni mu bylo jasné, že pokud ona snad ví, rozhodně mu to nedokáže říct. Usnula. Těžce dýchala. I kdyby se jí snad dokázal zeptat, i kdyby mu snad dokázala odpovědět... byla tak slabá. Ale co dělat? Copak zmůže? Potřebuje pomoc, ale od koho? Kdo mu dokáže pomoci? Znovu se na ni podíval. Spala mu v náručí. Vyčerpaná. Odevzdaná... Připadal si daleko odevzdanější než ona, jenže on neměl náruč, v níž by se mohl skrýt, jíž by se mohl chytit. „Jsem tvá skála, tvůj štít, před bouří se u mne můžeš skrýt,“ šeptával jí za dlouhých večerů, když spolu leželi v objetí, „jsem tvůj meč, tvůj luk a šíp, v mém náručí můžeš snít. Jsi mé slunce, hvězdný svit – nemohu bez tebe žít!“ Nemohu bez tebe žít... Pomalu se snesl soumrak. Již chvíli vyhlížel místo, kde by se mohli uložit ke spánku, ale večer přišel příliš brzy. Nakonec vzal za vděk několika stromy, mezi nimiž napnul svůj plášť, a vytvořil tak primitivní přístřeší. Ze zbytku oblečení, co vzal s sebou, vytvořil lůžko. Dívala se na něj a v jejích očích se zračilo nevyslovitelné. Položil ji na improvizované lože a porozhlédl se po dřevě na oheň. Mnoho toho nenalezl, ale na malý oheň do rozednění by to při troše štěstí mohlo stačit. Chvíli mu trvalo zažehnout těch několik kousků větví, ale nakonec uspěl. Usmála se. Kdybych toho tak mohl udělat víc! Přisedl k ní a podal jí trochu chleba a ovoce. Skrovná strava, ale nic jiného po ruce nebylo. Nechtěla jíst, podávala jídlo jemu, ale byl neoblomný. „Jsi slabá, musíš jíst, já teď nemám hlad.“ Lhal. Žaludek se mu svíral. Věděla to. Nakonec si vzal několik soust, ale jen aby se nechala přesvědčit a jedla sama. Pak ji sevřel v náručí. Zabořil nos do jejích vlasů. Krásně voní. Miluje tu vůni... nedokáže si představit, že by ji už nikdy neměl cítit... lehce ji políbil do vlasů... něco tiše, sotva slyšitelně zašeptala. Usnula. Věděl, že tam jsou. Někde ve tmě a čekají. Cítil jejich chladné, tiché pohledy. Jsou jako vlčí smečka. Tiše zpovzdálí čekají, až bude jejich kořist slabá a oni nebudou nic riskovat, ale zase ne tak slabá, aby její krev nebyla dost horká... milují lov, ale nejsou hloupí – neriskují. Ne, tak nesmí přemýšlet. Na chvíli se vzdálil, ale jen tak, aby na ni viděl. Oheň se rozhořel a strávil víc dřeva, než předpokládal. Poodešel trochu stranou do stínu. Jasně cítil, že jsou blízko. Téměř by se jich mohl dotknout. „Vím, že tu jste.“ Řekl klidně. „Nechte nás být!“ Ticho. „Varuju vás, nezáleží na tom, kolik vás je. Nezáleží mi vůbec na ničem, kromě ní!“ Nevěděl, zda tam skutečně byli, ani jestli ho slyšeli. Nevěřil, že by jeho slova mohla mít skutečně nějaký efekt, ale ten pocit jejich téměř hmatatelné přítomnosti zmizel, jako když mávne kouzelným proutkem. Chvíli ještě stál a naslouchal tichu lesa, ale pak se otočil a vrátil k ohni. Čeká ho dlouhá noc. Rozednilo se. Nejprve se pomalu rozjasnilo, temné nebe přecházelo z tmavě modré v stále jasnější a jasnější tón. Padla rosa. Ptáci v korunách začali ospale zpívat. Slunce probleskovalo listovím v korunách stromů. Přicházel den. Necítil únavu. Celou noc ostražitě sledoval okolí, ale ať už se mu to v noci zdálo, nebo ne – nikdo se o nic nepokusil. Oheň už pomalu skomíral, nebylo třeba ho přiživovat. Ještě spala, ale již brzy se vydají na další cestu. Další cestu... ale kam? Kam vlastně jdou? Neví. Šeptající vodopád. Takový nesmysl! Nikdy o ničem podobném neslyšel a ani neví o nikom, koho by se mohl zeptat. A ani neví, proč jej hledat... ne, nemají cíl. Má jen nutkání jít a taky strach. Začala se převalovat, již brzy se probudí. Přisedl si k ní a lehce ji pohladil po vlasech. Usmála se ze spánku a uklidnila se. Je krásná. I přes stopy vyčerpání vetkané do tváře, jemné bílé nitky vpletené do vlasů... je tak krásná. Políbil ji na čelo. Otevřela oči. První pohled prozradil, jak se musí přemáhat, aby na sobě nenechala nic znát, ale záchvěv byl hned pryč a usmála se. Cítil, jak se mu sevřela hruď při tom pohledu. Pohladil ji po tváři. Podal jí vak s vodou a ona lačně pila. Pak lehce pojedli, on spíše symbolicky. Než se zase vydali na cestu, slunce již vystoupilo nad koruny stromů a začínalo lehce hřát. Rychle sbalil přístřeší i provizorní lůžko a spolu s jídlem vše zabalil do malého uzlíku. Uhasil oheň a vyrazili na cestu. Nevážila skoro nic. Snažil se na to nemyslet, ale což se dalo? Což mohl přejít, že mu doslova mizela pod rukama? Každou chvílí se rozhlížel. Usnula, a tak ji tím neděsil. Věděl, že jdou za nimi, ale v hustém porostu nebyli vidět. Co chystají? Jak daleko jsou až ochotni zajít? Cítil únavu a musel