­

Poslouchat Ondřeje Neffa, to je, jak by vám potvrdilo několik generací českých scifistů, čirá rozkoš. Klasik tuzemské sci-fi je symbolem nejen vitality a zábavnosti, ale především podnětných myšlenek a pádných replik, který nemá potřebu někomu lichotit. Následující povídání je toho důkazem.

připravil: Boris Hokr

Arkadský cyklus je dnes brán jako samozřejmá součást české sci-fi. Jak ale vlastně začal vznikat? A kdy a jak se stal skutečně cyklem?
No samozřejmě, mám ho rád, ale je jinde než třeba Tma. Je to žánrová věc, pro nás co máme vrtuli na čepici a jsme scifisti.
Prapočátek byl ve Měsíci mého života. Ten jsem psal v pětaosmdesátém, to jsem zápasil s technikou románu, a on to není román, jen pospojované tři novely. Fascinovalo mě prostředí, vize Arkádie, habitatu na Měsíci, vize dálnic a expresních silnic. Zapasoval jsem do tohoto prostředí rozhlasovou hru Ano, jsem robot a pak některé povídky, jako třeba Zepelín na Měsíci.
Bral mě ale Kuba Nedomý jako postava. Samozřejmě jsem to já, ten Kuba Nedomý. Jeho pohled na svět je můj pohled na svět. Je to nebezpečné ztotožnění. Měli by nás od sebe rozsadit. Dědek Čuchák, to je alter ego. To je ten vnitřní hlas, který říká: Neděláš blbost? Tak to vzniklo. Prostředí, figura, a v tom se melu.

Tři romány, řada povídek, ale i popularizační články... Co je na Měsíci tak zajímavého?
Ony jsou ty romány čtyři, když do toho zařadíme i Reparátora. Měsíc je pro mě hranice. Je třeba tam jít, protože je. Tohle přesvědčení mám v sobě. Racionální důvod k tomu není žádný. Postupně, opravdu až v posledních třech, čtyřech letech jsem si vypracoval důvod, proč bejt na Měsíci. Protože je to těžký. Protože se tam kokoti nedostanou. Ne že by nemohli, prostě nebudou chtít. Ta obtíž bejt tam je filtr proti kokotům. To je filosofie Arkadského cyklu v té podobě, jak je teď, v roce 2010, a jak píšu pátý svazek, Ultimus.

Ultimus už jednou vznikal, že? Mohl byste přiblížit, proč se jeho vydání blíží až nyní? A máte ještě v zásobě nějaký „měsíční“ příběh, který by měl kořeny v minulosti, případně v již napsaných textech (např. rozšíření některé z povídek)?
Jistě. Na sklonku osmdesátých let jsem začal psát román o koncentráku na Měsíci. Dojde k jeho zrušení, lidi se rozejdou – ale pak se do něho vrátí, protože jim vlastně život v koncentráku vyhovuje. Pak přišel listopad a já si říkal, ty vole, lidi MILUJOU SVOBODU! Jak tě mohla napadnout taková hovadina? No a po dvaceti letech jsme Paroubkovu koncentráku unikli jen díky tomu, že se lidi dali na internetu dohromady a převálcovali tu bandu buržoustů, kteří by za třicet korun prodali vlastní svobodu.
Nicméně Ultimus, jak ho píšu, je normální hardcore sci-fi o tom, jak bylo Kubovi v base a co tam vyváděl. Žádná filosofie, žádná sociologie. Albatros taky vydá soubor povídek z Arkádie, už je toho na tlustou knihu. A samozřejmě mě čeká pokračování letošní Hvězdy mého života. Navíc v devadesátých létech jsem začal psát vůbec nejstarší verzi Rocku. Mám ji na webu na www.neff.cz, můžete si ji přečíst. Kuba tam dělá privátní očko herečce, kterou zabijou dřív, než jí dokáže pomoct, a zaplete se do toho kluk, který si hraje na teroristu. To bude další díl cyklu. Povídka Lunární potápěč se tak pitomě jmenuje proto, abych si nevyplácal název Barrymorův ponor – tak se to bude jmenovat, až z toho udělám román.

O příbězích v cyklu se často mluví jako o detektivních a je pravda, že prvek pátrání je velice silný, stejně jako účast policie v postavě Luigiho Mantelly, ale je to tak jednoduché?
Ano. Detektivní princip je samozřejmě hodně přítomný ve Hvězdě mého života i Rocku mého života. Jistě je to berlička. Nabízí motiv záhady, překážky, odkrývání, rizika. Proti označení „detektivní“ nic nemám. Je to příjemný žánr.

