Málokterá kniha mně v poslední době tak zasáhla jako právě sbírka povídek Jeremy Dysona. A málokterá knižní glosa se mi psala tak těžce…
Nejprve bych asi měl upozornit na to, že Dyson vlastně není v pravém smyslu prozaik. Jakožto televizní scenárista a člen komického sdružení The League of Gentlemen (něco jako současní Monthy Pythons) má určitě blíž k vyprávění v obrazech než ve slovech. Talentu se však nedá poručit, jakým řečištěm má proudit, a tak občasné jeho odskoky k povídkám nakonec vedly až k této knížce. Zvláštní příběhy vyhlížejí jako kdyby Nick Hornby začal psát do malonákladových žánrových časopisů. Najdeme tady také stopy poetiky Roalda Dahla nebo třeba Borgese, ale dosti už analogií, vcelku zbytečných.
Informace ze záložky knihy se sice zmiňuje o hororech, ale Dysonovy příběhy leží až kdesi na samém okraji tohoto žánru, někde tam, kde se ochromující hrůza a děs mění „jen“ v neurčitý pocit znepokojení, disharmonický tón v orchestru každodenního života. Přes určitou rozostřenost děje stojí tyto povídky nohama pevně v realitě, byť je to realita vždy poněkud bizarní – mladík nachází na účtence z bankomatu rady ve stylu I-Ťing, které mu mají pomoci se zorientovat ve vztahu, který vlastně ještě ani nezačal, jiný zase zabloudí do výprodeje elektrospotřebičů a odnese si domů to, co nechce (a elektrospotřebič to není)… Možná, že právě tohle jsou nakonec ty pravé horory, více než přímočaré příběhy o oživlých mrtvých. Jejich hrdinům totiž nahání největší strach jejich vlastní nejistota v tom, co mají dělat, aby „to bylo správně“, obava ze selhání, které už nelze nikdy napravit, vzpomínka na činy a události, které by nejraději pohřbili hluboko na dně své paměti (Láska v čase Molyneuxe, Poslední pohled na moře, Val Koranova návštěva). Druhým sloupem Dysonova literárního šapitó je představa světa jako místa prodchnutého duchem zázračnosti. Asi nejlépe to dokládá citát z úvodní povídky o konci cynického iluzionisty: „Všechno je kouzlo a magie. Magický a zázračný je i tento svět, jehož kouzlo nespočívá ve vaší laciné maškarádě, ale v každém květu, v každém tónu, v každém kusu hlíny“ (My, kteří procházíme zdí).
Dysonova kniha patří k těm, které daleko více než konkrétními dějovými nápady nebo překvapivými pointami zanechají ve čtenáři silný pocit úžasu nad nenápadnou zázračností života a nad tím, jak mistrovsky dokáže jeden nenápadný chlapík z Británie všechny ty divy zprostředkovat. Chápu jednotlivé jeho povídky jako obrázky, miniatury tvořící průhledy na ulici, kde se odehrává leccos zajímavého. Zděšen, fascinovaně hledím těmi okny ven, oči nelze odtrhnout.
Dyson, Jeremy: Králíkům se nikdy nedá věřit (Argo; 2003)
Kniha londýnského autora představuje pozoruhodnou sbírku dvanácti téměř neuvěřitelných povídek, které autor obratně stmelil svým záměrně surrealistickým nazíráním každodenního života lidí se všemi jejich možnými i nemožnými tužbami a tajnými smyslovými vzněty. Z větší části jde o fiktivní příběhy z doby nejen dnešní, ale i dávno minulé, s jistým morálním ponaučením. Všechny povídky spojuje jejich mnohovýznamovost a pronikavý účinek, který mají na čtenáře, o čemž svědčí fakt, že ve Velké Británii se kniha stala v roce 2001 naprostým bestsellerem. Neblahé předtuchy, žena-automat, odliv odhalující něco zcela nečekaného, budoucnost předpovídající bankomaty nebo bludiště, které se vytrácí z paměti – to vše svědčí o úžasné fantazii a vypravěčském umění autora. Ne nadarmo si za název své knihy zvolil část maďarského přísloví: Králíkům se nikdy nedá věřit. Vypadají skoro jako dětská hračka, ale sežerou vám úrodu.