dělat krátké přestávky, aby si odpočinul. Hlavně se nezastavit! Nesmí se zastavit, musí jít dál... dál! Je jedno kam, ale nesmí zůstat stát. Šli celý den, jen s několika přestávkami k odpočinku, něco pojedli, ale přesto pomalu postupovali dál. Nalezli pramen, a tak doplnil vodu a trochu se osvěžil, ale hned zase pokračovali dál. K večeru začal les řídnout, ale přeci jen nalezl místo, kde se dalo vztyčit přístřeší ne nepodobné tomu z předchozí noci a uložit ji. V jejích očích se odrážel vděk, ale tím víc to bodalo u srdce. Rozdělal oheň. Pojedli. Objal ji, jako by každý okamžik, kdy se jí smí dotýkat, měl být ten poslední, a ona mu usnula v náručí. Nechal ji spát. Neslyšel jej přijít. Najednou cítil jeho přítomnost. „Jděte pryč,“ zašeptal. Mluvil tiše, ale věděl, že jej slyší. Pomalu se na něj otočil. „Copak to nechápete? Nechejte nás být!“ Jeho hlas už nebyl tak pevný, jako předešlého dne. Pořád byl rozhodnutý, pořád z něj čišela pevnost jeho přesvědčení, ale zároveň se na něm podepsala únava. Příchozí muž přisedl k ohni a dlouze se na něj díval. Mlčel. Měl pocit, že to trvá hodiny, desítky hodin. „Opusť ji,“ promluvil příchozí. „Nechej nám ji, nepatří ti... nikdy ti nepatřila, ale teď, teď ti patří míň, než kdy dřív.“ „Nikdy,“ zašeptal. „Nikdy!“ Vyskočil na nohy, vyrazil proti příchozímu a zastavil se sotva krok, dva od něj. „Nikdy ji neopustím!“ křikl mu do tváře. Převalila se na lůžku a ze spaní cosi zamumlala. Rázem se veškerá jeho pozornost obrátila k ní. Několika kroky byl u ní. „Pššššš... něco se ti zdálo.“ Tiskl její ruku ve své, hladil ji po vlasech. „To bude dobré, sladce spi...“ Přivinula se k němu. Tu si vzpomněl na příchozího, ale když se otočil k místu, kde prve seděl, nikdo tam již nebyl. Ráno přišlo celkem záhy. Oheň skomíral, bylo chladno. Svůj plášť ze sebe sňal a přikryl jím ji. Chvěl se, možná víc únavou jak chladem, ale nepřemýšlel o tom. Trochu se napil, ale měch na vodu byl lehký, takže jen svlažil rty – musí šetřit vodu pro ni. Probudila se celkem brzy. Políbil ji. Pojedli a on pak s námahou opět vše zabalil a připravil se na cestu. Každou chvíli se na ni díval a její úsměv, za kterým se ukrývala bolest, mu dodával sil. Zvedl ji do náručí a znovu vyrazili na cestu. Řídnoucí les pomalu přešel v louky protkané keři. Mnohokrát se museli vracet, protože v cestě stála houština, kterou nebyl s to projít. Tu a tam se pokusil prosekat mečem, ale byl to nadlidský úkol. Nejedl několik dní, nespal několik nocí a teď už skoro nepil. Zásoby se tenčily a pokud měli někam dojít (už dávno nemyslil na to, kam jdou a jestli mají naději tam dojít), bylo potřeba je šetřit pro ni! Točila se mu hlava. Zastavili. Pomalu ji položil do trávy. Slyšel, jak něco říká... jak dlouho už její hlas neslyšel, ale přicházel k němu jako z veliké dálky... Když si trochu odpočinul, vyrazili znovu na cestu. Šli pomalu a každou chvíli odpočíval. K večeru znovu postavil přístřešek a lůžko. Rozdělil jí zbytek jídla. Musí žít, ona musí žít! Sevřel ji v náručí, objal ji a cítil, jak i její ruce objímají jeho, jako by to mělo být to poslední. Oheň skomíravě plápolal. Čekal. Temnota kolem kreslila bizarní stíny. Viděl obrovská zvířata, která snad kdysi země nosila. Mohutná ostnatá monstra ploužící se krajinou, aby je vzápětí napadlo stádo drobných krvelačných stvůr a v divém boji se rozplynuli ve stínech křoví. Spatřil tygra ženoucího se za svou kořistí. Orla vznášejícího se vysoko na nebi... a pak se jeden stín přiblížil až k ohni a on v něm spatřil vůdce jejich pronásledovatelů. Cosi nesl v rukou. Malátně se dotkl meče, ale byl tak slabý... snad paralyzovaný vyčerpáním, snad intenzitou přízračných vidění, ale nebyl schopen tasit svůj meč, a tak jen odevzdaně čekal na konec. Zastavil se kousek od nich a mlčky si je prohlížel. Pak se sehnul, cosi položil na zem a tiše odešel pryč. Nerozuměl tomu. Opatrně se vymanil z jejího objetí a doplazil se k místům, kde příchozí cosi zanechal a nerozuměl už ničemu – na zemi ležel veliký měch na vodu, podle vůně a posléze chuti plný čerstvé vody a uzlík s jídlem. Neodolal a najedl se. Ráno vše opět sbalil a vyrazili na cestu. V otevřené krajině své pronásledovatele mohli vidět, a tak se tušení změnilo v jistotu. Udržovali si odstup. Neměnné stíny postav v dálce umocňovaly jen o to děsivější skutečnost. Nevzdávali se. Jídlo, které předešlého večera přinesl, jim vystačí na několik dní cesty a i vody bylo dost, tedy budou-li s ní rozumně hospodařit - o to se postará! Rozumně... nesmí se zopakovat předešlá noc, stačí, že nad ní