KNIHA MĚSÍCE
JONATHAN STRAHAN (ed.): NEJLEPŠÍ SCIENCE FICTION A FANTASY 2010
Všechno je to o úhlu pohledu. A o tom, že pokud někdo použije v titulu své knihy slovo „nejlepší“, ocitá se doslova na tenkém ledě. Pojem „nejlepší“ je totiž v literatuře podle jakýchkoli objektivních kritérií neměřitelný. Proto přistupujte ke čtení s vědomím, že ve Strahanově antologii jsou sice nejlepší povídky vesměs angloamerické fantastiky za rok 2010, ale pouze z pohledu samotného editora. A je už jenom na vás, nakolik jeho vkus souzní s vaším.
text: Jiří Popiolek
jiri.popiolek@pevnost.cz
Antologie obsahuje devětadvacet textů rozličné délky – od těch, které se už blíží novele, k těm, jež by v jakékoli soutěži bodovaly spíš v kategorii „mikropovídka“. Poměr mezi science fiction a fantasy je zde v podstatě vyvážený, ale v dnešní postmoderní době je podobné žánrové dělení už zjevně „out“ a některé práce lze jednoznačně zařadit jen stěží.
A pokud se ptáte, jestli je to na škodu, odpověď zní: Ne, není. Úspěšně se tím totiž přemostila propast, která by se jinak mezi oběma žánry logicky musela rozevřít. A antologie tak působí celistvějším dojmem.
Panteon hvězdných autorů
Už podle seznamu autorů, kteří do Strahanovy kolekce přispěli, je jasné, že na své si přijdou takřka všichni příznivci fantastiky. Zvučnými jmény se to tady jen hemží – a ani jejich příspěvky nejsou zklamáním. Neil Gaiman v povídce Pravda je jeskyně v černých horách rozehrává pozoruhodnou komorní partii na téma pomsta. Joe Abercrombie pak v Podělané práci na scénu vrací Dávivcovu partičku renegátů z Hrdinů i svůj typický černý humor.
Na scifistické straně spektra Peter Watts ve Věcech zručně parafrázuje proslulý Carpenterův horor Věc tím, že vše vypráví z pohledu vraždící entity. Bruce Sterling pro změnu přispěl hříčkou Hubitel hmyzu si dává inzerát, v níž nezapře svůj typický zběsilý styl, díky kterému jsou jeho texty rozpoznatelné na první pohled. A nejdelší povídka antologie, Jediný Roberta Reeda, zase čtenáře (v této knize výjimečně) zavede do nejhlubšího vesmíru, v němž pluje loď obývaná podivným pasažérem. Z novějších hvězd se v tom nejlepším světle ukázal Christopher Barzak, jehož křehký, poetický příběh o tom, co je to odlišnost, patří k nejsilnějším a nejemotivnějším.
Trochu moc koření
Pokud by však Strahanova antologie měla platit jako berná mince toho, kam se současná fantastika ubírá, nezbývalo by než konstatovat, že sci-fi až na výjimky přišla o nekonečný vesmírný prostor, dobrodružná objevování nových planet a setkávání se s rozličnými mimozemskými druhy.
Ve fantasy pak tato revoluce doputovala ještě dál, protože definitivně pryč je Tolkienovo pojetí i všechny klasické prvky tvořící léta hlavní proud žánru – v knize nenajdete ani stopu po typických rasách, jako jsou trpaslíci nebo elfové. Zmizely i osudové boje alternativních středověkých armád o záchranu světa, který ohrožuje nekonečné zlo.
A Strahan zcela pominul i dneska tak populární upíry nebo vlkodlaky. Ne že by to bylo vysloveně na škodu, ale je toto skutečně současná podoba žánru, nebo je to pouze editorova projekce téhož? Lépe řečeno – lze skutečně v „tom nejlepším“ zcela pominout to, co nyní hýbe literární fantastikou, případně to, co tvořilo od dob vzniku žánru jeho páteř?
Antologie tak pojem „nejlepší“ definuje spíše jako „nezvyklý“, bourající základní kánony – a občas proto trpí typickým nešvarem všech knih, kde odborná stránka hodnocení převládá nad čtenářskou: forma válcuje obsah a snaha být za každou cenu experimentátorský obrazně nakopává zadek základnímu spisovatelskému řemeslu.
Povídek, které jsou založeny jen na nápadu, jehož potenciál ale není ani zdaleka využit, je tady hned několik (Noční vlak Lavie Tidhara, Ten s noži Ellen Kushnerové, Výroční bál pánů ze společnosti zepelínských strojníků Genevieve Valentineové, Chuť noci Pat Cadiganové), a polemika, zda pouhý nenaplněný záměr stačí k tomu, aby se nějaký text dostal na výsluní, se může rozhořet znovu naplno.
Zvlášť když hned v sousedství stojí výtečné povídky, které umně žánrová klišé rozvíjejí, ne boří. Nejsilnější je tak antologie právě ve chvílích, kdy se na léty „provařená“ témata a tvory pohlíží trochu jinak, případně jsou vhodnou kulisou pro silný příběh (v mracích Venuše se vznášející habitaty-města v povídce Sultán mraků Geoffreye A. Landise; jedovatí jednorožci jako hrozba pro lidstvo v Jak pečovat o mládě vraždícího jednorožce Diany Peterfreundové; kosmonauti v pasti lodi, jíž dochází vzduch, v Plus minus Jamese Patricka Kellyho).
Strahanova antologie je nezpochybnitelně kvalitní kniha, které však k absolutní dokonalosti chybí trocha konzervativní umírněnosti. Každé jídlo, jež se má stát potěchou pro gurmány, musí být vystavěno na jednoduchém základu, který všechna ta exotická, výrazná koření jen patřičně dochutí. Tady to místy vypadá, jako kdyby některé povídky tvořilo právě jenom to koření…
Jonathan Strahan (ed.): The Best Science Fiction and Fantasy of the Year – Volume Five
Překlad: kolektiv překladatelů
Obálka: Bob Eggleton
Vydal: Laser-books, Plzeň 2011
608 stran, 459 Kč
80 %