Jaké jsou, vzhledem k určitým rozporům mezi romány, momentální plány stran Kuby a Dědka Čucháka?
Tak to víte, rozpory tam jsou. Jak jinak! Vznikalo to pětadvacet let a nemám v hlavě hard disk. Už jsem je začal likvidovat. Rozpory a nesmysly. První vydání Měsíce mého života končí na jakési pofiderní planetě, to byl nesmysl a odstranil jsem ho už ve druhém vydání. Problém je s Mantellou. Původně to byl generační policista, otec Mantella, syn Mantella. Teď je pořád jeden Mantella. Chci ale vydat finální vydání Měsíce mého života a v něm bych rád určité nesrovnalosti upravil.

Která postava dá nejvíce zabrat při případném přepracování Měsíce mého života a sladění cyklu? Su, nebo právě Mantella?
O Mantellovi jsem se už zmínil. Su nebyla původně žádná bojovnice. Začal jsem Měsíc psát ještě dřív, než jsem začal dělat karate – bojová umění jsou až v Miléniu. Su se stala bojovnicí, až když jsem se životně sešel s Ljubou Krbovou, a to je bojovnice typu dnešní Su. Takže dnes mi jde spíš o stabilizaci kontinuity. Píšu Ultimus a chci napsat román navazující na Hvězdu mého života. Ve Hvězdě zvítězilo dobro nad zlem, ale ne úplně. Je třeba vybrat ty parchanty na Českopolské, a to bude v románu, který teprve vzniká.

Měsíc vznikal za komunistického režimu. Odráží se to v něm nějak? Jak byl tehdy vnímán například motiv nového rodinného modelu u Kubových rodičů?
V pětaosmdesátém roce, kdy jsem Měsíc psal, byl přímý vliv režimu nulový. Jistě, já v tom režimu žil a byl jsem jím formovaný a deformovaný. Takže tehdejší režim v tom nevyhnutelně musí být čitelný. Asi je dnes vnímaný jako archaismus. Jenže, po pětadvaceti letech by všechno bylo vnímáno jako archaismus.
Pokud jde o nový model rodiny, to je sociálně-etický jev, který mě moc zajímá. Rodina se proměňuje, lidi žijí ve volnějších svazcích. Znám případy života ve třech, zpravidla jsou to dvě ženy a jeden muž, ale už znám i dva muže a jednu ženu. Velice mě zklamali gayové, když ve své touze hráti si na „tatínku a na maminku“ svým lobbistickým tlakem znemožnili formulaci zákona o registrovaném partnerství i na tyto případy.
Jednou to ale kodifikované bude, tím jsem si jistý. Rodina bude početně rozvolněné a dočasné zájmové sdružení. Dotkl jsem se toho problému zmínkou o Kubových rodičích.

V Rocku narazíme na scénu točící se kolem přejmenování míst v Arkádii a s předpisy ohledně toho, kde co bude v jakém názvu (s. 279). Jednalo se o rýpnutí do byrokracie obecně, nebo je scéna založená na reálné zkušenosti s katastry atd.?
Tak samozřejmě je to jenom žertík, ovšem symptomatický s ohledem na již řečené.

První verze Měsíce mého života byla zakončena na vzdálené planetě, nicméně pozdější příběhy jsou přísně uzavřené na relativně omezeném prostoru Luny a Plesnivky. Je možné, že se toto nějak změní?
Nezmění. Svět Kuby Nedomého a Dědka Čucháka je omezen na blízký vesmír. Ale je tu román Reparátor. Já bych rád v „blízké budoucnosti“ zkusil vesmírnou operu. V něm je to navozeno. Koketuju s tou myšlenkou od pětaosmdesátého, kdy jsem sci-fi začal pořádně psát. Jsem vůči tomu ostýchavý. Řeším to srandičkami, jak je to obvyklé, když si člověk neví rady – přihlouple žertuje. Napsal jsem eseje o kontaktu a předvídám v nich konflikt. Jak by to vypadalo doopravdy? I tak by mohla vypadat moje space opera.

Rock mého života se točí kolem Elvise, roboninžů, svého druhu korporací, Su se ohání mečem a mně nedá nevzpomenout, že máte na kontě překlad Neuromancera. Je to jen můj dojem, že Rock je (podle vnějších poznávacích znaků) nejkyberpunkovější román cyklu? Uvažoval jste někdy o Arkádii jako o kyberpunkovém prostoru?
Ne, to určitě ne. Do kyberpunku by mohla pasovat možná moje povídka Odpadlík. Já s počítači a se sítí žiju, živí mě to, je to pro mě životní prostředí, nedivím se tomu, a proto mě to ani nijak zvlášť nevzrušuje. Přemysl Oráč by nemohl psát rádlo-punk.