bdí. Nemá odvahu usnout, co kdyby využili situace a on se probudil sám? Ne... to nedovolí. To nesmí dopustit! Únavu sice cítil, ale strach z toho, že by ji ztratil, byl silnější. Sevření jejích paží, jak se držela, sotva znatelně sláblo s každým krokem, ale sláblo, a to mu dodávalo sílu. Zatnul zuby, usmál se na ni a znovu zostra přidal do kroku. Noc byla klidná. Tentokrát je nevyrušil nikdo. Žádný příchozí, dokonce i ten pocit, že jsou na blízku, zmizel. Znervózňovalo ho to. Byla velmi vyčerpaná a většinu času spala. Krátkých stavů bdělosti využíval k tomu, aby jí podal jídlo a trochu vody, přesto ji ve spánku stále kontroloval. Tu a tam ji něžně pohladil po tváři, ale jen lehce, aby ji neprobudil. Ráno se znovu vydali na cestu. Otevřená krajina se pomalu zase začala měnit v les. Zprvu jen neochotně – pár osamělých stromů, ale porost postupně houstl a k večeru již kráčeli ve stínu lesních stromů. Jeho nervozita stoupala. Pocit včerejšího dne, že jejich pronásledovatelé je snad nechali svému osudu, byl ten tam. Najednou cítil desítky mlčících očí v každém stínu, za každým šelestem ve křoví. Každé prasknutí větvičky hnalo jeho dlaň k jílci meče. Než padl soumrak, opět vztyčil provizorní přístřeší a uložil ji do neseného oblečení. Spala velmi neklidně. Vzal její ruce do dlaní, ale nepomáhalo to. Že by vycítila nebezpečí, jako on? Ostražitě začal obcházet místo, kde se utábořili. „Nechte nás být!“ volal zmateně do tmy, ale odpovídala mu jen ozvěna, která se záhy ztratila v houštinách. Neměl klid. Celou noc pobíhal po okolí, a ač k smrti unavený, vyvíjel horečnou činnost. Nervozita z něj vyzařovala, i když pak balil jejich ležení. Dívala se na něj se strachem v očích, ale on byl k jejímu strachu slepý. Byl vyčerpaný, ale už nebyl schopen odpočívat. Zvedl ji do náručí a znovu se vydali vstříc neznámu. Postupovali rychle. Neustále se nervózně rozhlížel, ale to nijak nebrzdilo jeho tempo. Daleko před nimi zahlédl chatrč. Zastavili se. Opatrně ji položil do stínu mohutného stromu a popoběhl kousek stranou, aby měl lepší výhled. V dálce spatřil malý šedivý dům, tonoucí v šeru skalního útesu, jenž nad ním čněl do výšky. Na tu vzdálenost se nedalo určit v jakém stavu dům je, ale byl tam! Vrátil se pro ni. „Je tam dům!“ Nechápavě na něj hleděla. „Určitě nám tam pomohou!“ V jejích očích se zračila nevyslovené otázka... Sevřel ji v náručí. Prudce políbil na rty, zvedl ji ze země a vydali se k chatrči. Cítil se najednou svěží. Našel cíl jejich putování. Chůze se pomalu změnila v běh. Musel ji pevně držet, protože cítil, jak její sevření povoluje, ale nebyl čas – byli už tak blízko... Posledních několik set kroků se vidina domu rozplynula a v místech, kde celou dobu viděl chatrč, byla jen ve stínu ukrytá skála. Zastavil se. Nemohl uvěřit svým očím... Najednou na něj dopadla únava několika posledních dní znásobená během... „To... to není možné!“ nechápavě šeptal. Položil ji na zem. Nevěřil vlastním očím. Začal se rozhlížet kolem sebe, ale nikde neviděl ani náznak chatrče... Byl zoufalý. Vše se náhle rozsypalo jako hrad z písku... Díval se na ni a cítil vinu. Nenáviděl se. A pak jeho zrak upoutal podivný objekt na nedalekém kopci – chatrč! Že by se byl zmýlil?! Promnul si oči, ale chatrč byla skutečná, musela být! Jak se mohl takhle splést? Pravda, většinu cesty běžel, a to dost hustým porostem, ale přece jen se splést o tolik? Ale ano, je to možné... Cítil, jak se mu znovu vrací síla. Usmál se na ni. Znovu ji zvedl do náručí a pevným krokem se vydal novým směrem. A znovu cítil nadšení. Skálopevnou jistotu, že teď, teď už se nemůže mýlit a že tam někde čeká pomoc. Musí, to přece ani nejde jinak... nemůže být tohle vše zbytečné! Zrychloval krok a občasné škobrtnutí dával za vinu terénu... znovu běžel. Cítil studený pot, jak mu stékal po zádech. Nedostával se mu dech, bolely ho oči, ale věděl, že se nesmí vzdát... Nevnímal čas, jen běžel. Běžel s ní v náručí, obtěžkán jídlem, uzlíkem oblečení a mečem... běžel, jako ještě nikdy v životě. Zavřel oči. Věděl, kam běží, nebylo třeba se dívat... náhle ucítil její prsty, jak se mu ostře zaryly do krku. Otevřel oči a prudce zastavil. Zkameněl. Sotva pár kroků před nimi se kamsi do hlubiny propadal prudký sráz. Nevěřícně vrtěl hlavou a pro sebe šeptal: „Ne, to přece není, nemůže být možné...“ Sesul se k zemi. Měl oči otevřené, ale neviděl. Těžce dýchal. Neměl sílu na nic... Ona tiše plakala. Když se probral, malátně se postavil. Byl víc mrtvý, než živý... Pokusil se ji zvednout do náručí, ale pochopil, že takhle daleko nedojdou... rozhlížel se a hledal cosi, cokoli, co by snad pomohlo... jeho zrak padl na několik, jak se zdálo, pevnějších větví... navzdory vyčerpání z nich vytvořil jednoduchá nosítka, na něž ji přenesl a sám se do nich zapřáhl. Pomalu vyrazili pryč od srázu. Každý krok jej stál neskutečné úsilí. Každičká píď země, o níž se pohnuli dál, představovala nepřekonatelnou překážku na cestě k zítřku... Co chvíli se otáčel a kontroloval ji, zda nic nepotřebuje a zda nosítka drží... a tak se pomalu plahočili dál. Mnohokrát se museli vracet, protože cesta nebyla příliš schůdná. Nevzdával se. Každý krok jej pomalu přibližoval k zemi. Nevnímal čas. Shrbená chůze pomalu přecházela v klek... a když se i klek začal blížit plazení, spatřil svým neostrým zrakem před sebou nějakou postavu. Začal se tiše smát. Z očí mu tekly slzy a spolu s prachem na tvářích tvořily špinavé stružky na jeho tvářích. Když už byla postava jen pár kroků od nich, vše kolem něj pohltila tma. Stihl si ještě uvědomit, že právě ji ztratil... ... Když otevřel oči, vůbec nevěděl, kde je. Nic nepoznával. Ležel v nevelké, tmavé místnosti a jen s obtížemi rozeznával jakékoliv detaily. Podél celé jedné stěny byla hrubá police s hromadou různých předmětů, které nebyl s to blíže určit. Stejně tak úzký stůl, stojící v protějším rohu, byl doslova zavalen spoustou předmětů, ale těžko říci, o jaké se konkrétně jednalo. Zaměřil se na samotnou místnost, ale nezjistil nic konkrétního – v místnosti bylo příliš šero. Vtom se rozhrnul závěs u jeho hlavy a do místnosti proniklo ostré světlo a spolu s ním vstoupila stará žena. „Á, už se nám probral!“ Natočil k ní obličej. „Dobré ráno sedmispáči. Tys mi dal zabrat, to ti povím!“ „Kde to jsem?“ zeptal se a začal se pomalu zvedat z lůžka, ale stále se cítil tak slabý... „Jen klid,“ konejšila jej stařena. „Tady ti nic nehrozí, v klidu lež. Přinesu ti něco, co tě postaví na nohy a pak se vše dozvíš.“ Vlídně se usmála a místnost zase zahalilo šero. O něco později, posilněn seděl již spolu se stařenou vedle v místnosti a tiskl v dlani tu nejmilejší ruku, jakou znal. Stařena se na něj dívala a usmívala. „Hodně toho vím od ní. Musíš ji mít hodně rád.“ „Od ní? Rozumíte jí?!“ vyhrkl s neskrývaným nadšením. „Jen něco málo. Znám lid od zpívajících vodopádů. Občas sem přijdou. Tedy nikdy až sem,“ upřesnila, když viděla jeho zděšení. „Sem se bojí vstoupit, zůstávají na hranici údolí.“ Zamyšleně se podíval tím směrem. „Ano,“ odvětila klidně, jako by mu četla myšlenky. „Jsou tam a čekají na vás a...“ Podíval se na ni. „Zlobí se.“ „Zlobí?“ Nechápal. „Ano, velmi... musíš to pochopit,“ ukázala na ni. „Je jednou z nich.“ Zavrtěl hlavou. „To nezměníš a teď umírá.“ Vytřeštil na ni oči. „Cože?“ Vlídně se na něj usmála. „Ano, je to tak... ten tvůj nerozum vás stál hodně času, moc vám ho už nezbývá.“ Zamračil se. „Nerozumím.“ „Nemůžeš se vydat na tak dlouhou cestu, nespat a nejíst... chápu, že jsi měl dobrý úmysl, ale...“ Svěsil hlavu. „Ale chápu. Tak jako tak, cesta k zpívajícímu vodopádu je dlouhá.“ „Kam? Myslím, že o něm mluvili, ale...“ „To je jejich legenda. Vlastně i to, proč se zlobí – mysleli, že to vzdáš.“ „Nerozumím.“ „Legenda praví, že když se jejich čas naplní, ať už věkem, nemocí nebo z jiného důvodu, musí vstoupit do vod zpívajícího vodopádu. Z něj pak vystoupí znovuzrozeni. Pokud by ji tam dopravili oni, vše by zapomněla a stala by se zase jednou z nich. Tys jim ji ukradl, chápeš? Pokud ji tam zavedeš ty a hlavně pokud ji přivedeš zpět, nikdy se k nim už nevrátí.“ Oněměl. Tiše seděl a přemýšlel o tom, co řekla. „Znáš cestu?“ Stařena přikývla. „Ale varuji tě, budou vás následovat a... těžko říct, kam až jsou připraveni zajít.“ „Nemám strach,“ odvětil a v očích se mu zalesklo. „Já vím,“ odtušila. „Ale právě to mne děsí. Jestli zemře dřív, než dosáhnete zpívajícího vodopádu, už se nikdy nevrátí!“ Znovu se vydali na cestu, posilněni odpočinkem a plni odhodlání. Nebyl si jist, jestli chápe význam jejich cesty, ale zdálo se, že ač třeba nechápe, rozhodně sdílí jeho odhodlání. To ho posilovalo. Stařena mu zhruba nastínila cestu a ač v některých ohledech tápal, věřil, že vše dobře dopadne. Skoro jako by to že najednou vše trochu víc chápe zburcovalo všechnu jeho sílu. Svíral ji v náručí a hbitě kráčel lesními cestami, loukami i houštím. Svou nerozvážnost si uvědomil s padajícím soumrakem – daleko za nimi se postupně rozsvěcovaly ohně. Jejich pronásledovatelé neodešli, jsou stále za nimi. Ve svém nadšením na ně zcela zapomněl, ale zachovával klid. Rozdělali ohně, tedy