Zajímavým motivem je historické pozadí cyklu, kde se například počítá s rozšířením islámu do Evropy, a zarputilým mohamedánem je v Měsíci i Polák Závada. Byl to svého času spíše vtip, nebo zpodobnění reálné obavy? Ziemkiewicz měl několik příběhů, kde se také silně reaguje na islamizaci Evropy.
Já to cítil v kostech. Tehdy to nebylo akutní, ale já nějak cítil, že to přijde. Vzpomínám, jak se mi na Parconu smál Jarda Olša, jak tomu nerozumím, že islám nikdy žádná hrozba nebude, protože je principiálně neschopný koordinace a organizace. Dnes se Olšovi nesměju, ale pravdu jsem měl já.

Jak Měsíc, tak Rock mého života se vyjadřují velmi kriticky k politice („všech odstínů prašivé duhy“). Manipulace s informacemi a tím pádem s realitou je vůbec velkým tématem nejen Arkadského cyklu, ovšem skutečně politické hnutí se objevuje pouze ve Měsíci. Znamená to, že dnes už není třeba se v tomto ohledu bát politických stran, ale spíše společností a jedinců?
Ano, manipulace s realitou je moje hlavní téma. Je to moje posedlost, prokletí, jak chcete. Nikdy jsem nevyznával solipsismus v žádné jeho podobě, ve smyslu absolutním, že tedy existuje pouze moje vědomí a nic jiného. Na autentičnost smyslového vnímání vcelku věřím, jenže jak je to s poznáním společenské reality? Ta je vždy zprostředkovaná. Jak ono zprostředkování funguje? Co je realita a co je konstrukce? V podstatě je celý Arkadský cyklus o tomhle a je to jeho hlavní smysl.

Příběhy cyklu jsou vlastně retrospektivy, nicméně: jsou všechny vzpomínány ze stejného okamžiku? Zdá se mi, že Kubova reflexe mládí ve Hvězdě je výraznější než kdy dřív.
Tohle mě nenapadlo – upozornila mě na to až sprdávací recenze na Fantasy Planet. Sám nejsem vzpomínací typ a naprosto nesnáším taková ta setkání přátel ve stylu „Jó, v osmdesátým, to bylo veselo“.

Hvězda sice navazuje přímo na první část Měsíce, ale zároveň může bez problémů fungovat jako úvod do světa Arkádie. Byla takto zamýšlena?
V jistém smyslu ano. On se ten můj lunární svět pětadvacet let vyvíjí. Původně jsem ho bral čistě technicky, i když samozřejmě s podtextem, s odpuštěním, společenským či politickým.
Ve Měsíci mého života zachycuju degradaci ve směru jakéhosi fašismu, narůstá tam nenávist, hnutí Nová hranice: vyjadřuje to moje tehdejší přesvědčení, že lidé v podstatě inklinují ke stádnosti agresivně pojaté, že fašismus a komunismus jsou nevyhnutelný jev. Ne snad, že bych si to přestal myslet.
Nicméně mě dnes zajímají jiné věci, hlavně to, proč odjet na Měsíc či na Lunu neboli na Šutr. Tak se zrodila teze, že na Zemi bude vinou politické korektnosti a militantního ekologismu (vnímám ho jako fašismus nové doby) tak nesnesitelně, že ti podnikaví a svobodomyslní se nechají vystřelit na Měsíc.
V tomhle duchu už je napsaný Rock mého života a samozřejmě Hvězda mého života. Mění se tu i reálie. Ve Měsíci Su nebyla bojovnice, od Rocku ano, to jsme si řekli. Až ve Hvězdě se ukázalo, že doktor Kurz vlastně není vystudovaný lékař, a tak dál. Ano, je to nový začátek cyklu, a až budu připravovat k novému vydání Měsíc mého života, budu ho muset drobátko revidovat. Ostatně, ve Tmě jsem to udělal taky.

Kuba a Dědek jsou starožitníci. Vy sběratel. Dokázal byste fungovat jako starožitník?
To bych určitě nemohl být, a navíc, sběratelem jsem byl, už aktivně nic nesbírám – máte jistě na mysli ty verneovky. Když mi nějaká přistane pod nosem, líně po ní vztáhnu ručku, ale abych jezdil od čerta k ďáblu a pídil se, to proboha ne. To jsem dělával, proto znám tak dobře Prahu, já v Praze všude byl – kvůli nějaké verneovce.