dnes v noci již dál nepůjdou. Pohlédl na ni a musel se usmát. Skoro by věřil, že se v jejích očí zračí to, na co sám zrovna pomyslel. Sevřel ji ve svém náručí pevněji a pokračoval v cestě. Noční chůze byla znatelně namáhavější – cestu protínala řada stínů a také jestli v některých ohledech za denního světla tápal, za tmy tápal téměř ve všem. Každý krok znovu a znovu zvažoval, ale neměl odvahu se zastavit a přiznat, že si není jistý, protože to teď potřebuje ze všeho nejvíc – být si jistý – už kvůli ní. Nakonec to vzdal. Položil ji na jednoduché lůžko z věcí, jež sebou nesli a ulehli. Oba. Jediná věc se nedala tomuto nočnímu pochodu upřít – před pronásledovateli získali malý náskok. Ráno je probudilo drobným mrholením. Slunce se ještě ani nevyhouplo zpoza horizontu, když se na jejich nekryté tváře začal snášet drobný déšť. Vstal a zakryl ji svým pláštěm, aby neprochladla, zatímco začal balit jejich jednoduché ležení. „Trocha deště nás nezastaví,“ usmál se na ni, což mu odpověděla stejným úsměvem, jen znatelně unavenějším. Včerejší euforie je ta tam, to co zbylo je jen únava a vyčerpání. „Neboj,“ říkal jí v duchu. „To zvládneme.“ A pak v duchu dodal k sobě samému: „musíme!“ A byli znovu na cestě. Drobné mrholení postupně sílilo a rozhodně to nevypadalo, že by snad mělo ustat. Na nasáklé zemi se tvořili kaluže, prašné cesty se měnili v blátivé strouhy. Netrvalo dlouho a boty měl nasáklé vodou. Nedalo se nic dělat, v tomhle počasí se nedá pokračovat, rozhodně ne teď, jenže... kde se skrýt? Nikde nebylo nic, co by se dalo využít a věci, jež sebou nesly těžkly nasáklou vodou... Začínal být zoufalý. Což o to, kdyby šlo jen o něj, tak by si z toho mnoho nedělal – kolikrát se zdržel v takovém dešti venku, kolikrát již promokl na kost, ale ona... Raději na to nemyslet! Nakonec se na ně usmálo štěstí. Když už měl pocit, že na něm není nitka suchá, došli ke skále s nevelkým převisem. Pravda, nebyla to žádná sláva, ale alespoň trochu to zmírnilo nepřestávající déšť. Položil ji opatrně na zem. Chvěla se. Jak rád by jí zabalil do něčeho suchého, zahřál ji, ale vše, co sebou měli, bylo mokré. Pohladil ji po vlasech. Usmála se, ale v úsměvu bylo cítit vyčerpání... Déšť ustal až se soumrakem. Krajina se proměnila v jednu velkou blátivou louži. Ve vzduchu byla cítit mokrá hlína, stromy klonily své ztěžklé koruny k zemi a ani lehký vítr s nimi nepohnul. Bylo chladno, ale nebylo z čeho rozdělat oheň. Čekala je dlouhá noc. Nechtělo se mu spát. Dlouho upíral oči do tmy a hledal sebemenší pohyb, náznak pohybu... cokoliv, co by potvrdilo intenzivní tušení, že jejich pronásledovatelé tu jsou zas. Nakonec usnula. Pořád byla krásná. Nemohl od ní odtrhnout oči, ale zároveň si s každým pohledem na ni uvědomoval, kolik toho ještě mají před sebou a začínal mít pocit, že to nedokáže. Nad ránem se les zahalil do husté mlhy. Začala jako lehký závoj nad mechem, objímající kořeny mohutných stromů, ale pomalu se plazila až k jejich úkrytu před deštěm. Pomalu se rozednilo. Nesmělé sluneční paprsky jen stěží prostupovaly mlžným oparem, ale nový den již o sobě dával znát. Nechal ji spát. Potřebovala si odpočinout – čeká je skutečně dlouhá a náročná cesta... trochu se vzdálil. Poodešel pár kroků a naslouchal zvukům lesa. Ne, nezaslechl nic neobvyklého, nic, co by podpořilo ten tíživý pocit, že už zase nejsou sami... Že by se jim přece jen podařilo je setřást? Vyrazili. Blátivé stezky klouzaly, tu a tam je křižovaly široké kaluže, některé hluboké až po kolena, nebo rychlé říčky, spojující se a zase se rozpojující, jako by samy se sebou hráli nějakou lidem nepochopitelnou hru. Oteplilo se. Mezi stromy občas zazářilo slunce, aby se ostře odráželo od neklidných říček stejně jako líných jezírek. Mělo to své kouzlo a za jiných okolností by se jistě na některém vyvýšeném místě zastavili – byla to přesně taková místa, kde se čas umí zastavit, ale ne teď – musí pokračovat, musí jít a musí jít rychle! K večeru došli do míst, kde nepršelo. Z lesa stoupalo příjemné horko, jak do něj celý den pražilo slunce. Našli si malou mýtinu. Položil ji do mechu a odběhl nasbírat dříví. Rozdělal oheň a jal se kolem něj sušit mokré šaty. Choulila se zimou, ale zjevně jí teplo ohně dělalo dobře. Podal jí něco jídla a ona se do něj hladově pustila. Sám snědl sotva pár soust, neměl hlad. Byl nervózní. Už druhý den se neukázali, ale při tom cítil, že tu musí někde být... nebo to je jen paranoia? Těžko říct, ale rozhodně by je radši měl na očích... Noc byla klidná. Občas se sice probudil, aby zkontroloval schnoucí oblečení, ale jinak se nic nedělo. Zasloužili si to. Jako by toho měli málo za posledních několik dní, přesto jej posedl neklid. Ráno posbíral a zabalil suché oblečení. Posnídali a vydali se opět na cestu. Bylo to zvláštní, ale les byl tichý. Nikde ani živáčka. Nic se nepohnulo, nic nevydalo pražádný zvuk. Žádný šelest větru v listoví. Žádný praskot a vrzání vzrostlých stromů... prostě nic. Obezřetně postupoval. Pevně ji svíral v náručí a instinktivně si přesunul krátký meč blíž k ruce. Tak pomalu kráčeli tichým lesem. Kolem poledne se na chvíli zastavili, aby pojedli, ale to tíživé ticho nad nimi stále viselo. Znervózněla i ona. Nevěděl, zda jen pocítila jeho vlastní nervozitu, či snad ji samotnou cosi znepokojilo, ale nyní cítil jakési lehké zadostiučinění – jeho obavy tedy nebyly liché! Po skrovném obědě se znovu vydali na cestu. Těžko říci, jak dlouho šli, když se cesta před nimi zúžila do úzkého průchodu v houštinách. Po obou stranách se tyčily neprostupné keře s dlouhými trny a vysoko nad nimi clonily nebe koruny mohutných stromů. Zastavili se. Podíval se na ni a v jejích očích se zračila nedůvěra. Usmál se. „Obávám se, že jiná cesta není.“ řekl a pomalým krokem se vydali vpřed. Potemnělo. Tíživé ticho jako by vyplňovalo každičký prostor kolem nich... a pak... Přišlo to jako záblesk z čistého nebe. Prudký pohyb, pád tmavého předmětu na cestu před nimi a pak dusot nohou – běh. Rychlý běh do stínů hustého lesa. Předmět na zemi před nimi se nehýbal. Chvíli stáli a dívali se. Pak ji něžně položil na zem a sám s rukou na jílci meče pomalu přistoupil blíž... byla to laň, vzrostlá, silná a mrtvá. V jejím těle zelo několik hlubokých a ještě krvácejících ran. Nebyla to práce lovce, nebyl to dar, bylo to varování. Byl by přísahal, že zahlédl bíle pomalované tělo mizící v houštinách, ale... není to jen domněnka? Pomalu se k ní vrátil. Vzhlédla k němu. „Nás nezastraší.“ Pokračovali v cestě, ale ve vzduchu visící napětí nepovolovalo. Se soumrakem se uložili ke spánku. Nemohl spát. Oheň skomíravě plápolal – nechtěl jej příliš živit, aby jeho záře neprozradila jejich polohu, ač tušil, že nedaleko je nejeden zvědavý pár očí. Neustále napínal sluch, aby zaslechl ten byť sebenepatrnější šelest, sebetišší náznak, že nejsou sami... tak přešla noc a nestalo se vůbec nic. Nový den přivítal úsvit jako z pohádky. Během několika málo okamžiků se svěží slunce přehouplo přes nízké koruny stromů a zalilo jejich tábořiště teplem svých paprsků. Z lesa bylo slyšet zpívat ptáky a tráva voněla... bylo tak snadné zapomenout. Chvíli měl pocit, jako by to vše byl jen sen a stačilo jen procitnout a žít tak, jako žili až doposud. Vydal by se do jitřního lesa a jako vždy se nevrátil s prázdnou a bylo by jim dobře. Bohužel skutečnost byla jiná a on to navzdory všem příjemně snovým pocitům věděl až příliš dobře. Obezřetně zkontroloval okolí, ale nikde nespatřil ani nic, co by jej snad znepokojovalo. Sbalili se tedy a pokračovali v cestě. Museli jít správně. Přesně jak popisovala stařena, vyšli z lesa přímo do nekonečné planiny pokryté dlouhou modravě zelenou travou, která připomínala moře. Tu a tam se z travních vln zdvíhala nevelká, osamocená skaliska, a luční květy u jejich pat připomínaly tříštící se příboj. Slunce příjemně hřálo. Po zemi tu a tam přelétl stín velikých ptáků kroužících kdesi vysoko na obloze. Na kraji této planiny, někde v dálce, je příkrý sráz a pak dál podél jeho paty až ke zpívajícím vodopádům. Jak je za posledních několik dní naděje opouštěla, ať už to bylo horkým slunným dnem, krásnou a vonící otevřenou planinou nebo zdánlivou blízkostí jejich cíle, naděje se pomalu vracela – dokáží to! Musí... Šli celý den a až na pár kratších přestávek na jídlo a odpočinek jejich cestu nic nerušilo. Přesto se občas zastavil a rozhlédl, ale neviděl nikoho a nic. Nebyl příliš nadšený, že jsou tak na ráně, ale na druhou stranu, stejně tak, jako je vidět je, oni uvidí kohokoliv druhého a to je ne nepodstatný klad. K večeru se utábořili u jedné, lehce převislé skály. V mělkém dolíku u její paty vytvořil ze svršků jednoduché lože, kam ji uložil a vydal se hledat něco na oheň. Když se vrátil, mnoho toho nenesl. Přeci jen byli daleko od stromů a vzít sebou byť cokoliv na podpal, jej nenapadlo. Ale co, den byl horký, zem příjemně hřála a ještě dlouho hřát bude. Když pojedli, usedl k ní, vzal ji do náručí a ve společném objetí usnuli. Probudilo ho sálavé horko. Bylo to příjemné, byl trochu ztuhlý a teď cítil, jak se mu opět rozproudila krev ve všech končetinách. Podvědomě se nastavil žáru, aby nasál co nejvíc tepla... Oheň spokojeně praskal... oheň! Prudce se probral. Oheň! Byli uprostřed plamenů. Přitiskl ji k sobě, jako by ji tím snad mohl ochránit. Zasténala a tak povolil sevření. Pomalu se začal uklidňovat a přemýšlet. Kolem jejich tábořiště byl v dostupu navršen široký kruh hořícího klestí. Oči si ne a ne přivyknout tomu žáru, ale zdálo se mu, že za plameny se míhají stínové postavy. „Hej!