Zajímá mě ovšem především jedna věc: v návaznosti na to, v jakém stylu zařizují Kuba a Dědek ve Hvězdě jeden lunární hotel, to je jako od Zdeňka Pohlreicha (jeho „Proč bych měl kruciprdel na českém zámku žrát dánské speciality?“).
Přišlo mi samozřejmé, a proto jsem to tam moc nerozmazával, že ho zařizují ve stylu techno-starožitností! Takové ty superhotely v Americe jsou často ve stylu, dejme tomu, Elvis: všude kytary, Elvisovy kostýmy, plakáty atd. Takhle nějak jsem si to představoval. Rozhodně tam netahali rokokovou výzdobu!

Do cyklu patří i rozhlasová hra. Jak se vlastně liší psaní románu či povídky od rozhlasové hry? Bylo něco, na co jste si musel dát obzvlášť pozor? Přece jen kouzlo konkrétně arkadských příběhů spočívá i ve vnitřních komentářích Kuby, které vnímá čtenář, nikoliv další postavy…
Rozhlasová hra patří pro mě k éře druhé půle osmdesátých let. Dělal jsem to moc rád. Tenkrát totiž bylo „psaní knih“ v jistém smyslu šílené. Trvalo to nesmírně dlouho od napsání k publikaci. Na Čarodějova učně napsaného někdy v roce 1984 jsem čekal do roku 1991; musel prasknout režim, aby to vyšlo!
Kdežto v rozhlase to šlo ráz na ráz, spolupracoval jsem s dramaturgem Ivanem Hubačem a to byla skvělá spolupráce. Učil jsem se na těch hrách stavět drama. Minimalizoval jsem postavy – nejvíc jich bylo myslím šest v pětidílném cyklu Dvacet tisíc mil pod mořem – a děj a psychologie se odehrávají v dialogu a v jeho jazyce, to je důležité dodat a zdůraznit. V jazyce, jak ti lidé mluví, to je charakterotvorný prvek.
Snažil jsem se to pak přenést i do prózy. Nesmím napsat, že postava ta a ta je blbá. Ona musí blbě mluvit a jednat a čtenář si řekne: To je ale blbec! V rozhlasové hře to v podstatě ani jinak nejde dělat, proto je to tak užitečný trénink.

Dokážete si představit, že stejně jako Kuba na Iluzinu pracujete vy na scénáři k filmu? Konečně, třeba takový Měsíc mého života by vlastně ani moc nestál…
Dovedu si představit prakticky všechno... Myslím, že mám námět na film, je to povídka Dívka s tváří z mramoru (viz Pevnost 11/2010, pozn. red.). To je, myslím, silná látka. Měsíc ne. Hecují mě, abych se pustil do Tušení podrazu. Ani o tom si nemyslím, že je dobrá filmová látka. Ale Dívka s tváří z mramoru, to je „dost dobrý“.

Podle některých ukazatelů se dá mluvit o obměně čtenářské generace jednou za osm let. To by znamenalo, vzhledem k tomu, že vaše první sci-fi jsou z poloviny osmdesátých let, že vaše knihy může číst už čtvrtá. Jak byste se jí sám stručně představil?
Snadněji se mi mluví o tom, co nejsem a co nedělám – je mi cizí fantasy, k mé smůle, protože ta je čtenářsky nejvděčnější. Hodně tíhnu ke klasické science fiction, sem určitě patří můj Arkadský cyklus včetně Hvězdy mého života. Ovšem cizí mi není ani SF ve smyslu „speculative fiction“, tedy příběhy na téma „co by bylo, kdyby“. Kdyby třeba nebyla elektřina, a to je Tma. Kdyby šlo číst myšlenky, to je Tušení podrazu. Kdyby šlo snímat emoce, o tom jsou Celebrity. No a kdyby byl obnoven trest smrti, o tom je Rekvalifikační kurz, který chystám na příští rok.