“ zavolal na ně. „Co to děláte?!“ Ale postavy mu nevěnovaly pozornost. Zaclonil si tvář před sálajícími plameny a popošel blíž, kam až mu žár dovolil. Nohou lehce kopl do prohořelé vrstvy klestí a zdálo se, že by se tak dal vytvořit průchod. „Nás nezastavíte!“ zavolal znovu za postavami, ale pro zacloněnou tvář nevěděl, zda tam ještě jsou a ani si nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdálo. Ohlédl se na ni. Choulila se u skály a viditelně měla strach. Nechal chvíli hořící klestí hořícím klestím a došel k ní. Sedl si naproti ní a vzal její obličej do dlaní. Políbil ji na nos a na tváře. Pohladil ji po vlasech... „Neboj,“ konejšil ji. „To bude dobré. Nás nezastraší.“ usmál se. „Alespoň jsme se zahřáli.“ Usmála se. Ještě jednou ji políbil a vrátil se k plamenům a snažil se vytvořit průchod v plamenech. Oheň byl zjevně hladový, dříve než vytvořil použitelnou průrvu, strávily plameny většinu dřeva. Vrátil se tedy k ní, spěšně zabalil jejich věci a znovu se vydali na cestu. Byla tak slabá... asi na ni dolehl úlek, nebo snad vyčerpání nekonečné cesty – skoro se mu v náručí ztrácela. Úsvit je přepadl na cestě. Pochmurnou náladu nedokázal rozjasnit ani sluneční svit, ani modrozelený travnatý koberec připomínající mořskou hladinu... Myslel jen na cestu, která je ještě před nimi. K večeru se dostali k srázu. Jeho úpatí se dole topilo v mlžném oparu, z hloubky k nim doléhal křik ptáků. „Zvládneme to.“ Konejšil spíš sebe, jak ji. Soustředěně hledal kudy by se dalo sejít dolů, ale s padajícím šerem si uvědomoval marnost svého počínání. Nakonec se vydali podél srázu, až došli k úzké, mělké proláklině, kde se utábořili. Tentokrát byl jeho lov na dřevo úspěšnější a tak usínali s malým plápolavým ohýnkem. Usínali... usínala. Nemohl spát. Trápily ho zlé předtuchy a ač zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by byli jejich následovatelé někde poblíž, nedařilo se mu zklidnit běh myšlenek a usnout. Nestalo se však nic. Ranní rosa zadusila skomírající plamínky a proláklina, jež byla na noc jejich domovem, se plnila štiplavým kouřem. Protáhl se. Všude kolem byl klid. Znovu se zadíval na sráz a přemýšlel, jak jej zdolat. Jeho zrak padl na vzdálený les – zdálo se, že ten les je ve skutečnosti hluboký zářez do srázu, každopádně tak jako tak – pokud povede les až dolů, mohli by jím sestoupit. To je ono! Probudil ji. Cítil pod rukama jak se chvěje... „Našel jsem cestu.“ V jejím pohledu bylo cítit odevzdání se. Vyrazili. Cesta po kraji srázu nebyla z těch nejpříjemnějších, ale už šli i daleko horším terénem – hlavní je jít, nezůstávat na jednom místě. Bojovat. Nesmiřovat se s tím, co nám osud nutí, nepřijímat prohru bez snahy o vítězství... Jeho odhad byl správný. Les skutečně celkem plynule klesal k úpatí srázu. Dokonce nalezli jakous pěšinu vyšlapanou lesní zvěří. Zaradoval se. Plný nové energie se vydali dolů, vstříc, snad konečně, zpívajícím vodopádům – její záchraně, jejímu znovuzrození. Soumrak je zastihl ještě v lese. Položil ji do měkké lesní trávy pod mohutným stromem a rozdělal oheň – konečně bylo dřeva dost. Zásoby se už tenčili, ale na pár skromných večeří to ještě stačilo. Usnula mu v náručí a on cítil, jak se i ze spánku chvěje. Jak je to ještě daleko? Usnul... Celou noc byl opět klid. Ráno se poklidně sbalili a vydali na cestu. Les žil svým vlastním životem a jim nikdo nevěnoval pozornost. Když sešli k úpatí srázu, slunce již stálo vysoko. Stromy se před nimi rozestoupili jako kdyby někdo odhrnul závěs a oni vešli do malebného údolí s úzkou líně tekoucí říčkou lemovanou mohutnými stromy. Sluneční paprsky se prodíraly jejich korunami až k hladině. V korunách zpívali ptáci. V travinách bzučel hmyz a všude to tak krásně vonělo. Jak krásné by tu bylo strávit zbytek života. Ani by se nemusel vracet domů. Postavil by tu na břehu řeky srub... bylo by jim tu dobře. Sevřela jej. Její drobné, chvějící se ruce jej křečovitě svíraly a oči dostávaly skelný lesk. „Vydrž,“ šeptal a ostrým krokem pokračoval podél řeky. Těžce dýchala. Zavřela oči a jen chvějící se rty a zvedající se hruď prozrazovaly, že ještě žije... „Už jsme blízko,“ šeptal. „Vydrž, musíš vydržet!“ Viděl je už z dálky. Široký půlkruh postav, na tmavých tělech jasné, bílé ornamenty... Mlčky stáli a sledovali je, jak se k nim blíží. Trvalo to hodiny, dny, možná celá staletí a oni stáli mlčky a bez hnutí. V rukou svírali dlouhé oštěpy, někteří krátké meče s hrubou čepelí, ale nezdálo se, že by byli nepřátelsky naladěni – nezdálo se, že by měli jakoukoliv emoci... Zastavili se tak dvacet kroků od nich. „Jděte z cesty!“ Křikl na ně pevným hlasem, ale odpovědí mu bylo mlčení. „Řekl jsem, jděte mi z cesty!“ Zopakoval svou výzvu a okázale položil ruku na svůj meč. Z davu se oddělil jejich vůdce a pomalu se k němu blížil. Zastavil se několik kroků od nich. „Vrať nám ji.“ řekl klidným, bezvýrazným hlasem. „Nikdy!“ zasyčel na něj. „Umírá, cožpak to nevidíš?!“ Mlčel. „Jestli se nedostane k zpívajícím vodopádům, zemře.“ „Já ji tam donesu.“ Trval neústupně na svém. „Zemře.“ „Ne, bude žít. A bez vás!“ „Zemře.“ Mluvil tiše a klidně... Mlčel a upíral na něj zrak plný nenávisti. „Co pro Tebe znamená její život?“ „Mlč!“ Vztek, nenávist a zoufalství v něm řvalo z plných plic. Mlč! Buď už konečně zticha... Tasil meč a namířil na něj. „Nech nás jít.“ Nepohnul se, jen se na něj dál nezúčastněně díval. „Vrať nám ji.“ Řekl po chvíli a udělal k němu krok. „Stůj!“ křikl a máchl jeho směrem obnaženou čepelí. Muž však nereagoval a blížil se. Nastavil prázdné dlaně ve výmluvném gestu, ale jako by neslyšel... Cítil ji, jak se chvěje v jeho náručí, cítil jak ji s každým dechem opouští život... A ten nenáviděný stín, přízrak jejich dní a nocí se stále blížil a pak... svist čepele vzduchem a bílé ornamenty na jeho těle zrudly krví a on ťal a znovu... cítil jak horká krev třísní jeho ruce, cítil ji na obličeji, na rtech... Ještě nikdy nezabil člověka... Ostatní muži mlčky sledovali jak jejich vůdce padl k zemi. Nikdo se nepokusil mu pomoci, stáli a mlčky se dívaly, jako by ani nebyli živí, ale jen přízračné stíny. „Jděte mi z cesty!“ Pološílený hrůzou a vztekem na ně zaječel a oni poslušně ustoupili... Sevřel ji pevněji v náručí a rozeběhl se podél řeky dál. Běžel možná hodiny, možná týdny... Vždy, když už myslel, že jej síly opustí na ni pohlédl a ten pohled mu nedovolil se zastavit, ale těch okamžiků přibývalo... Už neběžel, byl vyčerpaný... cestou zahodil téměř vše, co sebou nesli, zbyla mu jen ona. Pohlédl na ni a do očí se mu nahrnuly slzy. Bezvládně mu ležela v náručí. Oči zavřené, pobledlé tváře. Něžně ji položil do trávy. Zuřivě ji líbal na tváře, na rty... ale bylo pozdě. Ke zpívajícímu vodopádu dorazil za soumraku. Cítil se prázdný. Vše bylo marné. Měl pravdu... kdyby jim ji dal, mohla žít... jak mohl být tak krutý? Tak sobecký? Tak sebestředný, tak... Položil ji na vlhký břeh řeky. Znovu ji políbil na mrtvá ústa a nechal stékat své slzy na její rty. Pak ji znovu zvedl do náručí a sestoupil s ní do řeky. Voda příjemně chladila. Pomalu kráčel až k vodopádu padajícímu z výšky útesu. Nespěchal, už nebylo kam spěchat a tak pomalu prošel vodní stěnou, za níž se nacházela malá jeskyně s klidnou řekou mizící kdesi v temnotě skály. Při sklaní stěně si všiml mělkého člunu z kůry. Skoro se zdálo, že na ni čekal – byl vystlán čerstvou travou a lučními květy. Položil ji do něj a naposledy ji políbil. Pak nasměroval malý člun do nitra skály a vyslal ji na poslední cestu. Náhle měl pocit, že se celá skála rozechvěla tichou melodií, jako by tisíce hlasů zpívalo svou tichou píseň o životě a o smrti... Zavřel oči. Ta píseň se vinula kolem jeho hlavy, skoro hmatatelně se jej dotýkala... cítil její vůni, chutnal její chuť... byla všude a vše bylo v ní... Když se probral, ležel na břehu. Na krajinu se snesla noc. Všude byl klid a mír, jen jemu v uších zněla ta píseň a tušil, že už ji uslyší navždy... Svlékl se a znovu vstoupil do řeky. Voda příjemně chladila. Cítil, jak z něj snímá všechnu bolest a nechává jej čistším... už nebyl prázdný, jako když sem přišel – tu prázdnotu nyní vyplnila píseň zpívajícího vodopádu. Když se pak vrátil na břeh, všiml si, že je zde hlína světlé, skoro bílé barvy. Zcela bezmyšlenkovitě si ji začal nanášet na tělo a vytvářet z ní ornamenty. Když byl hotov, postavil se na břehu a upřeně sledoval zpívající vodopád, jako by se snažil zaslechnout alespoň vzdálený dozvuk té písně, ale bylo to marné... všude bylo ticho a klid. Když se pak otočil, zjistil, že není sám – stály za ním v půlkruhu lidské postavy, všechny pomalovány bílými ornamenty. Pokynuli mu a on se po chvíli zaváhání vydal směrem k nim.