Často se mluví o něčem, co dává vašim dílům punc „neffoviny“. Co je podle vás jednotícím prvkem vašeho stylu?
Na to by asi měl odpovědět někdo jiný, já to těžko posoudím. Copak vím, jak vypadám? Nikdy jsem se neviděl. Ale vážně, je to asi trocha nevážnosti ve všem, co vážně beru. Rekvalifikační kurz, to je, jak doufám, prdel, černý humor, a snad tak lidi chápou i Celebrity. A další věci, Tušení podrazu a samozřejmě Jeruzalémský masakr.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem pracujete s jazykem a že vaším otcem je Vladimír Neff, by mě zajímalo, jestli se cítíte být součástí právě té starší literární tradice, případně v čem?
Jestli něco cítím k otci a jeho dílu, tak hlubokou úctu. On byl jinde než já, ve všem. Narodil se za císaře pána, a když jsem se narodil já, bylo mu třicet šest let. Znal jsem jeho současníky. Mezi jejich a mou generací byla propast. Nikdy jsem se s nimi nedokázal ztotožnit, v ničem.
Nějaké působení tu ale muselo být. Možná že na mě nechtěně něco přešlo. Například základy řemesla, to vědomí, že se příběh musí stavět a že postavy se musí vést. Tohle jsem asi od otce převzal, a dlouho mi trvalo, než jsem se naučil to jakž takž zvládat. Například první verzi Tmy z roku 1998 pokládám za selhání. Tam se mi vytratila důležitá postava Kateřiny, té mongoloidní holčičky. Teprve o pět let později jsem příběh dokázal řádně postavit. Zrovna tak Celebrity, ty mají dvě verze, první naštěstí nevydanou.
To hledání přesné stavby, to je asi dědictví té staré generace. Pokud jde o jazyk, snažím se o jazyk dynamický, postavený na slovesu a přesném užití podstatných jmen. Snažím se vyvarovat se přídavných jmen. Utkvěla mi poučka anglického novináře Steeda, který vzpomínal, jak začínal v Timesech. Pracoval v přízemí a jeho šéf byl ve čtvrtém patře bez výtahu. A ten mu řekl: „Když budete chtít použít přídavné jméno, přijďte se mě zeptat o dovolení.“

Kromě slavného spisovatele jste i slavným publicistou a odborníkem na digitální fotografii. Zajímáte se o východní kultury atd. Kde se ve vás bere ta chuť pořád něco dělat, a ideálně něco nového? Nebo to snad už bylo všechno obsaženo ve vás od samého začátku?
Ono je to jen zdánlivě pořád něco jiného. Copak není digitální fotografie sci-fi? Poprvé jsem se s ní setkal ve 2001: Vesmírné odysei! No a politická publicistika je spekulace, stejně jako sci-fi. Dělám pořád totéž, jen z různých úhlů pohledu to jinak vypadá.

Jak je to vlastně s východní kulturou? Kde jste se k ní dostal a co vás na ní přitahuje?
Někdy v patnácti letech jsem četl v revue Světová literatura esej o zenovém buddhismu. To bylo satori dubovou palicí do hlavy, dostalo mě to a dodnes nepustilo. Pak uplynula strašně dlouhá doba a já se dostal nejdřív k japonským zahradám – to je taky zen v praxi, a o něco později ke karate.
Všechno to má společnou podstatu: něco jako přímočarou pokoru. Je to život bez formalistických kudrlinek. Zenový mnich nenosí ornát a v chýši čajového obřadu nenajdete zlatou monstranci. Přitom je to taky formální, dodržují se pravidla, ale jsou to pravidla toho typu, že voda teče s kopce. Ono je to zdánlivě samozřejmé, že voda teče s kopce, ale lidi vydávají pozoruhodně velkou energii na to, aby vodu naučili téct nahoru po schodech.
Do Milénia jsem dostal hodně karate – Likt je svou podstatou karateka. Od Rocku mého života převzala tuhle roli Su. Není to ale totéž. Když jsem psal Milénium, byl jsem sám praktikující karateka. Vůči wu-šu jsem v „uctivém povzdálí“.


Pokračování vyjde 5. 11. 2010
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v Pevnosti 10/2010
___________________________________________________________________________

Ondřej Neff
(*1945, Praha)

Pravděpodobně nejvýznamnější současný česky píšící autor sci-fi. Vystudoval žurnalistiku, které se s přestávkami věnuje dodnes. Je zakladatelem serverů Neviditelný pes a Digineff (zde se odráží jeho dlouhodobý zájem o fotografii). Věnuje se též bojovým sportům, komiksu, pomáhal formovat scifistické hnutí a prostě a jednoduše: kdo ho nezná, nečte nejen sci-fi, ale pravděpodobně ani nic jiného.
Jako autor se ovšem začal realizovat až v polovině osmdesátých let. Do té doby publikoval nebeletristické texty, v nichž se zabýval Julesem Vernem, science fiction i vlastním otcem, spisovatelem Vladimírem Neffem. Jeho teoretické práce (např. Všechno je jinak; 1986) patří k základním kamenům české sci-fi teorie.
Na Měsíc vstoupil poprvé v roce 1985, zprávu však podal až o několik let později. Od té doby svá pozorování z arkadského habitatu pravidelně aktualizuje v románech i povídkách. Z dalších knih jmenujme především Tmu (definitivní verze z roku 2007), trilogii Milénium (1992–1995) či svéráznou poctu Ludvíku Součkovi Tušení podrazu (2007), kterou otevřel další linii své tvorby.